Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

19.

Edward Masen

Ležel jsem pohodlně rozvalený na posteli a četl jsem Farmu zvířat, profesor Berry ji sice měl zařazenou až do přednášek pro čtvrtý ročník, ale já už měl veškerou klasiku přečtenou a tak jsem četl i tohle.

Za okny se tiše sypal sníh a já čekal, až přijde Bella.

Bylo až zarážející, nakolik se všechno vrátilo do starých kolejí, jako bych nic nevěděl, jak jsem se mi zatím před Bellou úspěšně dařilo předstírat. Vrátila se už před dvěma týdny, ze svého nevysvětlitelného výletu na Aljašku – i Alice, která byla opravdu velmi milá a snažila se mi to pomoc zvládat, mi to odmítla říct – a já stále nenašel vhodný okamžik pro rozhovor, na který jsem se už tak dlouho chystal.

Potřeboval jsem Belle říct, co k ní cítím.

Zítra byly Vánoce, takže dnešek byl jeden z těch nejvhodnějších okamžiků, protože zítra už nepřijde. Stráví Vánoce se svou upíří rodinkou.

Trhl jsem s sebou a zatřepal hlavou. Už jsem se sice smířil s tím, že Bella není tak docela normální, ale i tak to bylo těžké. Bylo těžké si to slovo i myslet.

Odhodil jsem knihu na stůl, protože jsem se na ni stejně nedokázal soustředit. Poslední dobou jsem s tím měl docela problémy.

„ Edie?“ volala na mě máma z kuchyně.

Spustil jsem nohy z postele a s povzdechem vyšel z pokoje.

„ Jo?“ houkl jsem, když jsem seběhl schody.

„ Nechceš mi pomoc?“ zeptala se nevině a naklonila ke mně plech se syrovým cukrovím.

„ Ehh?“ vytřeštil jsem oči. „ Nemyslíš, že je na to trochu pozdě?“

„ Lepší pozdě, nežli později,“ zakřenila se.

„ Haha,“ zamračil jsem se a očima přeletěl tu spoušť, co zatím stihla v kuchyni vyrobit. „ Hodláš nakrmit všechny rozvojové státy?“ zvedl jsem obočí.

„ Jen chci mít hezké Vánoce, co je na tom?“ zamumlala a strčila plech do trouby.

Věděl jsem, že nechce, abych viděl, jak moc je nešťastná. Máma byla stálá a nevzpamatovávala se lehce z nějakých citových zklamání. Od té doby, co měla Billa, jsem si myslel, že je šťastná, ale Vánoce asi byly dost krizovým obdobím.

Bylo to tak strašně nespravedlivé. Zrovna dnes jsem se nechtěl tímhle tím zabývat, ale nešlo jen tak odejít a být šťastný s Bellou, když máma není šťastná.

„ No, víš mami, ale ona přijde Bella, nemyslím, že pečení je zrovna jejím koníčkem,“ hrál jsem o čas, ale i tak to byla pravda, Cullenovi nikdy nejedli – lidské jídlo, takže neměli ani důvod cokoliv péct, vařit ani provozovat další podobné činnosti.

„ Ale prosím tě, jsem si jistá, že paní Cullenová ji i její sestry drží pěkně zkrátka, určitě jí to nebude vadit,“ oponovala a já cítil, jak pomalu ztrácím půdu pod nohama.

Sbohem můj vhodný okamžiku.

Jsem si jistý, že několika hodinový pobyt v kuchyni s mámou bude úžasně romantický, pokud tedy Bella rovnou neuteče, samozřejmě s nějakou zdvořilou věrohodnou výmluvou.

Ozval se zvonek.

„ Máš příležitost, zeptat se jí sama,“ zabrblal jsem a opřel se o stěnu, aby mohla jít otevřít. Ruce jsem složil na prsou a hlavu stáhl mezi ramena. Byl jsem mrzutý a marně jsem hledal stopy své předchozí dobré nálady.

„ Dobrý den, Bethy,“ uslyšel jsem Bellin zvonivý zdvořilý pozdrav, zněla pobaveně, jakoby zadržovala smích.

Jak jsem kdy vůbec mohl uvěřit, že takový hlas patří nějakému člověku?

„ Ahoj Bello,“ zašvitořila máma sladce. Protočil jsem oči.

Uteč Bello! Utíkej dokud můžeš! Křičel jsem na ni v duchu.

„ Pojď dál,“ pobídla ji a vzápětí jsem slyšel bouchnout dveře. Klec spadla. „ Pečeme s Edwardem cukroví, přidáš se?“ pokračovala máma.

Ach, ženské jsou takové mrchy!

Vykoukl jsem nenápadně zpoza rohu a neznatelně na Bellu zavrtěl hlavou. Byl jsem si jistý, že to viděla.

Zeširoka se na mě zazubila, až se světlo odrazilo od jejích perfektních bílých zubů – to bylo maličko děsivé. „ Moc ráda,“ souhlasila a zamrkala na mě.

Bože, proč mi to děláš, Bello?

Máma se zasmála a otočila se na mě s tím nepříjemně vítězným výrazem typu: „ Já ti to říkala!“

„ No, páni,“ hlesla, jak vstoupila na práh kuchyně. Byla zděšená úplně stejně jako já.

„ Já s tím nemám nic společného, zrovna jsem přišel,“ bránil jsem se.

Nakonec to byla docela zábava. Bella se projevila jako velmi zručná kuchařka. Dost působivý na někoho, kdo sám nejí.

„ Zkuste tam přidat trochu žloutku, Bethy,“ radila Bella mámě a usmívala se na své ruce polepené od nějakého těsta, „ bude to potom lepší.“

Zvedl jsem hlavu od plechu, který jsem zrovna držel v ruce a zvědavě se na ni podíval.

„ Recept mojí babičky,“ pokrčila klidně rameny, ale úsměv jí trochu povadl a najednou se prudce soustředila na patlání těsta.

Sklonil jsem oči znovu k plechu a poprvé mě napadlo, kolik má Bella vlastně let.

„ Vy toho musíte péct asi hodně, když je vás tolik,“ poznamenala máma.

Znovu jsem zděšeně pohlédl na Bellu a čekal, co odpoví.

Zasmála se.

„ My nepečeme. Emmett tomu ani neříká jídlo,“ zašklebila se.

A čemu říká jídlo - AB pozitivní?

„ Podala byste mi skořici, prosím?“ Zdálo se, že ty dvě mě totálně vyřadily z konverzace.

„ Bello, tam skořice nepatří,“ poučila ji máma se shovívavým úsměvem.

„ Věřte mi, Bethy,“ vrhla po ní jeden ze svých přesvědčujících pohledů, kterým nelze odolat.

„ No, pro mě za mě,“ zamumlala máma omámeně.

Bylo fajn vědět, že takhle nepůsobí jenom na mě. Hned jsem se cítil trochu líp.

Za chvíli už skořice provoněla celý dům. Máma kousek ochutnala a zatvářila se uznale. Rozpustile jsem taky sebral kousek a nabídl ho Belle. Uhnula obličejem a začala mluvit o počasí.

Okamžitě jsem si uvědomil svoji chybu, ale pokrčil jsem rameny a sám si to strčil do pusy. Bylo to fakt dobrý. Tu její babičku bych chtěl poznat.

„ Hotovo!“ křikla vítězně máma a zatleskala rukama, takže nás okamžitě zahalil oblak mouky.

Začal jsem kašlat a oháněl se rukou, abych ho odehnal. Pak jsem se skepticky rozhlédl po místnosti. Rozhodně jsme ještě nebyli hotoví, ta spoušť všude okolo, byla strašlivá.

Máma se zachichotala. „ Běžte!“ pobídla nás a rukama nás vyprovázela z kuchyně. „ Já to uklidím. Díky za pomoc, Bello,“ mrkla na ni.

„ To já děkuji, bylo to velmi příjemné odpoledne,“ usmála se Bella na oplátku. Vážně jsem si připadal jak ve filmu z třicátých let.

„ Půjdeme nahoru, ne?“ odkašlal jsem si, abych k sobě přilákal její pozornost. Ještě jsem nebyl připraven ji nechat odejít. Možná už to nebyl zrovna nejvhodnější okamžik, ale pořád byl dostatečně vhodný.

„ Jistě, proč ne,“ odpověděla a vyšla na chodbu.

Následoval jsem ji.

Bella Cullenová

Od mého nedobrovolného výletu do Denali, uplynuly už dva týdny a všechno bylo perfektní. Tak perfektní, že začínala mít strach, jestli to vydrží, ale zatím jsem si jen užívala, dokud to šlo. Alice byla nadšená, tak nadšená, že už téměř všem lezla na nervy, a nikdo nevěděl, proč.

Já jsem se bavila. Byla jsem teď tak šťastná, že jsem byla ráda, že v tom nejsem sama.

Nemohla jsem se nabažit každé vteřiny s Edwardem. Večer jsem ho pozorovala jak spí. Většinou spal klidně, ale občas se neklidně převaloval a mumlal jsi pro sebe. Po čase jsem rozluštila větu, kterou opakoval stále dokola: „ Jsi krásná.“ a chvíli na to, se budil s hlasitým: „ Ne!“

Okamžitě jsem před sebou viděla nádhernou rivalku, ne nepodobnou Rose.

Bylo chvíli před Vánocemi a já dnes byla domluvená s Edwardem, že k nim přijdu.

Přijela jsem o trochu dřív a tak jsem čekala v autě před domem a poslouchala jsem dění v domě.

Edward byl nahoře v pokoji a slyšela jsem šustění stránek, takže asi četl. Jeho matka, Bethy, si pohvizdovala v kuchyni a zřejmě něco pekla.

Pak se ozvala tupá rána, jak kniha dopadla na stůl. A pak zase ticho, rušené jen pravidelným oddechováním a tlukotem dvou srdcí.

„ Edie?“ křikla Bethy z kuchyně.

Poslouchala jsem, jak Edward dupe po schodech. Byl docela rychlý, na člověka.

S úsměvem jsem poslouchala, jak se baví se svou matkou. Byla to skvělá dvojice. Dokonale sehraní, vyladění na stejnou vlnu. Měli moc hezký vztah, i když to ani jeden z nich nedával moc najevo.

A pak jsem ucítila, jak se najednou atmosféra v domě změnila. Tep jich obou začal kolísat. Vystoupila jsem, abych mohla jít blíž.

Z domu se linul odér vánočního cukroví.

Pak jsem zaslechla svoje jméno a začala se doopravdy smát. Edwardova starost byla opravdu milá. Pečení jsem ale měla ráda. Moc ráda jsem vařila, dokud to ještě mělo smysl. Kuchyně navíc byla vždy tím nejklidnějším místem v domě, taková moje zašívárna. Měli jsme moc hodnou kuchařku, starší paní, kterou jsem si vždy přála mít za babičku. Byla už hezkou řádku let po smrti. Měla jsem ji moc ráda. Už si ani nevzpomínám, jak vypadala.

Přemýšlela jsem, jestli s nimi opravdu budu péct. Mohla by to být zábava. Vzpomněla jsem si, jak Esmé dnes smutně koukala na nějaký pořad o vaření. Nemělo smysl u nás vařit, když to nikdo nejedl. Kuchyň jsme ani nepoužívali.

Rozhodla jsem se, že to zkusím. Navíc – bude to působit lidsky a o to mi přece s Edwardem šlo nejvíc. Být člověk.

Začala jsem se uculovat, když jsem si představila, jak by se tvářil Emmett, nebo i Alice, kdyby to věděli. No, Alice, už to jistě ví.

Zazvonil jsem a stále se tiše chichotala.

„ Máš příležitost, zeptat se jí sama,“ brblal Edward. Nezdál se moc nadšený představou, že by jsme dnešní odpoledne měli strávit takhle. Přemýšlela jsem, proč.

Dveře se otevřely a já spatřila přívětivou tvář Elizabeth Masenové.

„ Dobrý den, Bethy,“ pozdravila jsem ji a snažila se tvářit vážně, ale měla jsem strašnou chuť se smát.

Na tváři měla šmouhu od mouky a vypadala, že zastárla o několik let, protože její vlasy byly také nepřirozeně bílé. Lidi jako ona, by neměli do kuchyně vůbec pouštět.

„ Ahoj, Bello,“ usmála se sladce.

Lidé byli legrační, když se snažili působit přesvědčivě a nenápadně zároveň. Ona tedy rozhodně legračně vypadala. Opět jsem potlačila smích.

„ Pojď dál,“ vybídla mě. Vřele jsem se na ni usmála a vešla. Zavřela za mnou rychle dveře, jako by se mě snažila udržet uvnitř. Jako by mě dveře mohly zastavit. Bylo to vážně moc komické. „ Pečeme s Edwardem cukroví, přidáš se?“

To bylo trochu nadsazené, Edward před chvíli teprve sešel ze svého pokoje, zatím nedostal šanci se jakkoliv zapojit.

Najednou jsem ho uviděla, jak se vyklání zpoza dveří na tváří zmučený výraz. Zavrtěl na mě maličko hlavou. Tentokrát jsem se neudržela a zazubila se na něj, trochu ztuhl – asi jsem to přehnala. Ale byla jsem v příliš rozverné náladě, abych se tím trápila.

„ Moc ráda,“ souhlasila jsem s úsměvem. Už velmi dlouho jsem se tak nebavila. Zamrkala jsem na Edwarda, abych si ho znovu naklonila na svou stranu, zdálo se, že to totiž bere jako podraz.

Zamračil se na svou matku, jen co se setkal s jejím pohledem, ale bylo to spíš jen škádlení, než skutečná zloba.

Kuchyň byla v hrozném stavu. Jak jsem řekla, Elizabeth Masenová by se k takovým zařízením vůbec neměla přibližovat.

S uspokojením jsem zjistila, že vaření mi stále žádné problémy nedělá. Možná by bylo fajn vyzkoušet, jestli kuchyň v našem obrovském domě funguje. Možná bych tak mohla Esmé trochu zlepšit náladu.

A najednou jsem byla ve svém živlu. Zapomínala jsem, kde jsem a kdo jsem. Byla jsem prostě jen Bella. Viděla jsem starou Sally, jak mi vykládá, jak mám správně míchat přísady, aby jídlo bylo co nejlepší. Vlastně se ode mě neočekávalo, že to někdy budu potřebovat. Měla jsem na to všechno mít lidi, ale já to dělala ráda.

„ Zkuste tam přidat trochu žloutku, Bethy,“ řekla jsem, když jsem viděla, jak už tam téměř leje bílek, který tam opravdu nepatřil, ona byla živelná pohroma! „ Bude to potom lepší.“

Uvědomila jsem si, že to nebylo moc chytré, až když jsem uviděla, jak na mě Edward zírá zpoza velkého černého plechu, s obočím zvednutým.

„ Recept mojí babičky,“ zalhala jsem rychle. Ve skutečnosti byl můj, ale alespoň datace byla trochu přesnější i když ještě pár desetiletí přece jen chybělo.

Ze zamyšlení mě opět vytrhla Bethy: „ Vy toho musíte péct asi hodně, když je vás tolik.“

Znovu jsem si vzpomněla na kuchyň, kterou jsme nepoužili, co jsme se přistěhovali, nevím ani jestli ji všichni viděli.

Zasmála jsem se. „ My nepečeme. Emmett tomu ani neříká jídlo,“ zašklebila jsem se. Pokud si s tím Emmett nemůže hrát a nemá to dvě uši a čtyři nohy, tak tomu opravdu jídlo neříká.

Horký proud vzduchu od trouby ke mně zavál Edwardovu dokonalou vůni a já dostala nápad. „ Podala byste mi skořici, prosím?“ požádala jsem Elizabeth.

„ Bello, tam skořice nepatří,“ povzdechla si. Dobře, uznávám, že sama nejím a už jsem skoro sto let nepekla, ale i tak věřím, že v kuchyni se vyznám daleko lépe. To snad každý.

„ Věřte mi, Bethy,“ zamrkala jsem a podívala se jí hluboko do očí. Fungovalo to, když potřebovala někoho přesvědčit o jeho pravdě a nechtěla být nezdvořilá.

„ No, pro mě za mě,“ zabručela a pošoupla ke mně nádobku se skořicí. Voněla perfektně, ale na Edwarda stejně neměla. Zhlukoka jsem se nadechla a podívala se na něj. Proč se proboha tvářil tak samolibě?

Najednou mi došlo, že mám docela blízko k té neznámé složce v jeho esenci, ale pořád to bylo dost daleko, abych na to nemohla dosáhnout. To nebylo fér!!

Edward se naklonil a nabízel mi kousek cukroví, co před chvíli vytáhl z trouby. Vůně pravé skořice a skořice z jeho krve se sečetly a já na chvíli byla jako omámená. Odvrátila jsem hlavu a podívala se z okna. Sněžilo. Upozornila jsem ho na to, jako by to byla naprostá novinka.

Jen pokrčil rameny a snědl to sám. Tvářil se docela blaženě. Doufám, že mu to chutnalo. Těšilo mě, dělat mu alespoň takhle nepřímo radost.

Byly jsme hotovi celkem brzy. Elizabeth nás vyhnala s tím, že si to uklidí sama. Doufám, že to do rána stihne.

Poděkovala jsem jí za příjemné odpoledne.

„ Půjdeme nahoru, ne?“ zakašlal Edward, jako by se dožadoval mé pozornosti. Já ho naopak vnímala velmi živě. Byl středobodem mého vesmíru. Nebylo nic důležitějšího než on.

„ Jistě, proč ne,“ usmála jsem. Edward začal nervózně ohýbat prsty, když šel za mnou po schodech, do svého pokoje.