Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

15.

Edward Masen

Následující období patřilo k těm nejšťastnějším a nejhorším v mém životě.

Bella byla moje druhá polovička, spřízněná duše. To co jsem vždycky hledal. Přátelství mezi námi bylo snadné – jako dýchání.

Ovšem každá její návštěva, každá hodina, každý okamžik, co jsem strávil společně s ní, byl následován urputnou bolestí, když byla pryč, která mě trhala na kousky, protože i přes to všechno, byla pouze mojí kamarádkou a mě to den ode dne stačilo čím dál tím míň. Nechtěl jsem být jejím kamarádem, já chtěl víc. Byl jsem do ní beznadějně zamilovaný. Připomínalo to střemhlavý pád do bezedné propasti a já se tvrdohlavě držel konečky prstů na jejím okraji, abych o ni nepřišel úplně. Jelikož i přes tu nesnesitelnou bolest, přes to nekonečné trápení, jsem byl vděčný za každou minutu s ní. Byla pro mě jako droga, čím víc jsem dostával, tím víc jsem chtěl a stejně nic nebylo dostačující.

Čím víc času jsem s ní trávil, tím mi přišla neobyčejnější, kouzelnější, a zároveň taky tajemnější a záhadnější

Mluvila o sobě jen zřídka, a když už většinou to byly jen mlhavé, váhavé odpovědi, na mé přímé otázky. O své rodině nemluvila vůbec, i když jsem se zeptal. Vždy uhnula pohledem, smutně se koukla na své ruce a pak změnila téma. A od svých sourozenců mě držela tak daleko, jak to jen šlo.

Její vysoká blonďatá sestra mě povýšeně přehlížela, kdykoliv jsem se k ní přiblížil na víc jak na dva metry a kdykoliv o mě zavadila očima, měl jsem pocit, že rčení zabíjet pohledem má pravdivý základ. Stejně tak její bratr Jasper na nás nesouhlasně zahlížel, kdykoliv nás spatřil pohromadě, většinou u jídelního stolu ve škole. Emmett, který vedle mě seděl v trigonometrii, nebyl tuším naším vztahem vůbec dotčen, dál mě ignoroval, jako bych tam nebyl. Jedinou výjimkou z celé téhle plejády různých druhů nenávisti vůči mé osobě, byla její sestra Alice, která na mě poťouchle mrkala, kdykoliv si myslela, že se Bella nedívá.

Bylo tu ovšem daleko víc podivnějších věcí, které mě zarážely, ale na které mi nezbylo nic jiného, než si zvyknout.

Její oči, které v pravidelných intervalech měnily barvu ze zlatavě hnědé na černou a zpět. Její znepokojivě ladné pohyby. Její zjevná nechuť se mě dotknout – vždy se pohybovala, jakoby kolem mě byla neprostupná bublina. Pohyby, které dělala rychleji, než bylo možné – například když zachytila padající talíř dřív, než se stihl rozbít o zem. To, že mluvila jak z historického románu, nikdy v mé přítomnosti nejedla nebo to, že kdykoliv svítilo slunce, mizela s celou svou rodinou neznámo kam – to se ovšem stalo pouze dvakrát, takže to docela dobře mohla být náhoda. A mnoho další znepokojivých věcí.

Brzy jsem došel k názoru, že je možná lepší nevědět, co se děje a na nic se neptat, zvlášť pokud jsem chtěl, aby se rychle neomluvila a neodešla dřív, než jsem to stihl zamést pod koberec.

Máma teď trávila spoustu času v La Push a já jen čekal, kdy mi oznámí, že se tam přestěhovala na trvalo. Jacob se mi stále vyhýbal a od toho nešťastného výletu do La Push na podzim, jsem s ním mluvit stěží dvakrát a to sotva víc jak tři věty.

Proto mě dost překvapilo, když se znenadání objevil u nás doma.

Byl to jeden z výjimečně slunných dnů – slunce se nádherně odráželo od sněhových závějí, a já marně čekal, kdy se objeví Bella.

„ To jsi ty,“ zabručel jsem zklamaně, když jsem otevřel dveře a za nimi místo ní stál on.

„ Omlouvám se, ale musím tě zklamat, jsem to opravdu já,“ prohodil sarkasticky a suverénně kolem mě nakráčel dovnitř.

„ Jasně, pojď dál,“ brblal jsem polohlasem a zabouchl jedním prudkým pohybem dveře. Jacob se uchichtl, jako by to slyšel a pokračoval do obýváku.

„ Beth je zase u nás, tak jsem si říkal, že bych jim mohl nechat trochu soukromí,“ vysvětloval s úsměvem. Složil jsem si ruce na prsou a nepříjemně na něj zahlížel. „ Tak fajn,“ houkl defenzivně. „ Prostě mě přestalo bavit somrovat kolem a pozorovat tu šťastnou dvojici, řekl jsem si, že navštívím starého kamaráda. Jedeme v tom spolu,“ připomněl mi kysele.

„ A co s tím hodláš dělat? Chceš jim to zakázat?“ zvedl jsem obočí. Co se týče mě, už jsem se s tím v podstatě smířil.

„ Hele, co to s tebou je?“ okřikl mě nespokojeně. „ Myslel jsem, že si proti.“

„ Myslel jsem, že ty jsi pro,“ ušklíbl jsem se.

„ Změnil jsem názor,“ zamumlal, natáhl se pro ovladač a začal náhodně přepínat kanály.

„ Já taky,“ oznámil jsem mu a vykoukl nedočkavě z okna, čekajíc, že Bellu uvidím, jak se brodí sněhem k nám.

„ Mohl bys mi věnovat pět minut soustavné pozornosti, Edwarde?“ zeptal se jizlivě.

„ Myslím, že ne,“ odpověděl jsem upřímně, momentálně jsem měl hlavu plnou jiných věcí.

„ Někoho čekáš?“

„ Jo.“

Zasmál se. „ Znám ji?“

„ Myslím že ne. Je tu nová.“ Byl jsem si jistý, že máma o Belle určitě mluvila, měla ji docela ráda.

„ Jak se jmenuje?“ vyzvídal dál. Tak asi nemluvila.

„ Bella, Bella Cullenová,“ řekl jsem nepřítomně.

Najednou mě něco teplého popadlo za ramena a divoce to mnou roztřáslo. Zmateně jsem zaostřil, párkrát zamrkal a zjistil, že je to Jacob. Jeho rudá kůže nabrala ten nejpodivnější odstín zelené, oči měl vytřešněné a z hrudi mu vycházelo nepříčetné vrčení. Ne taková ta lidská napodobenina, ale skutečné vrčení.

„ Jacobe!“ vytrhl jsem se mu překvapeně, on se však třásl dál. Nedokázal jsem najít jediný důvod, proč by ho mělo to jméno tak rozrušit.

„ Trávíš čas s jednou z nich?“ vyprskl znechuceně hlasem prosyceným nenávistí.

„ Bella je moje kamarádka,“ informoval jsem ho chladně.

„ Jo! Jsem si jistý, že ta pijavice je tím nejlepší přítelem na světě, kterého si můžeš přát!“ vybuchl a třásl se tak, že se mi jeho obrys po krajích rozmazával.

„ O čem to sakra mluvíš!“

„ O tvojí úžasné kámošce! Prosím tě, řekni, že nejsi tak stupidní!“ rozhodil rukama v bezmocném gestu.

„ Nevím, o co ti jde. Bella možná za chvíli přijde, je opravdu milá. Měl jsi ji poznat, než ji začneš takhle urážet,“ upozornil jsem ho mrazivě a opět po dlouhé době pocítil nutkání ho praštit.

Než jsem to však stihl uskutečnit, nevesele se uchechtl a třas jeho těla se ještě vystupňoval. „ Snad si opravdu nemyslíš, že dnes přijde! Podívej se z okna! Svítí slunce, nikdo z nich nevystrčí paty! Nemůžu uvěřit, že jsi tak tupej a ještě ti nedošlo, co se tu děje!“

Omráčeně jsem na něj zíral, nestačil jsem se ho ovšem zeptat, jak to myslí, protože rozzuřeně proběhl kolem mě, rozrazil zadní dveře a utíkal do lesa, po cestě ze sebe strhával oblečení.

Stál jsem uprostřed pokoje, neschopen pohybu, nebo nějaké jiné činnosti. Přemítal jsem nad tímhle podivným výstupem.

Jediné vysvětlení bylo, že Jacob ví, co to s Bellou je, i když ji nikdy neviděl, a já jsem asi opravdu tupej, když mi to ještě nedošlo. Ale jediná možnost, jak trávit s Bellou co nejvíc času, byla, na nic se neptat a dělat, že nevidím.

Ale po hodině nesmyslného zíraní do vyhaslého krbu, mi došlo, že teď už to nedokážu. Musím zjistit, co se kolem mě děje, ať se to Belle líbí, nebo ne.

Z toho všeho, co na mě chrlil Jacob, mi přišlo důležité jedině to, že prohlásil, že pokud svítí slunce, Bella se tu neobjeví a taky to, že se to všechno zjevně netýká jen jí, ale celé její rodiny. Takže bylo důležité hledat něco, co mají všichni společné.

Bledost, neskutečná krása, ty oči, straní se všech lidí...

Nebylo nic, co to všechno vysvětlovalo, pokud jsem ovšem nechtěl věřit na pohádky a zahrnout tak do svých úvah čarodějnice, skřítky, víly a podobnou havěť.

Praštil jsem s sebou na pohovku a strnule zíral do stropu. Přál jsem si, aby na mě někdo zakřičel, že jsem cvok, pokud se vůbec zabývám takovými nesmyslnými nápady. Jediný kdo tu byl divný, jsem byl já, popřípadě Jacob. Tak například, co mě znamenat ten jeho odchod? A neměl na sobě vůbec nějak málo oblečení, na to, jak velká byla venku zima?

Možná se mi tohle všechno jen zdá...

„ Ahoj, Edie!“ ozval se z chodby matčin hlas.

Nezaregistroval jsem, že přišla. To nebylo obvyklé. Musel jsem přece slyšet, jak otvírá dveře.

„ Ahoj,“ donutil jsem se křiknout, ale můj hlas zněl cize i mě samotnému.

Nakoukla do pokoje a našla mě, jak stále zírám netečně do stropu.

„ Jsi v pořádku?“ Dotkla se lehce mé tváře dlaní.

„ Myslím, že ano,“ odpověděl jsem nezaujatě a dál pozoroval miniaturní prasklinku ve zdi.

„ Je tu Bella?“ Tohle byla v několika posledních týdnech její velmi oblíbená otázka a přinutila mě doufat, že svět je přece jenom normální, Země stále ještě obíhá Slunce a roční období se střídají s železnou pravidelností.

„ Ne. Bella dnes nepřijde,“ zamumlal jsem a spustil nohy z gauče. „ Máš hlad? Udělám něco k večeři,“ nabídl jsem se. Potřeboval jsem nějak zaměstnat ruce a vypudit z hlavy ty nesmyslné představy.

Telefon vlezle vyzváněl po celou dobu, co jsem sbíhal schody, abych ho mohl zvednout.

„ Haló?“ ohlásil jsem se ospale.

„ To jsem já,“ ozval se na druhé straně povědomý chraplavý hals.

„ Co chceš, Jacobe?“ zavrčel jsem ne zrovna moc přátelsky a pozoroval prach poletující v sloupci slunečního světla, které dovnitř prosakovalo oknem. To díky Jacobovi jsem se celý včerejší den zabýval nesmyslnými představami o Cullenových, které bych se nikdy neodvážil ventilovat nahlas.

„ Hele, včera jsem to trochu přehnal. Co kdybys dnes přijel? Nebyl si tu ani nepamatuju,“ navrhl.

Váhavě jsem vyhlédl ven na sluneční záři prosvětlující ulice. Bella včera opravdu nepřišla, bude se stejný scénář opakovat i dnes?

„ Fajn,“ zabručel jsem. Ani jsem nečekal na odpověď a zavěsil.

Seděl jsem u Jakea v improvizované garáži, v rukách svíral poloprázdnou plechovku od piva a snažil se aktivně zapojit do rozhovoru. Pokoušel se zprovoznit nějakou starou motorku a byl svým úkolem doslova posedlý.

„ Jacobe!“ ozval se zvenčí neznámý autoritativní hlas.

Jacobovy prsty na chvíli ztuhly a pak se začaly pohybovat daleko rychleji, ale neodpovídal.

Dovnitř nakoukl člověk, patrně někdo z Quilleutského kmene. Byl to mladý muž, černé vlasy měl ostříhané na krátko, stejně jako Jacob a obličej mě bez výrazu, prázdný, když se zastavil pohledem na mě.

„ Můžu s tebou mluvit?“ zeptal se rádoby klidně a kývl na něj.

„ Jasně,“ zamumlal a neochotně za ním vyšel ven.

Slyšel jsem celý jejich rozhovor, aniž by si toho byli vědomi.

„ Co to má znamenat?“ ptal se rozzlobeně návštěvník.

„ Je lepší, když je tady, než ve Forks, Same. Zatím mu nic neudělala, ale jak dlouho myslíš, že bude trvat, než se přestane ovládat?“ odpověděl tiše Jake. „ Máme lidi chránit,“ pokračoval.

„ On si svou cestu vybral.“

„ Nebyla to zrovna fér volba, když ani neví, do čeho se namočil,“ odporoval mu Jacob.

Mluvili o mě?

„ Nemůžeš ho tu držet!“ S tím by se dalo souhlasit. „ Neporušili smlouvu, nemáš na to právo.“ O jaké smlouvě se to tu mluví? Chápal jsem toho čím dál tím míň.

„ Budeme čekat, až ji poruší? To snad nemyslíš vážně!“ zuřil Jake.

„ Nech to být. To je rozkaz!“ utnul ho Sam a Jacob opravdu zmlkl.

Měl jsem pocit, že mi z toho všeho vybuchne hlava. Připadal jsem si totálně neschopný a přitom jsem tušil, že odpověď leží přímo přede mnou.

Zaparkoval jsem Rabba na jednom z posledních volných míst na parkovišti, vystoupil a rozhlédl se, jestli někde neuvidím Bellu.

Blížila se ke mně napříč parkovištěm, vlasy jí na zádech neklidně poskakovaly. Zeširoka se usmála, když mě uviděla a já ji úsměv vřele opětoval.

„ Ahoj,“ pozdravila mě zvesela.

Dnes měla oči zářivě světlé a tváře mírně zrůžovělé, obvyklé kruhy pod očima nebyly tak zřetelné. Slunce ji viditelně prospělo.

„ Ahoj,“ pozdravil jsem ji taky.

„ Užil sis víkend?“ zeptala se zvědavě a v patřičné vzdálenosti vedle mě kráčela ke škole.

„ Jo. Stavoval se u mě Jacob.“ Nechápavě jsem zatřásl hlavou. Zuřivě zaťala zuby a tak jsem radši změnil téma: „ Přijdeš dneska?“

„ Ano. Teda pokud nemáš jiné plány,“ slíbila.

„ Nikdy nemám jiné plány,“ protočil jsem oči a zamířil na biologii.