Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

13.

Edward Masen

Natáhl jsem ruku, abych vyzvánějící budík vypnul, ale ten pohyb rozhoupal postel a s ní i můj žaludek a já okamžitě pocítil nepříjemný tlak na patro.

Přitiskl jsem si instinktivně ruku na ústa, abych přicházející pohromu na chvíli udržel a vyletěl z pokoje rovnou do koupelny.

„Edwarde!“ vykřikla zděšeně máma, když mě spatřila klečícího u záchodu. Snesla se v odrbaném županu vedle mě na zem a ruce mi přiložila starostlivě na tvář.

Zvedl jsem k ní hlavu a snažil se nasadit lehce pobavený důvěryhodný výraz, který by ji uklidnil. Než jsem ovšem ze sebe dostal jediné konejšivé slovo, žaludek se mi několikrát otočil kolem své osy a já se rychle odklonil, abych ji nepozvracel.

„ Edwarde,“ vzdychla soucitně a prsty mi zajela do vlasů. Už jako malý jsem to nesnášel.

„ Nic mi není,“ zabručel jsem a snažil jsem se vykroutit z jejích pečujících dlaní, „ asi jsem něco špatného snědl. Je to dobrý.“ Na důkaz svých slov, jsem se vyškrábal na nohy a dopotácel se k umyvadlu, abych si z pusy vypláchl tu odpornou pachuť.

„ Nic jsi včera nejedl,“ upozornila mě podrážděně a stoupla si s rukama zkříženýma na prsou vedle mě.

„ Tak je to možná z toho,“ odsekl jsem. Z dlaní jsem si udělal kalíšek, napustil ho vodou, kterou jsem si pak hodil do obličeje, abych se vzpamatoval.

„ Měl bys dnes zůstat doma,“ řekla nespokojeně a já vytušil, že jí to udělá pořádnou čáru přes rozpočet, protože by mě tu v žádném případě nenechala samotného. Někdy mě její přehnaná péče dojímala úplně stejně, jako mě dráždila. Teď mě víc dráždila než dojímala.

„ Ne! Jdu do školy,“ protestoval jsem rázně, „ už je mi dobře. Vlastně mi nikdy nebylo líp.“ Neoblafl jsem ji, takže jsem to zkusil jinak: „ Musím odevzdat jeden úkol. Isabella mě s radostí zatluče do země, pokud to neudělám – doslova mě nesnáší.“

Bylo to trochu přehnané tvrzení, určitě mě nesnášela tolik, jako před několika týdny, včera byla dokonce docela milá a já potřeboval vědět, jestli si to nakonec všechno nerozmyslela, nebo jsem si celý včerejší den nevymyslel. Rozhodně jsem ji ale nechtěl alespoň ničím naštvat, což mi skutečnost, že mám u sebe jedinou kopii úkolu a matka mě chce nechat doma, moc neulehčovala. A vůbec představa, jak mi jakkoliv ubližuje, byla komická, protože mi sotva dosahovala po ramena.

Hodně jsem se snažil nedat na sobě dát znát svoji slabost v kolenou, když jsem kolem ní procházel, abych se vrátil do pokoje a převlékl se.

Slyšel jsem ji něco naštvaně brblat, ale nakonec to vzdala a odjela do práce.

Sotva za ní zaklaply dveře, spěchal jsem zpátky do koupelny a bylo mi naprosto jasné, že dnes do školy opravdu nepůjdu.

Opřel jsem o okraj vany a doufal, že při nejbližší příležitosti umřu. Jediné co mě těšilo, bylo, že už tu nebyla máma, její péči bych asi neustál.

V dlouhých minutách, kdy jsem zíral na světle modré obložení, jsem myslel na to, že jsem takhle hloupě přišel o příležitost vidět alespoň na tu krátkou hodinu, kdy vedle mě seděla na španělštině, Bellu. Její andělsky dokonalý obličej se mi vznášel před očima a nakonec mě ukolébal do vyčerpaného povrchního spánku, ze kterého mě vzbudilo až netrpělivé zvonění zvonku.

Stále jsem se opíral o vanu a byl jsem celý rozlámaný ze sezení na zemi. Neměl jsem sebemenší ponětí, kolik je hodin, ale připadal jsem si ještě unavenější, než když jsem dnes ráno vstával.

Zvonek se ozval znovu, tentokrát naléhavěji. Neochotně jsem se vyškrábal na nohy a v duchu proklínal a posílal neznámého návštěvníka přímo do horoucích pekel.

Hlava se mi nebezpečně točila a žaludek houpal, ale statečně jsem pokračoval dál, po schodech dolů, až k hlavním dveřím.

Zhluboka jsem se nadechl, abych toho dotyčného, co stál za dveřmi, poslal ne zrovna moc slušně do věčných lovišť, i kdyby to měl být obyčejný pošťák.

Otevřel jsem a ke svému naprostému úžasu jsem tam spatřil Bellu, která měla ve tváři divoký starostlivý výraz.

Neměl jsem sebemenší ponětí, co tu dělá. Nevěděl jsem ani, že ví, kde bydlím. Ale vlastně mi to bylo docela jedno, bylo mi dost špatně na to, abych se zabýval takovými maličkostmi.

Zděšeně na mě zírala a já si uvědomil asi nevypadám o nic líp, než se cítím.

„ Ahoj,“ pozdravil jsem ji. Můj hlas dutě a nechápavě zaskřípal, a i když jsem chtěl mluvit nahlas, šeptal jsem.

Pozdrav mi váhavě oplatila a chtěla ještě něco říct, ale nedostala k tomu příležitost, protože vlna nevolnosti se zase zvedla a já cítil, že už bych to nahoru určitě nestihl, bylo to sice strašně trapné, ale otočil jsem se na patě a nechal ji stát před domem, vzmohl jsem se v té chvíli jen na slabou omluvu, jelikož mi přišlo dost nebezpečné nadbytečně otvírat pusu.

Taktak jsem se sklonil nad dřez v kuchyni. Žaludek se mi bolestivě stahoval, jak se snažil vypudit, všechno co v něm ještě zbylo a já se divil, že tam vůbec ještě něco bylo, měl jsem pocit, že už jsem totálně vyšťavený. Moje tělo na to ovšem mělo asi jiný názor.

Konečně jsem se přestal dávit a moje dýchací cesty byly opět volné.

Unaveně jsem se opřel o hranu linky, prudce oddechoval a natáhl se pro nějaké ubrousky, abych si utřel pusu, když se za mými zády ozval starostlivý ženský hlas: „ Co je ti?“

Vyděsilo mě to k smrti. Otočil jsem se a uviděl, jak Bella stojí nerozhodně u dveří, nehybná jako socha, oči polekaně rozšířené.

„ Co tu děláš?“ vyjekl jsem.

Nikdy jsem si nedokázal představit, že by něco tak fantastického mohlo stát v naší kuchyni a být svědkem mojí nechutné potupy.

Rozpačitě ukázala za sebe. „ Dveře byly otevřené, tak jsem šla za tebou...“

Myslím, že mám halucinace, to bylo jediné rozumné vysvětlení, toho, že ona teď byla tady a mluvila na mě.

Znovu jsem začal šmátrat po ubrouscích, ruce se mi třásly tak, že jich několik spadlo na zem, ale nevšímal jsem si toho.

Povolil jsem kohoutek a vyplachoval špinavý dřez, abych získal ještě nějaký čas, kdy bych si ještě mohl myslet, že se mi to nezdá.

„ Myslím, že mám střevní chřipku,“ vydechl jsem, dobře si vědom toho, že mluvím do prázdné místnosti, „ nebo taky všechny chřipky dohromady.“ Předpokládám, že střevní chřipka nezpůsobuje takhle živé přeludy.

Pátral jsem, co by moji nepříjemnou nevolnost mohlo vyvolat a vzpomněl si na hloupý výlet do La Push a hnusnou zimu, která se mě držela ještě několik hodin po tom, co jsem byl v teple doma, zabalený do několika vrstev oblečení.

„ Příště možná vynechám procházky v dešti,“ pokračoval jsem dál ve své samomluvě.

„ Dobrý nápad,“ ozvalo se za mnou vážně.

Dobře, uznávám, že to možná tak docela halucinace není. Ona tam totiž pořád stála a teď se tvářila naštvaně.

Postupně se její obličej vyjasňoval a pak se jí na čele objevila starostlivá vráska.

Uvědomil jsem si, že by tu neměla být. Nejenom proto, že to bylo tak neskutečné, že to ani nemohla být pravda, ale proto, aby to ode mě nechytila. Nedokázal jsem si vůbec představit, že by i jí mohlo být takhle špatně. Nepřál bych to ani svému největšímu nepříteli, natožpak jí.

„ Možná bys radši měla jít – nechci, aby ti bylo taky špatně, jestli je to nakažlivý,“ řekl jsem neochotně. Ve skutečnosti jsem si nepřál nic jiného, aby tu se mnou zůstala.

„ Neboj,“ odpověděla a usmála se tak úžasně, že jsem na chvíli zapomněl, jak se jmenuju a dokázal na ni jen koukat, „ já to nechytnu.“ Vypadala docela spokojeně, když to říkala. Nevím, co ji na té jednoduché větě tak potěšilo, ale ať už to bylo cokoliv, miloval jsem to, protože podle mě nebylo na světě nic krásnějšího, než usmívající se Bella ve dveřích do naší malé kuchyně. „ Vlastně, jsem ti přinesla zadání úkolu do španělštiny,“ vysvětlila a poklepala rukou na kabelu, kterou měla přehozenou přes rameno.

Střelil jsem pohledem k hodinám nad její hlavou a došlo mi, že jsem spal daleko déle, než jsem si původně myslel. Naprosto iracionálně jsem pocítil bodnutí zklamání, že sem přišla jen kvůli škole.

„ Aha.“ Doufal jsem, že to zklamání nebylo slyšet, ale měl jsem tak slabý hlas, že bych se divil, kdyby vůbec něco slyšela. Snažil jsem se mluvit hlasitěji, když jsem se jí rádoby nezaujatě zeptal: „ Kterou půlku si vezmeš tentokrát?“ a v duchu si nadával, že jsem byť na jedinou vteřinu mohl pošetile předpokládat, že by přišla kvůli mně samotnému, že by mě nějak postrádala. Nebyl jsem ani její kamarád, i když bych moc chtěl. Byl jsem pro ni stejně důležitý, jako strom stojící vedle silnice.

Její reakce mě překvapila. Podívala se špičky svých bot a pak vyhlédla nervózně z okna. „ No... Říkala jsem si, že by jsme na tom tentokrát mohli pracovat společně.“

Vyrazilo mi to dech. Ona na tom chce pracovat společně se mnou. Se mnou? Už jsem se zmínil, že se cítím naprosto dokonale šťastný? Okamžitě jsem před sebou spatřil ty hodiny, které s ní díky tomu budu moc strávit navíc.

„ Ale jestli nechceš, já... nebudu se vnucovat.“ Byl jsem si stoprocentně jistý, že ten smutný tón v její hlase jsem si vymyslel.

Zděsil jsem se, že bych o ten neuvěřitelně dlouhý čas s ní mohl přijít.

„ Ne!“ vyhrkl jsem vyděšeně. Nemohla z toho přece jen tak vycouvat, nebo snad ano? „ Totiž -“ chtěl jsem ji nějak přesvědčit, aby zůstala, ale přemohl mě tak silný záchvat kašle, že jsem myslel, že vyplivnu plíce.

Zničehonic, tak rychle, že to snad ani nemohlo být možné, stála vedle mě a ustaraně mávala rukama, jako by mě toho chtěla zbavit. Nečekal jsem to, nezaznamenal jsem žádný varovný zvuk, který by mě upozornil na to, že se přibližuje a lekl jsem se.

Okamžitě ustoupila o krok dozadu a tvářila se zahanbeně a vyděšeně. Rychle však svůj výraz srovnala do nenuceného.

„ Chceš na tom dělat se mnou?“ vykašlal jsem, když největší záchvat kašle odezněl.

„ Ano,“ odpověděla naprosto zmateně, čímž mě taky dokonale zmátla.

„ Teď jsem trochu zmatený,“ přiznal jsem a vzápětí si uvědomil, jak je tahle situace nemožná a rozesmálo mě to. „ Eh. Jsem nezdvořilý, měl jsem tě pozvat dál, ale nějak jsem to nestihl,“ omluvil jsem se a nervózně jsem zajel rukou do vlasů.

„ To je dobrý,“ zakřenila se a začala se kolem sebe okouzleně rozhlížet. Neměl jsem sebemenší tušení, co ji mohlo na tomhle místě tak fascinovat, bylo úplně obyčejné, až na praštěnou žlutou barvu na skříňkách, které natřela máma, hned jak jsem se nastěhovali.

„ Můžeme jít nahoru, jestli chceš,“ nabídl jsem se, „ je to tu dost těsný.“

„ Ne, je to dobrý,“ na rtech jí pohrával malý úsměv.

Můj žaludek byl jako na vodě - zrovna v té nejnevhodnější chvíli se nevolnost vrátila. „ Vlastně to tam budu mít blíž do koupelny,“ řekl jsem rozpačitě. Tohle bylo opravdu potupné.

„ Jasně, promiň.“ Nezdálo se, že by ji ta představa nějak znechutila. Ustoupila stranou, abych mohl projít.

Šel jsem pomalu. Bylo to docela vyčerpávající. Nikdy bych neřekl, že vyjít schody dá tolik práce.

Opřel jsem se o stěnu, abych se nezhroutil na zem a zhluboka dýchal. Nádech, výdech, nádech, výdech... Opakoval jsem si jako mantru.

„ Kde je tvoje matka, Edwarde?“ Úplně jsem zapomněl, že je tu se mnou.

Ta otázka mě zmátla. Jak mohla vědět, že tu není? „ V Port Angeles, v práci,“ odpověděl jsem automaticky.

„ Nechala tě tu v tomhle stavu samotného?“ zasyčela rozčileně.

Matně jsem si vzpomínal, že matka odjela dřív, než jsem zjistil, že do školy opravdu nepůjdu a trochu ostřeji, než bylo potřeba jsem jí to vysvětlil.

Zdálo se, že jsem jí tím rozzuřil ještě víc, ale než stihla něco říct, místnost se se mnou zatočila a já utíkal do koupelny.

Někde přece musela být nějaká hranice, kdy už nebudu mít co zvracet!

Periferním pohledem jsem zahlédl, jak se kolem mě mihlo něco světlého a zastavilo se to u vany.

Bella.

Přišlo mi divné, že tu pořád zůstává. Jiná dívka by už dávno zmizela, protože by na to neměla žaludek. Přišlo nakonec líto, že to musí vidět.

„ Promiň,“ zamumlal jsem chabou omluvu a tváři se přitiskl na chladné dlaždičky. Bylo to příjemné. Ten chlad a tvrdost, bylo to přesně to, co udržovalo místnost na těch správných bodech, aby se nehoupala.

„ Jak dlouho už tohle trvá? Jak dlouho je ti špatně?“ slyšel jsem z dálky její hlas.

Nevěděl jsem, jaký to bude mít smysl, ale odpověděl jsem jí. „ Takhle špatně,“ ukázal jsem výmluvně na záchodovou mísu, „ je mi od rána, ale dobře mi nebylo už včera odpoledne.“

Netvářila se moc překvapeně, jako by to už dávno věděla.

Plynule se zvedla, tak že ten pohyb snad ani nemohl být skutečný a neomylně přešla k zrcadlové skříňce nad umyvadlem a otevřela ji.

Užasle jsem sledoval, jak vzala jednu z mnoha lahviček s prášky a ukryla ji v dlani, skříňku zase zavřela, otočila se ke mně a lahvičku mi podala.

„ Vem si to, bude ti po tom líp,“ prohlásila nekompromisně a šla si sednout zpátky na kraj vany.

„ Tohle mi má pomoc,“ zeptal jsem se sarkasticky a zatřásl s ní. Tuším, že včera jsem měl poutavou myšlenku o tom, že poslední dobou nadměrně konzumuju různorodou směs prášků. Možná by bylo zase fajn nechat to na přírodě. „ Neudržím to v sobě ni minutu,“ To byla koneckonců pravda a já si opravdu nechtěl zbytečně přivozovat další zvracení. Nebyla to tak docela moje nejoblíbenější činnost.

Unaveně si povzdechl: „ Věř mi. Uleví se ti.“

Chtěl jsem protestovat, ale nemělo by to cenu. Taky bych chtěl někdy tak ovládat lidi, aby dělali přesně to, co nechtějí.

Měl jsem strach, že teď už odejde, ale zůstala a povídala si se mnou.

Vlastně většinou mluvila ona a já jen poslouchal melodii jejího hlasu, příliš unavený na to, abych jí odpovídal, nebo dokonce vnímal, o čem mluví.

Zpozorněl jsem snad jedině tehdy, když mě začala přemlouvat, abych šel k doktorovi. Jako by nestačilo, že už tak mě vidí zkrouceného u záchodu a klidně pozoruje jak zvracím, což už ze mě dostatečně dělalo v jejích očích totálního slabocha. Nepotřeboval jsem, aby byl téhle té mé naprosté potupy mé osoby svědkem i někdo další.

Už jsem skoro usínal vyčerpáním, když se rozhodla odejít. Bylo docela brzo, ale i tak jsem se stěží udržel na nohou, když jsem ji vyprovázel.

„ Přijdeš zítra?“ zeptal jsem se nejistě. Bylo to dost pošetilé, že by se sem ještě vracela, ale to, že tu zůstala celé odpoledne, mě přimělo doufat.

„ Když budeš chtít, tak ano,“ přikývla a usmála se.

Samozřejmě, že budu chtít! Jak by si vůbec mohla myslet, že bych nechtěl. Krom té odporné žaludeční virózy, to bylo to nejlepší odpoledne, jaké jsem kdy zažil.

„ Ahoj, Bello,“ hlesl jsem do tmy, ale už jsem ji neviděl.

„ Dobrou noc,“ ozvalo se, a já si nebyl jistý, jestli se mi to nezdá.

Pomalu jsem zavřel dveře a ploužil se k sobě do pokoje.

Nenamáhal jsem se s převlékáním, ani s ničím jiným, byl jsem na prostě příliš unavený.

Usnul jsem snad ještě dřív, než jsem dopadl na postel.

Nevím přesně, co se mi zdálo, ale byl jsem si jistý, že ani ve spánku mě Bella úplně neopustila. Cítil jsem ji každou části svého těla a doufal, že se opravdu druhý den vrátí.