Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

14.

Bella Cullenová

Spal klidně, bez pohnutí, jen pravidelné zvedání jeho hrudi a silný tep dokazoval, že ještě žije. Takhle blízko u něho jsem se cítila klidná tak, jako už dlouho ne. Dnešní den mi opět připomněl jak daleko jsme od sebe mi dva vzdálení, ale taky mi připomněl ten malý zlomek mého života, kdy jsem byla taky člověk.

Bylo to tak dávno a všechny lidské vzpomínky byly přikryty těžkým závojem, kterým se dalo jen velmi těžko prohlédnout, a já se o to vlastně nikdy ani moc nepokoušela.

Jedinými ostrými vzpomínkami, které snad stály za vzpomínání, byli moji rodiče.

Moje matka byla volnomyšlenkářka a s mým otcem, který byl vždy silně skeptický a spokojený s tím, co právě má, nevycházela a vyhýbala se mu.

A pak taky Leopold. Viděla jsem ho sotva třikrát a měla jsem s ním strávit celý život. Snad i proto jsem nelitovala, že jsem o celý svůj lidský život přišla, když mě Carlisle našel. Byla bych je poslechla – své rodiče, protože jsem věděla, že by to bylo správné, nikoho nezajímalo, že já jsem nebyla šťastná – hlavně mě ne.

Ale když mi Carlisle s Esmé nabídli svobodnou milující společnost, rodinu, nebylo čeho litovat.

Znovu jsem se zamyslela nad Alicinou prvotní vizi o Edwardovi jako o bratrovi a napadlo mě, jestli on by litoval. Jestli bych mu mohla vynahradit všechno, o co by přišel. A věděla jsem, že ne. Já jsem ve svém životě nebyla šťastná, nenáviděla jsem, že mám budoucnost nalajnovanou bez jediné šance na změnu. On měl tolik možností a já jsem je o ně nesměla připravit.

Přišlo mi správné, že když už ho nemůžu nechat odejít, jak bych měla, tak mu alespoň tohle všechno neberu, že dokážu být jen nezaujatým pozorovatelem jeho života, který jak jsem si plně uvědomovala se na rozdíl od toho mého s každou minutou blíží ke konci.

Já dokážu být jeho přítelem.

Dveře dole klaply a já instinktivně vyletěla na nohy, hledajíc nebezpečí.

Byla to jeho matka. Budík ukazoval, že patnáct minut po jedenácté.

Horní ret se mi vyhrnul přes zuby a z hrudi mi vycházelo nesouhlasné vrčení. Nelíbilo se mi, že ta žena si říká matka. Takhle se matky nechovají.

Její boty rychle ťukaly po schodech, nesvlékla si ani kabát. Jen tak tak jsem uskočila a vyhoupla se do stínu, skrčená na vrcholku skříně, jak prudce otevřela dveře a pokoj zalilo světlo z chodby.

Elizabeth Masenová přiskočila k synovu lůžku, klekla si přesně na to místo, kde jsem před chvíli klečela já a starostlivě mu přitiskla ruce na obličej.

Trochu s sebou trhl, zavrtěl se, ale pak spal dál. Naprosto nedotčený tou scénou.

A já, stále schovaná na skříni, jsem si uvědomila, že jsem ji možná přeci jen odsoudila příliš příkře.

Láska a vina, byla v jejím obličeji snadno čitelná. Vyčítala si, že odešla. Najednou jsem na jejím místě uviděla Esmé. Esmé vášnivě milující každého z nás a přesto její láska bez hranic nebyla dostačující, aby se vyrovnala téhle lásce, lásce hlubší než zbožňování. Žádná slova nestačila, aby to vyjádřila, stejně tak, jako slova nestačila na to, co jsem k němu cítila já. Ale já jsem ji nepovažovala za rivalku. Záviděla jsem jí, že ona svou lásku může dávat najevo a může žádat cokoliv nazpět. Já ne.

Po chvíli se zvedla a potichu odešla, ale nezavřela za sebou a tak jsem zůstala, kde jsem byla.

Brzy se vrátila, už převlečená, zabalená do županu a v tlustých ponožkách, si sedla zpátky na zem, položila si hlavu vedle něj a stiskla mu ruku. V téhle pozici usnula.

Ta chvíle byla tak soukromá, že jsem cítila nutkání, dívat se stranou, ale nedokázala jsem to.

Brzy ráno, sotva začalo svítat, se jeho matka probudila. Několik minut se dezorientovaně rozhlížela, pak se natáhla, políbila ho na čelo a vyklouzla tiše z pokoje.

Tohle byla přesně ta chvíle, kdy jsem měla zmizet.

Seskočila jsem ze skříně, sebrala ze země svoji tašku, které si naštěstí nevšimla. Sklonila jsem se nad Edwardem a prstem se dotkla místa, kde ho matka políbila. Na krátkou vteřinu jsem uvažovala o tom, že bych ho taky mohla políbit. Jen lehce – vůbec by si toho nevšiml. Dřív než jsem tu hloupost stihla zrealizovat, jsem se otočila a vyskočila z okna. Už tak jsem do toho byla zapletená víc, než bylo snesitelné.

Edward Masen

Ráno jsem se cítil o mnoho líp, než včera, ale ještě mi nebylo tak docela dobře.

Převlékl jsem se z pomačkaného oblečení, které jsem si oblékl včera do školy a pak zamířil do koupelny.

Dole z kuchyně se ozýval řinkot nádobí, máma už byla vzhůru. Dal jsem se trochu dohromady a šel za ní.

„ Dobré ráno,“ pozdravil jsem ji a podíval se jí přes rameno, co kutí.

„ Ahoj,“ zasmála se a odstrčila mě bokem. „ Už jsem si myslela, že jsi upadl do kómatu – víš kolik je hodin?“

„ Ne,“ odtušil jsem a napustil si sklenici vody, byl jsem naprosto vyprahlý.

„ Bude jedenáct,“ informovala mě a pak si mě změřila od hlavy k patě. „ Je ti líp?“

Protočil jsem oči a sedl si za stůl. „ Zdravý jako rybička.“ Zaslechl jsem, jak si něco nakvašeně brblá a tak jsem změnil téma: „ Co máš dnes v plánu?“

Otočila se, sebrala z linky talíř s jídlem a sedla si naproti mně. Zamyšleně jsi skousla spodní ret a mávala vidličkou ve vzduchu.

Napadlo mě, že není tak docela špatný nápad něco sníst, ale plnohodnotné jídlo jsem zatím nechtěl riskovat a tak jsem sebral krabici slaných krekrů a vrátil se ke stolu.

„ Není trochu brzo na oběd?“ zamručel jsem a nezúčastněně si strčil do pusy hned několik krekrů.

„ Nudila jsem se,“ odpověděla nesoustředěně. „ Když už je ti teda dobře,“ řekla zamyšleně po chvíli, „ co kdybychom si zajeli do La Push na pláž? Vypadá to, že bude docela hezky.“

Vykoukl jsem z okna na neprostupný liják a ušklíbl se: „ Úplný tropy. Ale ne, jeď sama, Billy tě rád uvidí,“ usmál jsem se, stejně to bylo to jediné, proč tam chtěla jet. Máma se neuměla dlouho zlobit, ne že bych toho nevyužíval.

„ Nenechám tě tu zase samotného,“ zamumlala. „ Nechtěl jsi mluvit s Jacobem?“ zeptala se zvědavě.

„ Už jsem s ním mluvil,“ zvedl jsem obočí, „ říkal jsem ti to. Byl jsem tam ve středu.“

„ Opravdu?“ vykulila oči, vrásky kolem očí se jí napnuly.

Chvíli jsem si ji pozorně prohlížel. „ Myslím, že bys neměla tolik pracovat,“ prohlásil jsem po chvíli na oko vážně.

„ To mi povídej,“ zakabonila se, ale pak se znovu rozzářila, „ ale už to je uzavřené. Budu to mít teď daleko volnější. Poslední dobou jsem se ti vůbec nevěnovala – mám z toho výčitky.“

Uvolněně jsem se zasmál: „ To nemusíš, mami, vystačím si docela dobře sám. Jeď do La Push a užij si to,“ pobídl jsem ji.

„ Ty se mnou nepojedeš?“

„ Ne, já mám na dnešek jiné plány,“ usmál jsem se. Nebyl jsem si jistý, jestli doopravdy příjde, ale mohl jsem doufat.

„ A  řekneš mi jaké?“ naklonila se ke mně přes stůl, přesvědčivě mávala řasami a poťouchle se usmívala.

„ Ne,“ odpověděl jsem bez váhání.

Zamračila se a začala uraženě štouchat do jídla vidličkou, přehazovala ho z jedné strany talíře na druhou, a špulila pusu. Bylo to legrační.

Nabral jsem si plnou hrst rybiček, do kterých byli krekry tvarované, a chvíli je nepřátelsky pozoroval – nebylo to zrovna moje oblíbené jídlo. A pak si je jednu po druhé pomalu vkládal do úst a pečlivě kousal, přitom jsem hypnotizoval očima matčin talíř a představoval si, že mám to samé.

„ Edwarde! Přestaň se na mě takhle dívat!“ vyjela na mě najednou. „ Jestli máš hlad, naber si taky.“

„ Škoda plýtvat dobrým jídlem. Vezmu si, až si budu jistý, že to strávím,“ povzdechl jsem a znovu se zadíval do své poloprázdné dlaně. Nakonec jsem to vzdal, vysypal zbytek rybiček zpátky do krabice a oprášil si ruce.

Znovu jsem to zapil vodou a ztratil se co nejrychleji do svého pokoje.

Chvíli jsem kriticky stál na prahu a přemýšlel, co bych měl udělat jako první. Popadl jsem pár knížek, které se válely vedle postele a snažil se je nacpat do police. Zbytečně.

Vzdal jsem se veškeré snahy, uvést svůj pokoj do obyvatelného stavu, znovu jsem se vrátil do přízemí a sedl si ke klavíru. Chvíli jsem nerozhodně zíral na klávesy a pak jsem velmi potichu začal hrát.

Bella Cullenová

„ Ale podívejme, kdo nás zase jednou navštívil,“ zasyčela kysele Rosalie, hned jak jsem se objevila mezi dveřmi.

Plavně vstala z pohovky, hodila vlasy a odkráčela do garáže.

Ignorovala jsem ji.

„ Ahoj, Alice,“ usmála jsem se, když ke mně zvedla hlavu.

„ Bello!“ seběhla Esmé ladně schody a zastavila se kousek ode mě. „ Ach drahoušku. Je mu líp?“

Se zdviženým obočím jsem se otočila na Alici, ale ta zvedla ruce do vzduchu, jako že se vzdává a zašklebila se.

„ Ano, vypadal docela dobře, když jsem odcházela,“ odpověděla jsem jí upřímně.

„ Už mu nic není,“ zašvitořila zpěvavě Alice a plavně odtančila stranou, když jsem se natáhla, abych ji štouchla do ramene. Zasmála se a na okamžik zavřela oči. „ Máš zhruba sedm hodin, které můžeš strávit s rodinou, co kdyby ses šla převléknout?“ navrhla.

Opřela se v mém šatníku o stěnu a vesele něco povídala, ale já ji moc nevnímala. Pochytila jsem něco o tom, že jí Jasper chce koupit auto, ale to bylo asi tak všechno.

Vrátila jsem se pak k Esmé a snažila se jí vynahradit všechen ztracený čas, když jsem nebyla doma.

Edward Masen

Naprosto jsem se ponořil do hudby, takže jsem jen matně vnímal, že se máma chystá k odchodu, až když se mi naklonila přes rameno a rozcuchala mi vlasy, jsem k ní vzhlédl.

„ Nerozmyslel sis to? Můžeš jet se mnou, nebo můžeme podniknout něco jiného?“ pobízela mě.

„ Ne, díky,“ odmítl jsem klidně.

„ A nechtěl bys mi říct, co budeš dělat?“ zkoušela to znovu.

„ Ne, nechtěl,“ bavil jsem se.

Šel jsem ji doprovodit až ke dveřím a galantně ji podržel bundu, aby si ji mohla snáze obléknout.

„ Ale já na to stejně přijdu,“ zamumlala tvrdohlavě a já se rozesmál.

Ozval se zvonek. Natáhl jsem se, abych otevřel a stále jsem se tiše pochechtával.

Byla to Bella. Přišla, jak slíbila.

„ Dobrý den, paní Masenová,“ pozdravila tiše, vážným hlasem mámu, která na ni zírala, jako na zjevení.

„ Eh..., mami, to je Bella, moje spolužačka,“ představil jsem ji, „ Bello – to je moje máma,“ řekl jsem už naprosto zbytečně, protože si to zjevně domyslela.

„ Ahoj Bello,“ usmála se máma, když se vzpamatovala, „ ráda tě poznávám.“

„ Já vás také,“ pronesla zdvořile a stiskla jí ruku, kterou jí podávala.

„ Páni, máš ledové ruce,“ podivila se máma.

„ Promiňte,“ omluvila se rozpačitě a rychle zastrčila obě ruce do kapes. „Přinesla jsem Edwardovi nějaké věci do školy,“ zalhala hladce, jakoby slyšela rozhovor, který jsme vedli před chvíli, tentokrát jsem jí kupodivu i uvěřil, „ doufám, že nejdu nevhod.“

„ Vůbec ne, zrovna odcházím,“ přiznala máma a chvíli si ji uznale prohlížela, Bella dělala to samé.

Měl jsem pocit, jako by mezi nimi proudila nějaká tichá konverzace, kterou jsem já nemohl postřehnout, ale kdy obě poznaly tajemství té druhé.

„ Zrádče,“ sykla koutkem úst máma a vyšla ze dveří, namířila si to rovnou k autu.

„ Ahoj, mami,“ rozloučil jsem se, jako bych její poslední poznámku přeslechl.

Roztržitě mi zamávala z okýnka, když projížděla kolem tmavě modrého Fiatu a mizela za rohem.

Bella se uličnicky usmívala, když jsem se k ní otočil.

„ Pojď dál,“ pokynul jsem jí a hledal svoje ztracené myšlenky.

„ Vypadáš líp,“ podotkla uznale.

„ Cítím se líp,“ přiznal jsem s úsměvem a zavřel za ní dveře.