Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

20.

Bella Cullenová

Vešla jsem a stejně jako vždy jsem nejdříve přeletěla pokoj očima. Pouze zvyk, už jsem tu znala každý čtvereční centimetr.

Viděla jsem mělkou promáčklinu v dece natažené přes postel, jak na ní ležel, na stole ležela hřbetem vzhůru kniha, kterou tam odhodil. Představila jsem si Edwarda, jak leží na posteli, přesně na tom místě, kde jeho tělo zanechalo stopy, čte knihu a čelo se mu krabatí soustředěním.

Usmála jsem se a vzala to nenápadně oklikou kolem stolu, abych si mohla přečíst, co je to vlastně za knihu, než jsem si sedla na okraj postele, opatrně tak, abych nepoškodila to přirozené zkrabatění pokrývky.

Podívala jsem se na něj. Stál opřený zády o dveře, ruce v kapsách a zjihle na mě koukal.

„ Co je?“ ošila jsem se, jak mi to bylo nepříjemné. Tedy ne nepříjemné, spíš mě to děsilo, protože jsem chtěla, aby se na mě přesně takhle díval, ale nebylo správné to chtít.

Zkroutil ústa do pokřiveného úsměvu a odrazil se od dveří, aby stál vzpřímeně. „ Něco pro tebe mám,“ oznámil mi suverénně.

Ztuhla jsem do podoby ledové sochy. „ Jak to myslíš?“ zeptala jsem se vystrašeně.

Zmateně si měřil můj obličej, nechápal mou reakci. „ Dárek,“ odpověděl udiveně, „ zítra jsou Vánoce, tak ti chci něco dát. To nesmím?“ zeptal se naprosto vážně, jako by se právě dopustil neomluvitelného prohřešku a úsměv na rtu mu zatuhl.

„ Nemám ráda, když mi někdo něco dává,“ zamumlala jsem v rozpacích. „ Dej to někomu jinému,“ pobízela jsem ho.

Uvolnil se a zasmál se. „ Nechci to dávat nikomu jinému, chci to dát tobě,“ řekl s úsměvem, jak ho moje slova pobavila.

„ Já to nechci,“ trvala jsem na svém.

„ Bello, prosím,“ vzdychl a naklonil se ke mně, takže naše obličeje byly jen pár centimetrů od sebe a dýchal mi do tváře svou sladkou vůni, „ udělej to pro mě. Co ti to udělá? Můžeš to pak doma schovat do zásuvky a už to nikdy nevytáhnout,“ přesvědčoval mě.

Omámeně jsem zamrkala, opilá jeho vůní a omráčeně přikývla.

Po tváři mu přeletěl vítězoslavný výraz a zase se ode mě odklonil. Udělal pár kroků stranou a sklonil se k malému stolku vedle skříně, chvíli se v něm přehraboval a pak se ke mně otočil s malou krabičkou v ruce. Srdce mu vzrušeně bouchalo a oči mu žhnuly v očekávání.

Když jsem nebyla pod tak silným vlivem jeho vůně i samotné osobnosti, uvědomila jsem si, s čím jsem to vlastně souhlasila a mírně se zamračila.

„ Veselé Vánoce, Bello,“ zakřenil se a krabičku upustil. Automaticky jsem švihla rukou a zachytila ji. „ Tak to rozbal!“ pobídl mě vesele a posadil se vedle mě. Postel se pod jeho vahou prohla a já se propadla o pár centimetrů níž.

„ Díky,“ hlesla jsem a zírala na krabičku ve své dlani, neschopná žádné akce.

Vzdychl, sebral mi to z ruky a rozvázal mašli, kterou byla krabička neuměle převázaná a odhodil ji na zem.

„ Víčko už myslím zvládnu sama,“ zabrblala jsem sarkasticky a tak mi to vrátil.

Vážně jsem nechtěla vědět, co je uvnitř. Edward začal nedočkavě klepat prsty o nehty. Rezignovaně jsem svěsila ramena a odklopila víčko.

Uvnitř byl jemný řetízek s přívěskem ve tvaru sněhové vločky.

„ Našel jsem to v jednom starožitnictví a říkal jsem si, že by se ti to mohlo líbit,“ informoval mě nadšeně.

„ To mi přece nemůžeš dát, Edwarde,“ zašeptala jsem. Bylo to nádherné a dokonalé. Přesto jsem se přinutila natáhnout ruku a krabičku i s řetízkem mu vrátit.

„ Proč bych nemohl,“ protočil oči. „ No tak, Bells, udělej mi radost,“ zamrkal.

„ Tohle je tak strašně nefér,“ zabručela jsem.

„ Zapnu ti ho,“ nabídl se. Neodpovídala jsem, tak sebral řetízek a přesunul se na posteli za mě. Slyšela jsem, jak kovové zapínání cvaklo.

Znovu jsem si povzdechla, natáhla se a odhrnula si vlasy na stranu. Přehodil mi šperk před hlavu a spojil oba konce za krkem.

Přitiskla jsem si ruku k hrudi, kde se mi houpala malá vločka, abych ji zastavila. Snažila jsem se moc na ni netlačit, abych ji nerozbila. Ta věc vypadala tak křehce. Stejně jako náš vztah s Edwardem.

Cítila jsem, jak mi váhavě přejel prsty po šíji. Nenápadně, jako by mi uhlazoval vlasy zpátky na místo. Okamžitě jsem se odtáhla. Cítila jsem, jak se tenké hranice našeho přátelství zachvěly a já nesměla dopustit, aby padly úplně. Už kvůli němu ne.

Jeho tep začal přeskakovat, slyšela jsem jak si potichu povzdechl. Posunul se a sedl si kousek ode mě, kolena si přitiskl k hrudi a položil si na ně hlavu.

„ Bello? Pověz mi, proč se mě tak bojíš dotknout?“ zašeptal smutně.

Ztuhla jsem a vyděšeně se na něj podívala. Všiml si. Kolika dalších věcí si ještě všiml?

„ Nebojím se tě dotknout,“ polkla jsem a na důkaz natáhla rukou a zlehka mu přejela po tváři, naklonil hlavou, po směru toho pohybu. Jeho kůže pod mým dotykem jemně vibrovala a rozpalovala se. Oheň a led. Tak to vždy bylo a vždy bude. Neexistuje jiná cesta.

Díval se mi zpříma do očí a já se do nich chytila jako do pasti. Nechala jsem ruku viset ve vzduchu jen pár centimetrů od jeho obličeje a topila se v hloubce jeho očí. Slyšela jsem, jak jeho srdce hlasitě tluče.

Zvedl svou ruku a chytil tu moji. Zdálo se, že mu nevadí, jak je ledová.

Uvědomila jsem si, že už moc dlouho nedýchám, ale nedokázala jsem přimět plíce k pohybu.

„ Bello,“ vzdychl, „ nejsi dobrá lhářka.“ Smutně se usmál, natočil mírně hlavu a zlehka mě políbil na prsty.

Zachvěla jsem se.

Najednou jsem měla pocit, že vybouchnu. Něco jemného, jako ptačí křídla, mě šimralo uvnitř a nebylo to nepříjemné. Přimhouřila jsem oči, ale jeho obraz zůstával i nadále ostrý a dokonalý.

Hádala jsem se sama se sebou. Tohle nebylo správné. Byla jsem sobec, že jsem se tomu poddala. Věděla jsem to. Ale nedokázala jsem tomu zabránit. Bylo to silnější než já.

Najednou se napjal, sevřel mou ruku pevněji a škubl. Pravděpodobně by si způsobil nějaké ošklivé zranění, kdybych okamžitě nepochopila a nepřizpůsobila jsem se.

Měla jsem ho stokrát radši nechat, ať si ublíží.

Položil se na záda a stáhl mě za sebou. Snažila jsem se vyrovnávat náš krátký pád, abych na něj nedopadla a něco mu nezlomila. Ale stejně jsem nezabránila tomu, aby si nepřivodil pár modřin.

Dalo mi spousty práce udržet alespoň špetku soustředění, když byl tak blízko, abych ho nezabila. Nechtěla jsem mu ublížit. Zbytkem své osobnosti jsem žila jen pro tenhle okamžik.

Jen pro něj.

„ Mám tě rád, Bello,“ řekl a podíval se mi upřímným pohledem hluboko do očí.

Jeho srdce mi mlátilo do uší, jak bylo hlasité a hlásilo se o pozornost. Nevěnovala jsem mu pozornost. Nebylo pro mě důležité.

Jeho kůže mě ohřívala, ale nevnímala jsem to. Nebylo to podstatné.

Hrdlo mě pálilo žízní, ale bylo mi to jedno. Nemělo to pro mě už žádný smysl.

Najednou se přiblížil a zlehka přitiskl své rty na ty mé.

Okamžitě jsem ztuhla.

To byla ta rozumná a nesobecká část mé osobnosti. Ta nerozumná, zamilovaná a sobecká a pokrytecká, ji překřičela. Odsunula ji do pozadí. Zavřela na tisíc západů v temném zákoutí mé zmatené mysli.

Jeho dech mi zavanul ústy do plic a rozpálil mi hrdlo do běla, ale ignorovala jsem tu nesnesitelnou bolest, pro tenhle jedinečný okamžik. Ústa se mi zaplnila jedem. A to jsem nemohla ignorovat.

Ne pokud jsem Edwarda milovala.

Zapletl mi ruce do vlasů a snažil si mě přitáhnout blíž. Jazykem mi objížděl kontury rtů.

Zalapala jsem po dechu a vzápětí stála na druhé straně pokoje.

Šokovaně zíral před sebe, na svou najednou prázdnou náruč. Srdce mu bilo jako splašené.

„ Bello?“ zeptal se zmateně a marně mě hledal. Konečně se otočil a uviděl mě, jak zuřivě zatínám čelist a tisknu dlaně do pěstí. Okamžitě se zatvářil provinile a zkroušeně. „ Promiň. Neměl jsem to dělat. Nechtěl jsem ti to dělat těžší. Já -“

„ Neměli jsme to dělat,“ pronesla jsem mrtvě.

Bylo těžké udržet svůj hlas. Bylo těžké udržet svoje tělo, i když  jsem toužila pokračovat přesně tam, kde jsme skončili, musela jsem zůstat na místě. Přesně tam, kde jsem sotva stála.

Měla jsem chuť otevřít okno a vyvětrat, zředit tu jeho vůni. Nebo tím oknem rovnou vyskočit a zmizet ve tmě mezi stromy, jako kdysi, když jsem tu byla s Carlislem.

„ Je to všechno moje chyba,“ Edward se posadil a složil hlavu do dlaní. „ Omlouvám se, už se to nikdy nestane.“

„ Nebyla to tvoje chyba,“ oponovala jsem, překvapená, že si to vůbec může myslet, když všechna vina viditelně ležela na mě, ale vděčná, za jakékoliv rozptýlení. „ Kdybych ti v tom chtěla zabránit, udělala bych to. Ale teď myslím, že bude rozumnější, když půjdu,“ dodala jsem a pomalu kousek po kousku uvolňovala ze železného sevření své svaly, abych se mohla uvést do pohybu.

Zvedl se, aby mě doprovodil.

Zvedla jsem ruku, abych ho zastavila. „ Bude lepší, když půjdu sama,“ zašeptala jsem a znovu začala pracovat na ovládnutí se. Bylo to čím dál těžší. Musela jsem se nadechnout, abych mohla promluvit a okamžitě mě uhodila jeho vůně, jako kopanec do břicha.

„ Je mi to líto,“ hlesl.

„ Uvidíme se, Edwarde,“ dalo mi dost práce, přesvědčit svůj obličej, aby vyprodukoval alespoň nějakou obdobu úsměvu, abych mu to udělala lehčím. Musel být zmatený.

„ Bello!“ vykřikl, ale já už byla na půli cesty ze schodů.

Nevracela jsem se.

Sebrala jsem svou bundu, ale neoblékala jsem si ji. Rozrazila jsem dveře a rychle vyběhla do studeného večera, který naplnil mé plíce čistým vzduchem.

Zase jsem byla s to normálně lidsky myslet.

Nastoupila jsem do auta a okamžitě vyjela. Řítila jsem se prázdným městem rychlostí daleko za limitem.

Jen tak tak jsem dupla na brzdu, abych z Fiatu neudělala placku o stěnu garáže.

Alice na mě čekala. Tvářila se ustaraně a zároveň téměř létala blahem. Dohromady to dávalo velmi podivný výraz.

„ Nechci o tom mluvit,“ zarazila jsem ji, než stihla cokoliv říct.

Zavřela pusu, kterou už už otevírala. Udělala pár kroků ke mně a konejšivě mě objala kolem pasu.

Zabořila jsem jí obličej do ramene a prudce oddechovala.

„ Pojď, Bello,“ řekla po chvíli, přesunula jednu svou paži na mé rameno a vedla mě do domu a ke mně do pokoje.

Sedla si na sedačku a stáhla si mě na klín. Neměla jsem sílu vzdorovat.

Stulila jsem se jí v náručí a zavřela oči. Hladila mě konejšivě po zádech a broukala mi do ucha mou oblíbenou skladbu.

Tehdy jsem se cítila jako její sestra víc, než kdy dřív.

Hranice přátelství mezi mnou a Edwardem – padly. Pohřebeny a podupány v prachu, nenávratně ztraceny.