Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

21.

Edward Masen

Bella vešla do pokoje a posadila se stejně jako vždy na okraj postele, nohy zkřížila v kotnících. Já tak nikdy nesedával a ta pozice mi přišla krajně nepohodlná, ale ona vypadala docela přirozeně a šťastně. Líbilo se mi ji takhle vidět. S úsměvem na tváři.

Opíral jsem se o dveře a koukal na ni jako bych poprvé spatřil slunce.

Konečně si všimla, že na ni koukám. Zatvářila se podivně vyděšeně i uspokojeně a potřásla vlasy: „ Co je?“ zamumlala.

„ Něco pro tebe mám,“ usmál jsem se na ni a naklonil se k ní. Nemohl jsem se dočkat, až jí dám svůj dárek. Chtěl jsem, aby měla něco ode mě. Na památku, nebo tak něco.

Ztuhla a zůstala na mě nepřirozeně nehybně zírat. „ Jak to myslíš?“ zeptala se nesouhlasně.

Nechápal jsem to. Neměl jsem sebemenší ponětí, jestli jsem právě neporušil nějakou položku zvláštní upírské etikety. Mohli se dávat upírům dárky?

„ Dárek,“ řekl jsem po chvíli váhavě, „ zítra jsou Vánoce, tak ti chci něco dát. To nesmím?“

„ Nemám ráda, když mi někdo něco dává,“ zamračila na mě a sklopila oči a pak je na mě upřela s ohromující silou: „ Dej to někomu jinému,“ poručila mi.

Zasmál jsem se své pošetilosti a zároveň její reakci, to jsem si mohl myslet. To byla celá Bella.

„ Nechci to dávat nikomu jinému, chci to dát tobě,“ upozornil jsem ji s úsměvem.

„ Já to nechci,“ prohlásila umanutě

Co s ní mám dělat?

Zkusil jsem proti ní použít její vlastní zbraně.

Naklonil jsem se k ní a snažil se napodobit její přesvědčivý tón, očima jsem se jí vpíjel do těch jejích – to bylo dost složité, protože to rozptylovalo moji vlastní soustředěnost a já se teď potřeboval maximálně soustředit. Nejen na tuhle malou bitvu, kterou jsem stejně považovat za předem prohranou, protože Bella byla dost tvrdohlavá, jak už jsem si stačil všimnout, ale hlavně pro to, na co jsem se chystal celý den.

„ Bello, prosím,“ zašeptal jsem, „ udělej to pro mě. Co ti to udělá? Můžeš to pak doma schovat do zásuvky a už to nikdy nevytáhnout,“ přesvědčoval jsem ji.

Byl jsem dost překvapený, když jsem si všiml, že omámeně přikývla. Pokud je takhle jednoduché ji přesvědčit, budu to dělat častěji!

Moc jsem se snažil netvářit se samolibě, ale tuším, že se mi to moc nepovedlo.

Radši jsem se otočil a začal hledat dárek, co jsem pro ni koupil nedávno v jednou starožitnictví v Tacomě. Byl to dost hrůzostrašný zážitek, protože jsem tam potkal Jessiku, poslední dobou jsem se jí snažil ze všech sil vyhýbat. Ta holka nebyla normální. Hned jak jsem ho uviděl, věděl jsem, že to bude to pravé. Byl jsem si stoprocentně jistý, že jsem ho dával sem, ale najednou jsem ho nemohl najít.

Konečně!

Otočil jsem se na ni s krabičkou v ruce a ona se na ni zamračila.

„ Veselé Vánoce, Bello,“ zakřenil jsem se na ni a krabičku pustil. Švihla neskutečně rychle rukou, že zní zbyla jen rozmazaná šmouha a hravě ji zachytila a nechala ji ležet na své rozveřené dlani. Tvářila se, že by ji to mělo přinejmenším kousnout.

„ Tak to rozbal!“ pobídl jsem ji a nedokázal udržet klidný tón. Posadil jsem se vedle ní a díval se, jak zareaguje.

„ Díky,“ sklopila oči a dál balíček hypntizovala očima.

Byl jsem netrpělivý, takže jsem jí to vzal a sundal mašli, abych jí názorně předvedl, co s tím měla udělat.

„ Víčko už myslím zvládnu sama,“ zabručela.

Zašklebil jsem se a vrátil jsem jí to a ona na to dál koukala. Začal jsem netrpělivě poťukávat prsty. Svěsila ramena a konečně to otevřela.

„ Našel jsem to v jednom starožitnictví a říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit,“ oznámil jsem jí.

Tvářila se teď dokonale ohromeně, zjihle.

„ To mi přece nemůžeš dát, Edwarde,“ zašeptala a cpala mi ten řetízek zpátky i s krabičkou.

Zdá se, že tohle je běh na dlouhou trať. A já už myslel, že mám vyhráno.

„ Proč bych nemohl,“ zvedl jsem oči v sloup. Zkusil jsem znovu uplatnit svou novou zbraň, kterou jsem dnes objevil. „ No tak, Bells, udělej mi radost,“ požádal jsem ji.

„ Tohle je tak strašně nefér,“ brblala, ale přestala klást odpor.

„ Zapnu ti ho,“ řekl jsem. Nic neříkala, tak jsem to bral jako souhlas a vzal řetízek opatrně mezi prsty, překulil jsem se, abych klečel za ní.

Povzdechla si a shrnula si vlasy na stranu.

Zapnul jsem zapínání a nechal ho sklouznout po jejím krku, sjel hladce, jako by to bylo sklo.

Aniž bych si uvědomil, co dělám, přejel jsem jí prsty po místech, kudy očka řetízku jela. Její pokožka byla opravdu hladká a studená, jako sklo. Odtáhla se, opět neskutečně rychle a smutně se na mě podívala. Zastyděl jsem se, že jsem byl takhle hloupě přistižen, ale plynule mě to dovedlo k tomu, k čemu jsem potřeboval, ale čeho jsem se strašně bál a vlastně to chtěl co nejvíc oddálit, protože jsem si byl jistý jejím postojem. I kdyby mě jako člověk chtěla, její pošetilý strach z toho, co ve skutečnosti je, jí donutí říct ne.

Musel jsem jí nějak ukázat, že mi všechny ty divné věci kolem ní nevadí a přitom neprozradit, že vím pravdu, jak mě varovala Alice.

Posunul jsem se a položil si hlavu na kolena.

„ Bello? Pověz mi, proč se mě tak bojíš dotknout?“ zeptal jsem se, i když jsem to samozřejmě věděl.

Zkameněla a vyděšeně na mě zazírala.

„ Nebojím se tě dotknout,“ zalhala, natáhla ruku a lehce se dotkla mé tváře a sjela dolů.

Bylo to jako pohlazení motýlího křídla. Neskutečně krásné a hluboké.

Její ruka byla jako vždy ledově studená, ale nevadilo mi to. Patřilo to k ní, stejně jako její velké hluboké oči, do kterých jsem se chytil do pasti. Nemohl jsem uhnout. Slyšel jsem své srdce, jak hlasitě tluče, ale bilo samo. To její bylo tiché. Mrtvé.

Musel jsem věřit, že ho k lásce tlukoucí nepotřebuje.

Chytil jsem ji za ruku, kterou nechala kousek od mého obličeje a sevřel ji ve své dlani, abych cítil její blízkost.

Dívala se mi do očí a nemrkala. Nedýchala. Naprosto ztratila svou roli člověka.

Ale mě to bylo jedno.

Zapomněl jsem, kým je a čím jsem já. Nezáleželo na tom.

Byla to prostě jen Bella, obyčejná holka. Nikdo víc. Jen žena, kterou z celého srdce miluji.

„ Bello, nejsi dobrá lhářka.“ Smutně jsem se pousmál a políbil ji na prsty, které jsem stále držel.

Cítil jsem její vůni. Ale nedokázal jsem ji identifikovat. Nebyla ani citrusová, ani pižmová. Nepodobala se žádné parfému.

Byla dokonalá, stejně jako ona.

Zachvěla se a přivřela oči.

To, že se doteď neodtáhla a neodešla, nebo na mě nezaútočila, jak jí velela její mýtická podstata, mi dodalo odvahy.

Silně jsem zabral za její ruku a strhl s sebou na postel.

Jednu krátkou vteřinu jsem cítil tlak v rameni, jak se moje svaly napnuly jako by se měly roztrhnout, když jsem s ní nemohl pohnout. Neměl jsem dost síly, ale ona jakoby pochopila, co chci, uvolnila svůj posez a stulila se vedle mě. Těsně před tím, než se dotkla matrace slabě zavadila o mou hruď a já okamžitě pocítil silnou bodavou bolest. Byl jsem si stoprocentně jistý, že tam budu mít přinejmenším modřinu, ale nevadilo mi to. Tohle za to stálo.

Byla tvrdá jako kámen a studená jako led. Ale byla to Bella. Moje Bella. Chtěl jsem, aby byla moje. Copak to je příliš moc?

„ Mám tě rád, Bello,“ přiznal jsem se, ale to ani v nejmenším nevystihovalo to, co jsem k ní cítil. Na to nebyla slova.

Neodpovídala, jen se na mě dívala. Jakoby váhala.

Nepřemýšlel jsem nad tím, co dělám, jen jsem udělal to, po čem jsem už tak dlouho toužil a snil.

Políbil jsem ji.

Ztuhla a to pro mě mělo být znamení, abych toho nechal.

Bylo mi úplně jedno, jestli mě chce zrovna teď zabít. Za tenhle jediný nedokonalý polibek bych s radostí položil život.

Ale pak mi ho začala oplácet a já se málem rozplynul štěstím.

Najednou jsem měl hlavu oddělenou od těla a nebyl jsem schopný přemýšlet, ani jsem to nechtěl. Naprosto jsem zapomněl, že zrovna líbám upíra a pokusil jsem se polibek prohloubit. Zapletl jsem jí prsty do vlasů a přitáhl si její obličej blíž.

A to bylo zjevně i na Bellino zázračně silné ovládání příliš. Najednou byla pryč, vytrhla se mi a já měl prázdnou náruč, než jsem stihl mrknout.

Ach! Sakra!

Tohle jsem vážně přehnal.

Byl jsem to ale odporný sobec. Mně mohlo být naprosto ukradené, jestli mě zabije, ale ona by si to zřejmě nikdy neodpustila. Toho jsem si stačil za ty dva týdny, co o ní vím pravdu, všimnout. Ona dělá všechno proto, abych byl v bezpečí. Včetně toho, aby mě držela od své žíznivé rodiny, jak mě upozornil můj vlastní sen, i za cenu vlastního života.

„ Bello?“ zeptal jsem se přiškrceně a hledal, kam odešla. Pohybovala se tak rychle, že bych nestačil vidět její odchod i kdybych měl otevřené oči.

Konečně jsem ji uviděl.

Stála na druhé straně pokoje. Rovná jako pravítko, nehybná jako mramorová socha. V očích měla strhaný provinilý výraz a oči jí černě doutnaly, i když před hodinou je měla ještě sytě zlaté. Čelist měla zuřivě zaťatou a ruce měla stisklé do tak pevných pěstí, že kdyby v nich držela diamant, rozdrtila by ho.

Jsem takový hlupák! Pitomec! A sobecký kretén!

„ Promiň. Neměl jsem to dělat....Nechtěl jsem ti to dělat těžší. Já -“ brebtal jsem, ale přerušila mě mrtvým strohým tónem, který mě děsil, nikdy předtím tak nemluvila.

„ Neměli jsme to dělat,“ řekla a vypadala hrozivě.

Hrozivěji než kdy dřív. Víc než ten první den ve škole, víc než tu noc, když jsem zmokl, dokonce víc než ten den, kdy se setkala s Jacobem.

Nepatrně se zhoupla na patách, jakoby chtěla skočit, ale pak se zastavila a opět zamrzla. Střelila pohledem k oknu s nadějí v očích. Jakoby ji mělo zachránit.

Viděl jsem jak trpí a udělal bych všechno pro to, abych ji toho zbavil. Nejradši bych se zabil, za to, že jsem ji donutil trpět.

„ Je to všechno moje chyba,“ sedl jsem si a složil hlavu do dlaní, abych se schoval před svou hanbou a vinou. „ Omlouvám se, už se to nikdy nestane.“

Už nikdy tě nenechám trpět, kvůli mně. Nikdy tě nenechám trpět.

Nikdy, Bello.

„ Nebyla to tvoje chyba,“ zavrtěla nechápavě hlavou a vypadala trochu lidštěji. „ Kdybych ti v tom chtěla zabránit, udělala bych to,“ řekla a mě se na okamžik zastavilo srdce.

Nebylo možné, aby cítila to co já.

Bylo strašně sobecké a pokrytecké se teď cítit šťastně, ale já se tak cítil.

Byl jsem sobec a pokrytec.

„ Ale teď myslím, že bude rozumnější, když půjdu,“ pokračovala napjatě, přiškrceným hlasem, jak neměla dost vzduchu, ale nenadechla se znovu, aby ho doplnila.

Automaticky jsem vstal, abych šel s ní.

Gestem mě zastavila. „ Bude lepší, když půjdu sama,“ řekla dutě, přesto nekompromisně. Tvářila se bolestně, měla zavřené oči a ruce opět zatnuté.

„ Je mi to líto,“ hlesl jsem, když je znovu otevřela

Pokusila se o úsměv a kdybych ji neznal a neviděl ji usmívat se, když byla šťastná, tak bych jí ho uvěřil. Takhle mě to ale bolelo, protože jsem věděl, že tohle všechno jsem způsobil já sám. „ Uvidíme se, Edwarde,“ slíbila a já pocítil další nával zlomyslné radosti.

Přes všechny chyby, které jsem dnes napáchal o ni nepřijdu. Vrátí se.

Vytratila se z pokoje jako duch. V jednu chvíli tam stála v příštím okamžiku byla pryč.

„ Bello!“ zavolal jsem za ní, ale bylo už pozdě. Slyšel jsem, jak kleply dveře.

Svezl jsem se k zemi přesně na tom místě, kde jsem stál a hlavu dal mezi kolena, pohupoval jsem se ze strany na stranu a nevěděl, jestli se mám cítit provinile – což bych rozhodně měl, nebo být tak šťastný, jako nikdy v životě.

Nakonec zvítězila radost. Měl jsem takové štěstí, že jsem se jím málem udusil.

Právě jsem políbil dívku svých snů a ani jsem nedostal facku, což by v tomhle případě znamenalo přinejmenším rozdrcenou čelist.

Políbil jsem upíra a přežil jsem to.

Ale hlavně, ona mě má taky ráda. Má mě natolik ráda, aby mě neodstrčila. Má mě natolik ráda, aby mě nezabila a přinutila se odejít. A má mě natolik ráda, aby se vrátila.

A ona se vrátí.

Věřím jí.