Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

18.

Bella Cullenová

„ Dej mi na něj pozor,“ zašeptala jsem a sevřela Alici pevně ve svém náručí.

„ Neboj, bude jako v bavlnce,“ slíbila a usmála se. Nechápu, jak mohla mít tak dobrou náladu.

Za každou chybu se musí zaplatit a já musela platit taky. Odjížděla jsem společně s Esmé na Aljašku, do Denali k naším přátelům. Alice říkala, že to bude lepší, dokud se situace neuklidní. Vrátíme se, až bude nebezpečí zažehnáno. Nelíbilo se mi to. Nelíbilo se mi, že nemůžu nést následky svého jednání. Jediné, co mi bylo dovoleno, bylo zmizet. Odjet. Ztratit se z očí.

„ Zavolám vás, až to bude v pořádku. Neměj strach. Vrátíš se brzy, věř mi.“ Políbila mě na tvář a donutila mě nasednout do připraveného vozu.

Esmé mě poklepala soucitně po ruce a vyjela.

Dívala jsem se, jak krajina kolem nás uhání a nebyla jsem schopná žádné jiné činnosti. Uprostřed mé hrudi byla obrovská díra, která se zvětšovala a bolela stále víc, čím dál jsme byly od Forks.

Edward Masen 

Seděl jsem tam v koupelně dlouho. Zíral jsem na modré kachličky a nebyl s to se pohnout. Byl jsem jako omráčený a myslel jsem na to, že jsem se zbláznil.

Každou svou vzpomínku na ni jsem najednou viděl z jiného úhlu a každá podporovala tu nejbláznivější teorii, která mě kdy vůbec napadla.

Nemohl jsem spát, i když jsem se o to dlouho a vytrvale pokoušel. Nakonec jsem to vzdal.

Tiše jsem sešel dolů a rozsvítil světlo.

Chvíli jsem neklidně přecházel po pokoji tam a zpět a pak jsem z náhlého popudu začal hledat v matčiných papírech zmínky o Cullenových. Stále jsem si pamatoval na nesrovnalost okolo posledního zaměstnání doktora Cullena. Těch nesrovnalostí bylo daleko víc. Ovšem velice šikovně zakamuflované tak, že náhodný pozorovatel bez špetky podezření neměl sebemenší důvod pochybovat o jejich pravdivosti.

Udělal jsem to proto, abych se ujistil, že to není pravda a přitom to mělo úplně jiný účinek. Znovu jsem začal přecházet po pokoji. Pohyb mě většinou uklidňoval. Teď ne.

Dal jsem všechno zpátky na své místo a vrátil se do pokoje.

Nechápal jsem, co to dělám, ale začal jsem na internetu hledat cokoliv o upírech. Bylo to nesmyslné. Stejně se nic nehodilo. Nesedělo to. Myslel bych, že mě to uklidní, ale ne.

Ještě víc to podpořilo moji teorii.

Najednou jsem se cítil prázdný. Jako by mi někdo vyrazil do hrudi díru.

Nevěděl jsem, co budu dělat. Nevěděl jsem, co udělám, jestli Bella přijde, jako vždy. Co budu dělat, když nepřijde. Uvidím ji v pondělí ve škole?

Někdy brzo ráno jsem usnul. Prospal jsem pak celý další den.

Měl jsem děsivé sny a často jsem se budil s křikem. Zdálo se mi o Belle, to mě ovšem neděsilo. Děsivé bylo to, že Bella utíkala, schovávala se přede mnou a já ji nemohl dohnat. Pohyboval jsem se příliš pomalu a to mě vždy vzbudilo. Když jsem zjistil, že jsem ji ztratil.

A v noci jsem zase nemohl spát. V každém stínu jsem viděl postavy, které tam nebyly. Každý šramot mě vyděsil. Byl jsem paranoidní.

A máma se divila, kde je Bella a pořád se na ni ptala a dělala mi to ještě horší. Já to nevěděl a nedokázal jsem jí zavolat. Několikrát jsem vytočil její číslo, ale pak jsem to zas zbaběle položil.

V pondělí ve škole jsem seděl několik minut v autě a zíral před sebe. Měl velkou chuť se sebrat a odjet.

A pak na parkoviště vjel Bellin tmavě modrý Fiat.

Strnule jsem ho sledoval, dokud nezastavil pár metrů ode mě a nevystoupili z něj čtyři osoby. Bella tam nebyla. Byla pryč.

Všichni se tvářili smrtelně vážně, až na Alici. Ta se usmívala. Podívala se přímo na mě a párkrát zamrkala. Pak chytila vysokého blonďáka za ruku a něco mu říkala.

Zíral jsem, jak ti čtyři vchází do školy a nedokázal jsem potlačit myšlenku, že jsou to zabijáci. Mytické postavy a démoni.

Proč chodili do školy? Hledali si tu své oběti? Tak proč ještě nikdo nezmizel? Měl jsem být snad první na řadě?

Nedokázal jsem uvěřit, že by Bella byla něčeho takového schopná.

Vystoupil jsem a pomalu se ploužil na první hodinu. Utekla příliš rychle.

Ta druhá se naproti tomu neskutečně vlekla. Bellino prázdné místo, jakoby na mě křičelo, že je to moje chyba. Bella je pryč kvůli mě.

Přežít hodinu vedle Emmetta, to bylo téměř nad moje síly. Krev hlasitě pulzovala v uších a já si byl jistý, že on to slyší. Měl jsem silné nutkání zvednout se a utéct. Šel by za mnou? Jak je možné, že si toho nevšímají i ostatní? Jakto že nevidí, že je tu upír?

Seděl jsem v jídelně. Měl jsem stůl jenom pro sebe. Hrál jsem si s vrškem od limonády a přemýšlel, co si s tím vším  počnu. Další den, jako je tenhle už nezvládnu.

„ Ahoj,“ ozvalo se kousek ode zpěvavě. Zvedl jsem hlavu a uviděl Alici. Tvářila se přívětivě, velké zlaté oči doširoka rozevřené. Nebyl jsem schopný slova. Byl jsem vyděšený. „ Můžu si přisednout?“ zašvitořila vesele.

Nečekala na odpovědět, odtáhla židli a ladně, jako tanečnice se na ni posadila. Jen jsem na ni zíral. „ Netvař se tak vyděšeně,“ zasmála se, „ já nekoušu.“

Dělala si srandu?

„ No tak dobře,“ připustila, ale úsměv ze rtů jí nezmizel, „ nekoušu je mírně zavádějící, ale je to ustálená fráze.“

„ Fráze,“ zabrblal jsem.

Najednou se ke mně naklonila, tak rychle, že mě to vylekalo a já se odtáhl tak, že jsem málem převrhl židli nazad.

„ Edwarde, uklidni se,“ protočila oči, „ nikdo z nás ti nechce ublížit.“ Tak tomuhle jsem tak docela nevěřil. Co velký blonďák, uchvátná Barbie a svalovec? „ Jen to, že to víš, trošku komplikuje situaci.“

To bylo to poslední, co jsem chtěl slyšet. Že mám pravdu.

„ Co po mě chceš?“ hlesl jsem. Stiskl jsem ruce do dlaní, aby neviděla, jak se mi třesou.

„ Edwarde, nesmíš to nikomu říct,“ zašeptala naléhavě a už se neusmívala, tvářila se vážně.

Složil jsem zoufale hlavu do dlaní. „ Kdo myslíš, že tomuhle uvěří?“ zasténal jsem.

„ Vidím, žes pochopil rychle,“ zase zněla vesele. Nestíhal jsem sledovat změny jejich nálad. „ To ale není všechno,“ pokračovala.

Zmateně jsem se na ni podíval. Co po mě můžou ještě chtít, než mlčenlivost? „ Co?“

„ Nesmíš to říct opravdu nikomu. Zvlášť nikomu z mé rodiny. Dostal bys tak sebe a Bellu to obrovských potíží, rozumíš?“ vysvětlovala a zněla smrtelně vážně.

„ Kde je Bella?“ zeptal jsem se neslyšně.

„ Na tom nezáleží.“

„ Kde je Bella?“ zopakoval jsem trochu silněji.

„ Na Aljašce,“ povzdechla rezignovaně.

Bella byla pryč. Opravdu. Bolelo to. Chtěl jsem ji zpátky.

Hlasitě jsem polkl.

„ Edwarde,“ položila svou maličkou ruku na tu mou, jako by mě chtěla utěšit. Její ruka byla studená jako led. „ Ona se nevrátí, dokud se nesmíříš s tím, že to víš,“ zněla smutně, ona chtěla, aby se Bella vrátila, stýskalo se jí po ní.

„ Jak?“

Jak jsem se mohl smířit s tím, že je vrah?

„ Na to musíš přijít sám,“ odpověděla.

„ Proč odjela?“ Musel jsem se zeptat, potřeboval jsem to vědět.

K mému překvapení se Alice zasmála. „ Bella je posedlá touhou ochránit tě před tím, čím je. Nesmí vědět, že to víš,“ zopakovala.

„ To z ní dost složitě,“ zamumlal jsem. Ale trochu mě to uklidnilo. Pokud mě Bella před tímhle tím vším chtěla uchránit, asi neměla v úmyslu mě zabít, že? Kupodivu jsem se cítil trochu líp. „ Jak to vlastně víš ty, že to vím?“ vyhrkl jsem.

„ Mám své zdroje,“ zachichotala se.

„ Radši je nevědět, jaké, co?“ zvedl jsem obočí.

„ Trefa,“ ukázala na mě prstem. „ Měl bys jít, nebo nestihneš další hodinu.“

Škola. Úplně jsem zapomněl, že něco takového je. Bylo to těžké vrátit se do reality, když jsem právě byl ujištěn roztomilou malou upírkou, že moje životní láska je upír.

„ Hodina, jistě,“ zamrkal jsem, abych rozehnal ty představy, které opět začaly plenit mou hlavu a zvedl jsem se.

„ Jo, Edwarde!“ křikla ze mnou, když už jsem odcházel.

„ Ano?“

„ Zkus to trochu urychlit,“ zamrkala přívětivě, „ chci zpátky svou sestru.“

„ Jasně, proč ne?“ mumlal jsem si pro sebe, zatímco jsem šel na hodinu.

Seděl jsem doma na zemi, zády opřený o gauč a zíral do ohně. Bylo to uklidňující. Přemýšlel jsem o dnešním rozhovoru s Alicí a taky o tom, jak moc chci, aby se Bella vrátila.

Přesvědčoval jsem se, že pokud by mě chtěla zabít, udělala by to už dávno a nezachraňovala by mi život. Myslel jsem na ty spousty hodin, co jsme spolu strávili o samotě. Myslel jsem na to, jak se mnou byla, když mi špatně, jak se mnou zůstala, seděla na vaně a povídala, jak mě její hlas uklidňoval. Viděl jsem před očima její tvář, viděl jsem ji, jak se usmívá. Vypadala jako anděl. Jako můj anděl, který je tu jen pro mě.

Komu záleželo na tom, že andělé nezabíjí. Mě ne.

Já ji miloval.

Miloval jsem ji tak moc, že mi to bylo jedno a že jsem ji chtěl zpátky. Protože když tu nebyla, měl jsem v hrudi díru a půlka ze mě, byla pryč. Byla s ní.

Láska je slepá.

V tom byla moje odpověď.

Já se zamiloval do upíra. A co na tom sejde?

Druhý den jsem, opřený o kapotu svého Rabbita, čekal na příjezd Cullenových.

Alice vystoupila, opět s grácií špičkové baleríny a podívala se neomylně na mě. Jen jsem krátce přikývl, otočil se a odešel na hodinu. Ale než jsem se otočil, viděl jsem, jak se zeširoka usmála. A ani já se neubránil úsměvu.

Byl jsem rozhodnutý, že pokud se Bella vrátí, už nebudu dál pokračovat v naší příliš náročné hře na kamarády.

Bella Cullenová

Stočená do klubíčka jsem si objímala kolena a urputně pozorovala telefon přede mnou, který se s každou hodinou zvětšoval, ale stále nezvonil.

Tanya, Kate, ani Irina mě nechápaly. Byly moc rády, že jsme přijely, ale jediné, co jsem jim řekla, byla odpověď na pozdrav.

Slyšela jsem Esmé, jak dole mluví, ale nešla jsem za nimy.

Proč Alice stále nevolá? Slíbila, že se vrátíme brzy. Přišlo mi to příliš dlouho. Co se teď dělo ve Forks, že jsem u toho nemohla být? Co je s Edwardem?

Musel být vyděšený, když jsem ho tam nechala s vlkodlakem.

Odpustí mi?

Zvedla jsem telefon dřív, než stihl doznít první tón znělky.

Konečně.

„ Esmé! Jedeme domů!“ zavolala jsem a vyběhla z domu.

„ Bello!“ vzdechla. Její tón byl vyčítavý. Vrátila jsem se zpátky a rozloučila se s děvčaty. Někdy jim tuhle návštěvu budu muset vynahradit.

Řídila jsem a Esmé mě stále napomínala, abych dbala na předpisy. Většinu cesty, jsem ji ignorovala. Jely jsme skoro celý den a celou noc. Do Forks, jsme dorazily ráno.

Vyměnila jsem si s Esmé místa a ona mě odvezla rovnou do školy.

Alice na mě čekala s mou taškou s učebnicemi.

Edward Masen

Vystoupil jsem a se svěšenými rameny jsem se loudal na hodinu. Nevěděl jsem, kdy se Bella vrátí, ale určitě by to nestihla do dneška.

Ovšem Bella byla rychlá a já už věřil úplně všemu.

Zvedl jsem hlavu a skutečně ji uviděl.

Stála na parkovišti a dívala se na mě. Vítr si lehce pohrával s jejími vlasy a dělal jí tak ještě neskutečnější a krásnější.

Ta díra v mé hrudi, najednou byla pryč.

Zeširoka jsem se usmál a ona mi usměv oplatila.

Můj neskutečný mytický anděl.