Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

16.

Edward Masen

Celé týdny jsem pečlivě pozoroval Bellu i ostatní z její rodiny, hledal nějaké zvláštnosti a vodítka, a zároveň si svoje stupidní chování zakazoval a bylo mi ze sebe špatně. Bella mi věřila. Věřila mi úplně ve všem a já jí to nedokázal oplatit. Jacobova obvinění, jeho slova a narážky se mi v hlavě šířili jako jedovatý plevel a dělaly mi v hlavě bordel.

Hádal jsem se sám se sebou, zavrhoval jsem nesmyslné a morbidní nápady, a strašně moc jsem se snažil, aby na mě Bella nic nepoznala. Byla to totiž ona, kdo se mnou byl, když mi bylo nejhůř. Ne Jacob. Ne máma. Bella. A Jacob neměl vůbec žádné právo ji nenávidět. Nikdo ji nesměl nenávidět. Vždyť to ani nešlo. Všichni ji museli milovat.

„ Edwarde? Co se děje?“ zeptala se smutně a nutila mě podívat se jí do očí. Seděla naproti mně v jídelně, před sebou měla tác nedotčeného jídla, ruce složené pod stolem, nakláněla se ke mně přes stůl a propalovala mě tmavě hnědýma očima.

Zase změnily barvu? Pokolikáté už tento měsíc? Po čtvrté, po páté?

Hlasitě jsem vydechl a podíval se stranou.

„ Nic,“ zalhal jsem.

Unikl jí hněvivý nesouhlasný zvuk, její ruka se zničehonic objevila na desce stolu, ona se o ni opřela a naklonila se ke mně ještě blíž. Mluvila tiše a naléhavě.

„ Řekl jsi mi, že nejsem dobrá lhářka – taky nejsi dobrý lhář, Edwarde. Nevěříš mi, snad?“

„ Věřím, Bello,“ povzdechl jsem si a vzápětí zrozpačitěl, protože to tak docela nebyla pravda. Nechtěl jsem jí lhát, nebylo to správné a nebylo to fér. „ To Jacob,“ přiznal jsem se s pohledem upřeným na její ruku, „ něco mi řekl a já to nemůžu dostat z hlavy. Nedělej si s tím starosti. O nic nejde.“

Mramorově bílá dlaň se zatnula do pěsti a Bella promluvila pořád stejně tichým, ale tentokrát mrazivě nenávistným, nebezpečným hlasem: „ Co ti Jacob řekl?“

Ona ho nenáviděla úplně stejně, jako on nenáviděl ji.

Ale proč?

Tohle taky nebylo fér.

„ Nic. Zapomeň na to,“ unaveně jsem si třel kořen nosu.

„ Edwarde, řekni mi to!“ poručila neoblomně.

„ Musím jít,“ vycouval jsem, než bych stačil říct nějakou blbost a odešel z jídelny. Opřel jsem se zády o zeď a hlasitě oddechoval.

Musel jsem se těch utkvělých představ zbavit. Jinak zničím všechno na čem mi záleží.

V hlavě se mi začal rodit plán.

„ Bello? Neměla bys nic proti, kdyby jsme si někam vyrazili? Malý výlet, hmmm?“ zeptal jsem se nevinně, když ke mně zvedla hlavu od úkolů rozházených po celém kuchyňském stole.

Chvíli si mě obezřetně prohlížela, až jsem dostal strach, že mě prokoukla, ale pak se uličnicky usmála. „ Jasně, že ne. Bude to dobrodružství.“

„ Dobře. Tak pojď,“ snažil jsem se nasadit veselý tón, ale byl jsem tak nervózní, že mi to nešlo.

„ Hned?“ vykulila překvapeně oči.

„ Jo,“ přisvědčil jsem, „ no tak, Bells! Bude to dobrodružství!“ škádlil jsem ji.

Přimhouřila oči a měřila si můj napjatý výraz.

„ Můžu si vzít alespoň bundu?“ zeptala se ironicky.

„ Když jinak nedáš,“ pokrčil jsem rameny ve snaze trochu zavtipkovat.

„ Ale moje auto má Alice,“ zarazila se mezi dveřmi, „ slíbila mi, že mě vyzvedne.“

„ Já mám taky auto,“ protočil jsem oči a zavřel za ní.

„ To není auto, to je vehikl,“ brblala polohlasem.

Dělal jsem, že to neslyším a dvorně jí s malou úklonou otevřel dveře na straně spolujezdce. Zasmála se a nastoupila.

„ Kam jedeme?“ zeptala se rozverně, když jsem taky nastoupil.

„ To je překvapení,“ mrkl jsem na ni laškovně a nastartoval.

„ Hmm,“ zamručela nespokojeně, „ zapni si pás, už tak jsem nervózní.“

Nevěřícně jsem se na ni podíval a poslechl: „ Jistě, mami.“

Vjel jsem na cestu a vydal se do středu města. Její telefon začal vyhrávat.

„ Ano, Alice?“ povzdechla si. Všiml jsem si, jak po mě zmateně střelila pohledem a řekla: „ Jsme oba v pořádku, proč?“ Nesouhlasně se zamračila do tmy nad její odpovědí a pak se zuřivě podívala na mě – už dlouho jsem ji neviděl rozzuřenou, ne takhle. Tohle nebylo dobré. „ Vyřídím to a zavolám ti, ano? Nedělej si starosti.“ uklidňovala ji, zaklapla prudce telefon a prsty si stiskla spánky.

„ Zastav,“ poručila tvrdě.

„ Proč?“ divil jsem se a nezastavoval, byl jsem už jen kousek od restaurace, kam jsem měl namířeno a rozhodně jsem to teď nechtěl vzdávat.

„ Zastav!“ zopakovala ostřeji. Tentokrát jsem poslechl. Byli jsme na místě. „ Co si k čertu myslíš, že děláš!“ vyjela na mě.

„ Nevím, o čem to mluvíš,“ dělal jsem hloupého, otevřel klidně dveře a obešel auto.

„ Víš moc dobře, o čem mluvím!“ obvinila mě. „ O co ti jde?“

„ Nejde mi o nic.“ Probodla mě vražedným pohledem a já ustoupil instinktivně o krok dozadu. „ Chci tě někomu představit, to vadí?“ vzdal jsem nakonec své snahy a přiznal jsem se.

Vystoupila a zabouchla za sebou tak silně dveře, že chvíli ještě vibrovaly. Zhluboka se nadechla, zatřásla hlavou a znechuceně nakrčila nos. „ To je jeho nápad?“ kývla hlavou za mé rameno, hlas prosycený zuřivou nenávistí. Oči měla uhlově černé, svaly napnuté a ruce tiskla do pevných pěstiček.

Otočil jsem, abych viděl koho myslí a uviděl Jacoba, jak se opírá o svou motorku, ruce zkřížené na prsou. Ani on se netvářil moc přívětivě. Stejně jako ona krčil znechuceně nos, jako by cítil něco, co mu nevoní, nenávistně na nás zahlížel a třasl úplně stejně, jako dveře auta před chvílí.

„ Ne, ten je můj.“

Nechápavě jsem přeskakoval pohledem z jednoho na druhého. Měl jsem za to, že celá takhle nesmyslná hra na nepřátelství, není ničím jiným než mým výmyslem. Pletl jsem se.

Jacob se odlepil od své motorky a pomalu, obezřetně se blížil k nám, oči nespouštěl z nechybné Belly, která ho stejně opatrně hypnotizovala očima, a zastavil se dva metry od nás, podivně nakrčený, jako by byl připravený každou vteřinu zaútočit.

„ Co jsi to udělal, Edwarde,“ zasténala nešťastně Bella.

„ Dobré divadlo, pijavice,“ zasyčel na ni uznale Jacob, „ měl jsem za to, že je to tvůj plán.“

„ Co všechno si mu řekl?“ zeptala se ho chladně Bella, z hrudi jí vycházelo tiché varovné vrčení.

„ Nic, co už by nevěděl,“ ušklíbl se Jake a posměvačně si ji prohlížel. Horní ret se jí vyhrnul přes zuby a z úst ji unikalo děsivé syčení. „ Nikdo ti ještě neřekl, že „ přátelům“ se lhát nemá? Nebo ho snad považuješ pouze za svačinu?“ pokračoval a já už se naprosto ztratil.

Co to mezi těma dvěma bylo?

Bylo to děsivé, jak tam oba stáli a vypadali, že by se s největší radostí navzájem zabili a to doslova.

Bella byla děsivá.

Jacob byl děsivý.

A všechno to bylo bláznivé a neskutečné.

„ Dej mi pokoj, psisko! Nevíš, o čem mluvíš!“ odsekla a pak poprvé spustila pohled z Jacoba a podívala se na mě, v očích jí nepříjemně jiskřilo. „ Sbohem, Edwarde,“ řekla, otočila se na patě a v příští vteřině byla pryč. Jako by se rozplynula v mlze.

„ O co tu jde, Jacobe! Co mělo tohle znamenat?“ vyjel jsem na něj, protože tohle vážně nebylo normální a překračovalo to všechny meze.

„ Já ti nemůžu nic říct, jsem zavázán,“ zakroutil hlavou, roztínal a zatínal pěsti a zíral na místo, kde před chvíli stála Bella. „ Pokud ti můžu radit – jestli chceš přežít, tohle už nikdy nezkoušej,“ zasyčel smrtelně vážným hlasem.

Stejně jako Bella před chvíli se otočil, přeběhl malé parkoviště před restaurací, nakopl svoji motorku a odjel tak rychle, až pneumatiky nesouhlasně zanaříkaly a vytvořily na vozovce černý pruh.

Rozčileně jsem nakopl jedno z kol mého auta a opřel se o střechu, hlavu jsem stáhl mezi ramena

Všechno jsem zvoral.

Neměl jsem se do toho plést. Neměl jsem se jedovatým plevelem ve své hlavě nechat vyprovokovat k téhleté smrtonosné akci, co zničila i to málo, co jsem měl. Bella byla pryč a já nevěděl, jestli se vrátí.

Ani nevím jak jsem se dostal domů – nedokázal jsem nic jiného, než apaticky zírat před sebe. Toužil jsem jedině po tom, zavřít se u sebe v pokoji a znovu se pokusit dovolat Belle.

„ Edie!“ zavolala na mě máma z obýváku.

Změnil jsem trajektorii své trasy a neochotně se vydal za ní.

„ Ano mami?“ zeptal jsem se otráveně mezi dveřmi. Zaregistroval jsem, že v krbu hoří oheň, v místnosti je nechutně přetopeno, a taky mámu zabalenou do deky stočenou v koutku sedačky, jak čte knihu.

„ Nechceš tu být chvíli se mnou? Už tak dlouho jsem tě pořádně neviděla! Potřebuju se ujistit, že ještě žiješ,“ zasmála se a natáhla ke mně ruce.

„ Myslím, že by ti dali vědět, kdybych náhodou nebyl živý,“ protočil jsem oči a sedl si k ní, hlavu si složil do dlaní.

„ Děje se něco?“ zeptala se ustaraně.

Rychle jsem se napřímil. „ Vůbec nic,“ usmál jsem se a sebral ji z rukou knížku. „ Co to čteš?“ vyzvídal jsem a podíval se na její obal, prst jsem dal mezi stránky, jako záložku. Byl tam docela vkusně vyvedený obrázek mladé ženy. To ale nebylo to, co mě na něm zaujalo a proč jsem na  něj tak zíral. Ta žena mi někoho připomínala.

Bellu.

Byla stejně křídově bledá, stejně krásná a měla stejný tvar očí, ale její oči byly krvavě červené.

„ Jen takovou romanci,“ zakřenila se rozpačitě, „ o upírech!“ dodala tajemně a zamávala dramaticky rukama. „ Nic pro tebe,“ rozesmála se.

Zíral jsem na obal knihy a v hlavě mi kolovalo jediné slovo.

Upír.

Dost! Řekl jsem, že s těmi bláznivinami přestanu. Dnes to byla poslední kapka. Bude mě stát spoustu práce, než to dám dohromady.

„ Máš pravdu,“ zasmál jsem se nenuceně, „ nic pro mě.“ Zvedl jsem se, vrátil ji knížku a odpotácel se nahoru do pokoje.

Svalil jsem se na postel a snažil se z hlavy vymazat představy, které se objevovaly jedna po druhé. Jediné na co jsem si dovolil myslet, byla Bella a to, jak si ten dnešek vyžehlím.

Nakonec jsem usnul, i když bylo ještě velmi, velmi brzo.

Zdál se mi sen. Měl jsem silný pocit, že ho znám, že už jsem jej někdy prožil.

Byl jsem uprostřed rozkvetlé dokonale symetrické louky, někdo se zasmál a já se za tím zvukem otočil. Najednou se všechno otočilo o 180° a já si vzpomněl. Tenhle sen se mi opravdu už zdál.

Stejně jako kdysi jsem nevěřícně sledoval nádhernou zářící pokožku Belly, stejně tak jsem nechápavě sledoval členy její rodiny, když se objevili v mém snu také. A znovu jsem musel prožívat hrůzu, když jsem viděl, jak Bella leží mrtvá na zemi, protože se mě snažila chránit.

Vykřikl jsem a posadil se prudce na posteli, stejně jako tenkrát. Jenže tentokrát jsem nezapomněl. Naopak. Vzpomněl jsem si na další věci a celá pravda se přede mnou nemilosrdně rozestřela a bodala mě do očí. Vzpomněl jsem si, co se stalo tu noc, kterou jsem kompletně zapomněl.

Neměl jsem doma stání. Bezcílně jsem se potloukal místnosti a nudil se. Nakonec jsem sebral bundu a vyšel ven.

Byla hustá mlha, nebylo vidět na krok, ale mě to vyhovovalo. Chtěl jsem se schovat. Chtěl jsem na okamžik vypadnout z reality. Nevnímal jsem své okolí, vkročil jsem do silnice, aniž bych dával pozor, jestli něco nejede. Příliš pozdě jsem zaslechl rachot auta, které se ke mně blížilo. Očekával jsem náraz a bolest.

Dostavilo se obojí, samozřejmě. Ovšem úplně odjinud, než jsem čekal.

Šílenou rychlostí, do mě něco narazilo ze strany a povalilo na zem. Přesně jak jsem očekával, jenže to přišlo z jiného směru a mělo to jiný tvar a bylo to studené. Dopadl jsem bokem na chodník a něco dopadlo na mě, vzápětí to zmizelo, okamžitě jsem ucítil ostré pálení v paži, jak mi beton sedřel kůži a bolest způsobenou nárazem na zem. Vykřikl jsem bolestí.

Srdce mi splašeně přeskakovalo a já si uvědomil, že v tuhle chvíli, jsem měl být mrtvý a nejsem. Auto mě nesrazilo, srazilo mě něco jiného, nebo spíš někdo jiný.

Musel jsem být mrtvý a ona byla anděl.

„ Jsi v pořádku, Edwarde?“ zeptala se třesoucím hlasem, přesto nadpozemsky krásným.

Dokázal jsem na ni jen zírat. Tak dlouho jsem si přál, aby na mě mluvila. Proč na mě mluví, až když už jsem mrtvý! To není fér!

Zkroušeně si mě prohlédla a úlevně vydechla. Pak se zničehonic nasupila a začala na mě křičet: „ Zbláznil ses! Neslyšel jsi to auto, mohlo tě zabít!“

Copak já už nejsem mrtvý?

„ Panebože! Co jsem to provedla?“ mumlala a přikryla si zděšeně ústa rukou. Zírala někam za mě, do mlhy, jakoby tam někdo stál  a ona mluvila k němu.

Pak se zase nadechla a otočila se ke mně. „ Sakra!“ vykřikla a stiskla pevně zuby. „ Ne, Emmette!“ zasyčela a nakrčila se nade mnou, jakoby mě chtěla bránit. Obličej se jí zkřivil do děsivé grimasy.

Emmett? Její bratr? Byl tady taky?

„ Bojuj s tím. Prosím. Vrať se domů.“ její hlas byl prosebný a zoufalý.

Dlouhou chvíli bylo pouze napjaté ticho. Pak se uvolnila a klesla na zem vedle mě. Příliš rychle, abych ten pohyb zaregistroval.

„ Omlouvám se,“ zašeptala a já ucítil tupou ránu do zátylku. Pak už byla všude jen tma.

A pak se ozval Jacobův nenávistný hlas: „ Dobré divadlo, pijavice...Zatím mu nic neudělala...Přestane se ovládat... Svítí slunce, nikdo z nich nevytáhne paty... Řekni, že nejsi tak stupidní.... Považuješ ho pouze za svačinu?

„ Nemůžu uvěřit, že jsi tak tupej a ještě ti nedošlo, co se tu děje!“ pokračoval jsem sám.

Najednou jsem se cítil, jako bych měl znovu střevní chřipku a zvedl se mi žaludek.

Opřel jsem se o kachličky v koupelně, jako kdysi, když za mnou přišla a seděla na vaně.

Bezmocně jsem zasténal a praštil pěstí do stěny. Kam se poděl normální svět? Kam se poděla logika a věda... Kam se poděl zdravý rozum!

Nebylo možné, aby holka, kterou miluju, byla upír.