Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

23.

Edward Masen

Ztuhl jsme překvapením a brada mi spadla ohromením dolů. Zachichotala se, když uviděla můj výraz.

Měl jsem pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi, jak jsem se lekl. Podíval jsem se z okna, zpátky na ni a znovu ven.

„ Ahoj, Edwarde,“ zazpívala vesele Alice a křenila se na mě pohodlně usazená na mé posteli, jakoby se nechumelilo. Vlastně jakoby venku nesvítilo slunce!

„ Co – co tu děláš?“ dostal jsem ze sebe s obtížemi. „ Jak ses sem dostala?“

„ Oknem,“ pokrčila ledabyle rameny.

Snažil jsem se pravidelně dýchat a racionálně myslet. Bylo to těžké.

„ Dobře,“ řekl jsem nakonec rádoby klidně, „ ignorujme fakt, že ses mi vloupala do domu,“ - protočila otráveně oči - „ a řekněme, že mi dokonce ani nevadí, že sedíš na mé posteli a čteš moji knížku.“ Nenápadně ji od sebe odstrčila a zatvářila se velmi nevině, hlavu naklonila na stranu. Zamračil jsem se na ni. „ Ale mohla bys mi nějak vysvětlit, jak ses sem dostala? Nechci být moc vlezlý, ale nevadí ti tak trochu, že je jasno?“

„ Nikdo mě neviděl,“ ujistila mě a mile se usmála. „ Neměj strach.“

„ Nevadí ti slunce?“ zeptal jsem se jízlivě. „ Nemáš být spálená na popel, nebo tak něco?“

„ Ne.“

Musel jsem si připomenout, že už by mě nemělo vůbec nic překvapit.

„ Aha, jasně. Proč jste teda dnes nebyli ve škole? Kde je Bella?“ Strčil jsem si ruce do kapes a s přimhouřenýma očima jsem na ni zíral.

„ Všiml sis, že co se týče otázek jsi nezvykle neoriginální? Co se týče ostatních věcí si občas originální až příliš...“ Zamyšleně si mě prohlížela. Připadal jsem si jako bych měl o jednu nohu navíc a na čele mi rostl roh. Přitom z nás dvou jsem byl určitě ten normálnější.

„ Odbíháš od tématu,“ upozornil jsem ji otráveně.

„ Bella je s ostatními na lovu,“ informovala mě klidně a stále se usmívala.

Zato já měl pocit, jak mi něco ledového sevřelo žaludek. Hlasitě jsem polkl.

„ Mohla sis něco vymyslet,“ zabručel jsem, „ vážně se snažím ignorovat fakt, že moje holka je zabiják.“

Unaveně jsem si třel kořen nosu a začal přecházet po pokoji, abych se trochu uklidnil.

Začala se smát.

Znechuceně jsem se na ni podíval

„ Ty si opravdu myslíš, že Bella loví lidi?“ chechtala se.

Nechápavě jsem na ni civěl. Co to tedy jedla? Musela přece pít krev, nebo ne? „ Cože?“

„ My lovíme zvířata,“ oznámila mi hrdě, když přemohla záchvat smíchu. „ Nevšiml sis, že Carlisle je chirurg?“

„ To...,“ zamumlal jsem, „ to mě nenapadlo.“

Takže Bella nelovila lidi? Co teda měli znamenat ty řeči o vrazích v lednu? No. Nemohl bych říct, že by mi to vadilo. Bylo to dokonce velmi příjemné vědět.

„ Jak říkám, někdy jsi překvapivě neoriginální,“ řekla na vysvětlenou.

„ Fakt dík, Alice. Jen bych chtěl podotknout, že mýty o upírech se od reality dost liší. Pohybuju se po neprobádaném území.“ Posadil jsem se na okraj postele kousek od ní.

„ Já vím,“ zachichotala se. „ Musím uznat, že to bereš ohromně. Tedy na člověka,“ řekla uznale.

Uvedlo mě to mírně do rozpaků. Nebyla to sice ta nejobvyklejší poklona, ale nebyl jsem náročný.

„ Proč si nejela na lov s ostatními?“ zeptal jsem se ledabyle, jakoby to vůbec nebylo nenormální a morbidní. I když to byly jen zvířata. Pořád jsem si na to ještě nezvykl - příliš mnoho nových informací najednou.

„ Někdo na tebe musí dohlížet,“ odpověděla, „ popřípadě ti zatrhnout hloupé nápady, jako například výlety do La Push,“ dodala a všechny stopy úsměvu z její tváře zmizely.

Jsem si jistý, že z té mé taky.

Takže. Kromě toho, že se sem vloupala, na mě dohlíží a chystá se mi diktovat, co mám a co nemám dělat. To bylo i na mě trochu moc. Byl jsem naštvaný.

„ Do toho ti nic není. Můžu si jezdit, kam budu chtít! Nevšiml jsem si, že bych měl domácí vězení. Rád jsem tě viděl, Alice, ale nevím, jak mi hodláš zabránit v tom, abych jel za svou mámou. Takže promiň, ale já odcházím. Ahoj,“ zamířil jsem rázně ke dveřím, ale ona tam už stála.

„ Ne,“ řekla pouze.

Dobře, už mám celkem jasnou představu, jak mi v tom chce zabránit. Bylo dost nefér, že byla rychlejší a silnější a že byla upír.

„ Jak víš, že jsem tam chtěl jet? Rozhodl jsem se před chvílí.“ Složil jsem ruce na prsou a rozčileně si ji měřil. Rozhodně jsem se nevzdával. Teď jsem jen hrál o čas.

„ Mám své zdroje, jak jsem řekla,“ zabručela, „ a budu tu tak dlouho, dokud nezměníš plány,“ upozornila mě ještě. „ Nehodlám se nechat od Belly zabít, tak buď hodný, jo?“

„ Tohle všechno je jen proto, že Bella nemá ráda Jacoba? Tohle je její nápad?“

Nemohl jsem tomu uvěřit.

„ Nemůžu ti to říct,“ zavrtěla hlavou.

„ Fajn. Takže já odcházím!“

„ Edwarde nechci ti ublížit, ale udělám to, pokud budu muset.“

„ Celý se třesu,“ ušklíbl jsem se.

Než jsem stihl mrknout, něco tvrdého mě prudce udeřilo do ramene, já vyletěl do vzduchu a přistál na zádech na posteli.

„ Au!“ vykřikl jsem a ruku si přirazil k zasaženému místu. Tupě mi v něm pulzovalo bolestí. „ Zbláznila ses?“ vyjel jsem na ni šokovaně.

„ Byla bych radši, kdyby ses o tomhle nikomu nezmiňoval,“ prohodila klidně ode dveří.

Odporný sadistický upír! Tohle ti jednou vrátím! přísahal jsem si.

„ Jenom počkej, až budeš silnější než já,“ upozornila mě s úsměvem.

Jak to věděla?

„ Neříkej, že umíš to, co si myslím, že umíš,“ vyhrkl jsem. Ty její zdroje! Jasně – má je v hlavě.

„ Nevím, co si myslíš, že umím. Umím japonsky, arabsky, portugalsky, -“

„ Umíš předpovídat budoucnost!“ přerušil jsem ji rozrušeně.

„ Jak jsi na to přišel?“ zeptala se tónem, který jasně zpochybňoval můj zdravý rozum, ale netvářila se dost překvapeně. Ji nešlo překvapit.

Příliš mnoho nových děsivých informací. Nemohl jsem dýchat a točila se mi hlava.

„ Slibuju ti, že nepojedu do La Push, ale prosím tě nech mě to vstřebat, jo?“ poprosil jsem ji zadýchaně. Nohy jsem měl jako z rosolu, tak jsem se svezl na zem.

„ Jestli změníš názor budu zpátky do dvou minut a věř mi, že dopadneš hůř než s jednou malou modřinou na rameni,“ varovala mě. Její hlas zněl jakoby z veliké dálky. Nedoléhal k mým uším.

„ Jasně,“ zamumlal jsem.

Neslyšel jsem ji odcházet, ale když jsem zvedl hlavu, byla pryč a okno bylo otevřené.

Poslechl jsem ji. Nejen, že jsem nechtěl riskovat své zdraví – na rameni se mi skutečně objevila ne malá ale dost velká modřina tvaru malé ruky -, ale taky jsem si byl jistý, že v tomhle stavu nezvládnu řídit. A Alice se už ten den neukázala.

Trochu jsem čekal, když jsem druhý den přišel ze školy, že bude opět v mém pokoji, ale byl prázdný. Stále svítilo slunce, takže jsem sebral učebnice a šel jsem na zahradu.

Snažil jsem se udělat co nejvíc úkolů, dokud se máma nevrátí. Ze soustředění mě vytrhl až naštvaný hlas, který se ozýval odněkud z lesa.

„ Edwarde!“

Byla to Alice a tvářila se dost naštvaně. Stála těsně na hranici stínu stromů z lesa a volala na mě.

„ Hej! Co tam děláš?“ křikl jsem na ni zpátky.

„ Pojď sem!“ poručila a nervózně těkala očima po trávníku zalitém paprsky slunce.

„ Proč?“ zeptal jsem zmateně, ale šel.

Jakmile jsem byl v jejím dosahu, popadla mě za košili a zatáhla k sobě do stínu. „ Myslím, že jsi mi slíbil, že nepojedeš do La Push,“ zavrčela na mě, svůj hrozivý obličej jen pár palců od toho mého.

Měl jsem radši zůstat tam, kde jsem byl před chvíli. Šla z ní hrůza.

„ Jo to jsem říkal a vážně tam neplánuju jet, pamatuju si, co mě čeká – mimochodem fakt dík za tu modřinu. Mohla bys mi říct, proč tak vyšiluješ?“

„ Co máš dnes v plánu?“ zeptala se zaraženě, ale nepouštěla mě.

Jako by to nevěděla.

„ Jedeme s mámou do Port Angeles.“

„ Sakra!“ zaklela, pustila mě a vzápětí byla pryč.

„ Jaký sakra?“ Rozhodil jsem ruce a mluvil už jen vlastně k stromu před sebou. „ Co se tu zase děje?“

„ Ahoj,“ ozval se za mými zády chraplavý hlas.

Otočil jsem se a spatřil Jacoba, jak stojí kousek od domu, jak ho obcházel z ulice.

„ Jaku?“ přimhouřil jsem oči proti světlu, abych ho viděl.

Byl větší, zase, a vlasy měl pořád krátké. Na sobě měl jen staré džíny a triko. Byla docela zima, i když svítilo slunko, na takové oblečení.

„ Jo, to jsem já,“ zabručel.

Vyšel jsem ze stínů stromů a vydal se za ním.

„ Co tu děláš?“ Stínil jsem si rukou oči a zastavil se pár metrů od něj.

Zkřivil obličej, jako by se mu chtělo zvracet a naštvaně na mě pohlédl. „ Musím s tebou mluvit.“ Ruce se mu neznatelně třásly.

„ Jasně, jen mluv,“ pobídl jsem ho.

Ohlédl se nervózně přes rameno a zbledl.

„ Co je?“ zeptal jsem se zmateně.

„ Nemám tu být. Nemůžeme jít někam jinam?“ Znovu se ohlédl.

Vůbec nic jsem nechápal.

„ Jasně,“ pokrčil jsem rameny.

„ Pojď,“ zabručel a vykročil k lesu.

Mlčky jsem ho následoval. Zručně se proplétal mezi větvemi, jakoby tu byl víc doma než tam venku. Došli jsme na malé prostranství, kde byla mezi stromy dost velká mezera zarostlá trávou.

„ Hej! Ne, že by ta procházka nebyla fajn, ale nemohl bys mi konečně říct, o co jde?“ zakřičel jsem za ním.

Zastavil se, zhoupl se na patách a vrátil se ke mně.

Mlčel.

„ Vyklop to,“ poručil jsem mu, protože mi docházela trpělivost.

„ Slyšel jsem, že s ní chodíš,“ pronesl mrtvě.

„ S Bellou? Jo chodím. Máš něco proti?“ zvedl jsem obočí a založil ruce na prsou.

Věděl jsem, že Jacob ví, kdo je Bella a taky jsem tušil, že tenhle rozhovor se mi nebude líbit.

„ Jo to mám,“ zavrčel, „ ona není pro tebe ta pravá. Je nebezpečná. Může tě zabít -“

Pracoval jsem s tím, že to ví. Před ním jsem to tajemství nemusel držet jako před ostatními. „ To už jsem slyšel. Od ní samotné. Ale doteď mi nic neudělala, takže asi není tak nebezpečná, jak si oba  myslíte, že je.“

„ Děláš srandu,“ vydechl. „ Opravdu nemůžeš být tak pitomej -“

„ Proč jsi sem přišel, Jacobe?“ zeptal jsem se unaveně a obmotal si ruce kolem hrudi, byla vážně dost zima. „ Jestli si mě přišel varovat, můžeš zas jít. Jsem si naprosto vědom, co všechno mi hrozí.“

„ Ty to víš?“ Vypadal, jako kdyby dostal ránu do žaludku a sinale zbledl.

„ Jestli vím co?“ vyjel jsem na něj, ventiloval jsem si všechno napětí z posledních dnů. „ Jestli vím, že svět není tak normální, jak se zdá? Že moje holka je mytická postava? Že chodím s upírem?“ zašklebil jsem se při posledním slovu. Jacob bledl ještě víc, začal se nekontrolovatelně třást. „ Jo, o tom něco málo vím. A víš co? Je mi to ukradený!“

Otočil jsem se a zamířil zpátky k domu, do světla.

„ Ne!“ Vzduch kolem mě proťál zuřivý výkřik a donutil mě otočit se zpátky.

Všechno jsem viděl najednou velmi jasné. Zůstal jsem přimrazeně stát na místě, neschopen žádné reakce.

Jacob vyskočil do vzduchu, obličej nenávistně stažený do zuřivé masky, zuby vyceněné, až mu s rudohnědou kůží silně kontrastovaly, ruce natáhlé dopředu zkroucené do podoby pařátů.

Oči jsem měl vytřeštěné a neschopné mrknout a tak jsem viděl každý detail následující scény, která se vryla bolestně hluboko do paměti.

Jacob vybouchl.

Najednou na jeho místě letěl mým směrem obrovský rudohnědý vlk. Velký jako kůň. Vlci nebyli tak velcí.

Trajektorie jeho skoku mířila přímo na místo, kde jsem stál.

Zasáhl mě silný pocit deja vu, protože tohle už jsem jednou zažil. Ve snu. Jen na místě gigantického zvířete byla blonďatá kráska a vedle mě stála Bella, která mě strhla stranou a postavila se na mé místo. Tady nikdo nebyl. Tentokrát se nikdo na mé místo nepostaví. Je konec.

Ale neměl jsem strach. Za poslední měsíce jsem byl proti strachu příliš otupělý.

Dál jsem zíral před sebe na vlka, který před chvíli měl podobu mého nejlepšího přítele a doufal, že je to sen.

Očekával jsem, že se jeho obrovské tlapy opřou do mých ramen a svalí mě na zem. Očekával jsem bolest. Očekával jsem smrt.

Před očima jsem dokonale jasně viděl Bellinu tvář. Naposledy.

Zbývala mi poslední vteřina života.

Sbohem, lásko. Miluju tě. Pomyslel jsem si a chtěl zavřít oči.