Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

22.

Edward Masen

Koukal jsem na promočený dav studentů kolem mě a hledal Bellu.

Celé Vánoční prázdniny jsem ji neviděl, protože jsem valnou většinu z nich strávil v Chicagu u táty. Párkrát jsem s ní mluvil přes telefon, ale vždy jen pár minut. Byla někde s rodinou a tak měla často vypnutý mobil. Byl nadlidský úkol se jí dovolat. Radši jsem se nezabýval myšlenkou, kde jsou. Rychle jsem se naučil ignorovat, co jsem nechtěl vidět a vědět. Jako například kolik lidí během posledních dvou týdnů zabila.

Konečně jsem uviděl modrý Fiat jak vjíždí na parkoviště, ale pak mi do zorného pole vstoupila další postava a já ho ztratil z očí.

„ Ahoj, Edwarde,“ usmála se na mě mile Jessika a uzurpovala si moji pozornost.

„ Ahoj, Jessiko,“ zabručel jsem otráveně a snažil se jí pohlédnout přes rameno.

„ Jaké jsi měl Vánoce?“ vyzvídala a udělala krok ke mně, automaticky jsem o krok ustoupil.

„ Fajn,“ houkl jsem.

Konečně jsem uviděl Bellu. Stála pár metrů ode mě a dívala se vražedným pohledem na Jessiku, vedle ní stála Alice a mluvila k ní, ale ona ji ignorovala.

„ Říkala jsem si, že bychom si mohli někam vyjít. Jen my dva, víš?“ řekla Jessika a konečně tím upoutala moji pozornost.

„ Co – cože?“ vykoktal jsem a zděšeně se na ni podíval. To snad nemohla myslet vážně!

A pak mi to došlo. Viděla mě, jak kupuju ten přívěšek pro Bellu a myslela si, že je pro ni. To snad není možné!

„ Já s tebou nechci nikam jít,“ oznámil jsem jí dutě a chtěl jsem odejít.

Chytila mě z ruku a zadržela mě. „ Jak to myslíš?“

„ Tak jak to říkám,“ odsekl jsem. „ Dej mi konečně pokoj!“ Podíval jsem se na místo, kde před chvíli stála Bella, ale už tam byla jen Alice. Vesele na mě zamrkala a pak zmizela v davu.

„ Ale -,“ začala vykolejeně.

„ Můžu s tebou na minutku mluvit, Edwarde?“ ozval se zničehonic vedle mě Bellin zvonivý hlas a moji ruku sevřelo něco ledového.

„ Jistě,“ usmál jsem se na ni. Ty dva týdny bez ní, mi přišly jako věčnost. „ Jessiko,“ kývl jsem jí na rozloučení a škodolibě jsem pozoroval, jak zírá na Bellinu rozepnutou bundu, která odhalovala její krk, na kterém visela vločka, co jsem jí dal. Sjela pohledem na naše spojené ruce a oči se jí zalily slzami, otočila se na patě a ztratila se v davu.

„ Ahoj,“ pozdravil jsem ji vesele. „ Díky, už jsem vážně nevěděl, jak se jí zbavit.“

„ Kdykoliv,“ zamumlala a chtěla svou ruku vykroutit.

„ Počkej,“ zaprosil jsem a sevřel ji veškerou silou, co jsem našel. Ani si toho nevšimla a ustoupila do své obvyklé vzdálenosti.

„ Nejsem pro tebe ta pravá, Edwarde,“ řekla smutně a pohlédla do hustých dešťových mraků nad námi.

„ Myslím, že to je moje věc, ne?“ povzdechl jsem si a zrychlil, abych ji dohnal.

„ Nevíš, o čem mluvíš. Já nejsem ta, kdo si myslíš, že jsem,“ upozornila mě.

Nesouhlasím, mám celkem dost jasnou představu, kdo jsi.

„ Je mi to jedno,“ ujistil jsem ji naprosto vážně.

Nevesele se uchechtla. „ Bylo by ti to jedno, i kdybych ti řekla, že jsem vrah? Že jsem chtěla zabít i tebe? Odpustil bys mi vraždu, Edwarde?“ Říkala to, jako by to byl jenom názorný příklad, ale já jsem věděl, že nežertuje, že to myslí smrtelně vážně.

„ Ano, odpustil,“ přikývl jsem bez váhání. Už jsem to udělal, dodal jsem v duchu.

„ Myslíš to vážně?“ zeptala se překvapeně. „ Edwarde, já nežertuji.“

„ Já taky ne, Bello. Nemůžeme to alespoň zkusit? Prosím, Bello,“ chytil jsem ji za ruku a tentokrát se nevytrhla.

„ Nevíš, co žádáš,“ sklopila oči, chvíli si zírala na špičky bot a pak se podívala zpátky na mě. „ Ale já se od tebe prostě nedokážu držet dál. Věř mi, za to, že teď souhlasím, mě budeš jednou nenávidět,“ zašeptala. Zarazila se, rozhlédla se kolem, jakoby si teprve uvědomila, kde jsme. „ Měli by jsme jít,“ vyhrkla, „ za chvíli zazvoní.“

Jen co to dořekla, začalo zvonit. Jemně se mi vyvlékla a odešla na hodinu.

Bella Cullenová

Zrovna teď jsem nevěděla, jestli se mám nenávidět, nebo skákat radostí. Alice to za mě vyřešila – ona byla nadšená.

„ Bello! To je skvělé!“

„ Věděla jsem, že ty z toho budeš mít radost,“ zabrblala jsem.

„ Někdo ji mít musí,“ zazubila se.

„ Rosalie mě roztrhá na takhle malý kousíčky,“ prorokovala jsem a ukázala mezi prsty sotva centimetrovou mezeru.

„ Neboj, do oběda to rozdýchá natolik, aby neudělala scénu přede všemi. Jen by ses jí měla zbytek dne radši vyhýbat,“ poradila mi stále s úsměvem.

„ Díky, hned se cítím klidněji,“ ušklíbla jsem se. „ A co ostatní?“

„ Myslím, že se nenajde nikdo, kdo by to nečekal. Jsou s tím smíření. Jen Jasper do posledního okamžiku doufal, ale nic neudělá. Emmett využije příležitosti – buď trpělivá, Esmé tu lampu má ráda, je starožitná.“

„ Jistě,“ zamumlala jsem. Na rvačku s Emmettem jsem zrovna neměla moc chuť. „ Carlisle, Esmé?“ ptala jsem se dál.

„ Esmé má radost – usmívá se,“ zašeptala s očima upřenýma do dálky, jak se probírala vizemi budounosti a hledala ty pravé. „ Carlisle bude mít ze začátku starosti, ale pak ho to přejde. Má tě rád a bude respektovat tvoje rozhodnutí.“

Jako vždy.

„ A ty, Alice?“ To byla čistě řečnická otázka. Nepotřebovala jsem ani její moc, abych to věděla.

Jen se zasmála.

Edward hrál na klavír a já se uvolněně opírala zády o židli, na které seděl a četla jsem si. Náš vztah byl pohodový, daleko jednodušší než jsem si myslela, že může být.

Jak Alice předpověděla, moje rodina se s tím smířila, víceméně. Přesto jsem zatím jsem nehodlala riskovat Edwardovu návštěvu u nás doma.

A Edward se celkem snadno přizpůsobil hranicím, které jsem našemu vztahu vytyčila v zájmu jeho vlastní bezpečnosti a nikdy se na nic neptal.

Najednou hudba ustala a on mi prstem přejel po tváři.

„ Na co myslíš?“ zeptal se tiše.

„ Na nás,“ odpověděla jsem po pravdě.

Zvedla jsem se a posadila se vedle něj. A začala jsem hrát jednu ze svých oblíbených skladem od Johana Sebastiana Bacha. Prsty mi po klávesách automaticky klouzaly ve známé melodii, takže jsem si to ani neuvědomovala.

„ Zítra odjíždím,“ povzdechla jsem si. „ Musím si něco vyřídit, vrátím se až v pondělí.“

Už velmi dlouho jsem nebyla na lovu a tak jsem zítra společně s Rose, Emmettem a Jasperem odjížděla na loveckou výpravu. Bylo to nutné. Bylo teď těžké být mu blízko, když jsem byla hladová.

„ Aha, tak dobře,“ zamumlal nespokojeně a svěsil ramena.

I mě se představa pěti dnů bez něj moc nelíbila.

Nejhorší na tom všem bylo, že jsem mu musela stále lhát. Téměř každá moje věta byla lež a já se cítila strašně. On si to nezasloužil.

Vždy, když jsem ve svých úvahách dospěla k tomuto bodu, měla jsem chuť se mu přiznat, nebo alespoň utéct.

„ Musím jít,“ vstala jsem.

„ Vždyť jsi teprve přišla,“ protestoval a natáhl ke mně ruku.

„ Bude se mi stýskat, Edwarde,“ usmála jsem se a políbila ho lehce na čelo. To bylo všechno, co jsem si dnes mohla dovolit, jinak bych se nedokázala ovládnout.

„ Opravdu musíš jet?“ Podíval se mi do očí a zatvářil se rezignovaně.

Někdy jsem měla pocit, že to ví. Ovšem, kdyby to věděl, neseděl by tu tak klidně, tím jsem si byla jistá.

„ Ano, budu zpátky dřív, než si uvědomíš, že jsem pryč,“ slíbila jsem mu a starostlivě jsem si ho prohlédla: „ Dej na sebe pozor, ano?“

„ Jasně, jasně,“ protočil oči.

Uvědomoval si vůbec, co všechno se mu může stát? Uvědomoval si vůbec, že jsem z toho pološílená?

„ Myslím to vážně.“

„ Dám na sebe, pozor, slibuju,“ přikývl, „ strávím zase pár dní s mámou – to je hrozně nebezpečné,“ brblal.

„ V případě tvojí mámy určitě.“

Elizabeth mě dost děsila tím, kolik času trávila dole v La Push, když na ni Alice nemohla vidět a Alici tím rozčilovala. „ Musím jít,“ zopakovala jsem.

Odtáhla jsem se od něj a sebrala ze sedačky svetr.

Automaticky se zvedl a stejně jako vždy mě šel doprovodit.

„ Miluju tě, Bello. Pamatuj,“ zašeptal a já pocítila ostré bodnutí viny. Lehce mě políbil na tvář.

Bylo fascinující, jak se přizpůsoboval tomu, co jsem potřebovala.

„ Já tebe,“ usmála jsem se a zahnala chmurné myšlenky. „ Ahoj,“ vzdychla jsem a vyšla do deště.

„ Ahoj,“ zamumlal tiše a díval se, jak nastupuju do auta a odjíždím.

Seděla jsem na zemi ve svém šatníku a zírala na velký bílý rozepnutý pytel na šaty, který byl posledních dvacet let stále zavřený a zastrčený v nejzazším koutě, téhle, podle mě naprosto zbytečné, místnosti.

Dívala jsem se na ohořelou, kouřem zčernalou bílou krajku a myslela na Edwarda. Tolik toho ztrácel, když miloval zrovna mě. Já mu nikdy nedám to, co potřebuje.

„ Lituješ?“ ozvala se za mnou Alice. Stála tam už pořádně dlouho a já čekala, kdy promluví.

Věděla jsem přesně, na co se ptá. Bylo to patrné z jejího nesouhlasného tónu.

Opřela jsem se hlavou o jednu ze skříní a dívala se na své staré svatební šaty.

„ Ne. Nikdy jsem si ho nechtěla vzít. Jen přemýšlím nad tím, že kdyby to tenkrát byl Edward, neváhala bych. Zkusila bych se zachránit,“ přiznala jsem.

Můj poslední lidský den se mi stále vracel. Hlavně těch prvních pár let a čím míň jsem na něj chtěla myslet, tím byla ta vzpomínka ostřejší.

„ Nechápu, proč jsi to tenkrát nechala zajít tak daleko -,“ začala.

„ Alice, nechápeš to už několik desítek let. Prostě to byla povinnost,“ odsekla jsem. Tuhle debatu jsme vedly už několikrát a dnes jsem na to rozhodně neměla náladu.

Jedním rychlým pohybem jsem pytel zase zapla a zatáhla za ním dveře vestavěné skříně.

Nechápu, proč jsem ho vůbec otevírala. Nebylo to k ničemu.

„ Už pojedeme,“ vyběhla jsem zbaběle z pokoje.

Rose čekala spolu s Emmettem dole v garáži na mě a na Jaspera. Objevil se zlomek vteřiny po mě a tak jsme vyrazili...

Edward Masen 

Vzbudilo mě nezvykle ostré světlo.

Svítilo slunce. Jako bych potřeboval další připomínku, že dnes Bellu neuvidím. Měla včera uhlově černé oči, všiml jsem si, že když mají její oči tuhle barvu, drží se ode mě dál ještě víc než obvykle.

Celá ta věc „ chodím s upírem“ nebyla zdaleka tak děsivá, jak jsem si myslel, že bude. Musel jsem si prostě jen zvyknout na to, jak je Bella ledová a že mi je díky tomu poslední tři měsíce věčně zima. A taky jsem si musel zvyknout, že fyzické hranice našeho vztahu jsou pevné jako skála a nemá sebemenší smysl snažit se je pokořit. Spokojil jsem se s letmými krátkými polibky, které mi občas věnovala - vesměs vždy, když měla oči světlounce zlaté, protože to bylo daleko víc, než v co jsem kdy doufal. Zvykl jsem si, že je tvrdá jako kámen a neskutečně silná a rychlá.

Ona mi za to stála.

Vstal jsem a chystal jsem se na další nudný den. Bylo jasné, že dnes se nikdo z Cullenových neukáže.

Lhostejně jsem proplouval dopolednem a myšlenkami byl mimo. Sotva jsem si všiml, když na mě někdo mluvil.

Doma na mě čekal vzkaz, že máma je v La Push. Jak jinak. Říkal jsem si, že bych mohl jet za ní. Bella tu nebyla a já neměl co dělat.

Sebral jsem z ledničky nějaké jídlo a pomalu se ploužil nahoru do pokoje.

Hodil jsem batoh do kouta a chystal se roztáhnout na posteli. Problém byl v tom, že už na ní někdo seděl.