Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

12.

Bella Cullenová

Ráno jsem Edwarda nikde neviděla a ani na hodinu španělštiny nepřišel.

Odevzdala jsem náš úkol sama a stejně tak vyslechla zadání dalšího. Netrpělivě čekala na konec hodiny, abych mohla odejít. Měla jsem hrůzu z toho, co všechno se mu mohlo stát.

Sotva ozval první tón zvonění, dalo mi velkou práci udržet lidskou fasádu, když jsem vybíhala ze dveří.

Neušla jsem ani pár metrů a dohnala mě Alice.

„ Kam jdeš?“ zeptala se unaveně.

„ Kam asi myslíš,“ odsekla jsem a nezastavovala.

„ Myslím, že to není dobrý nápad,“ vzdychla.

„ Upřímně, Alice, mi to je jedno,“ informovala jsem ji a zároveň odemykala auto.

„ Je v pořádku,“ ujistila mě, oddělovala jednotlivá slova od sebe, jako mluvila s duševně narušeným jedincem. A zavřela prudce dveře, které jsem už otevírala.

Střelila jsem po ní vražedným pohledem, který okamžitě pochopila. Kdyby byl v pořádku, byl by ve škole.

„ Možná není úplně v pořádku,“ připustila, „ ale rozhodně ho to neohrožuje na životě. Je to člověk – musíš ho nechat žít svůj život.“

To mi vážně pomohlo – cítila jsem se snad ještě hůř. Opravdu jsem neměla žádné právo zasahovat mu do života. V jeho vlastním zájmu bych to neměla dělat.

„ Co přesně myslíš tím – neohrožuje na životě?“

„ Tím myslím, že zcela jistě přežije do odpoledne. Takže buď hodná a zkus vyšilovat až po vyučování, ano?“

„ Po vyučování?“ dostala jsem ze sebe s námahou.

Opravdu si nemohla myslet, že vydržím dalších několik hodin jen tak sedět v lavici? Ne že zrovna to sezení by mi dělalo problémy, byla jsem schopná sedět i několik dní bez pohnutí, ale tohle bylo šílené! Už tak pro  mě bylo nesnesitelné stát tu s ní na parkovišti a vést tuhle tu, nikam nesměřující, debatu.

„ Ano, po vyučování. Zkus zapojit trochu mozek, Bello,“ položila mi ruce na ramena a nasadila výraz shovívavého rodiče. „ Jak chceš omluvit svoji nesmyslnou absenci? Nehledě na to, jak bys to asi vysvětlila jemu?“

„ Nevím, něco si vymyslím za pochodu,“ odsekla jsem a setřásla její ruce.

„ Mozek, Bello, mozek!“ okřikla mě stále tak tiše, že dívka stojící metr od ní, ji nemohla slyšet. „ Chceš snad, aby zůstal u toho, že jsi člověk, ne? Věř mi, odpoledne na tom bude úplně stejně, jako teď. Mimochodem mám pocit, že bys mu měla předat zadání nějakého úkolu. Zdá se mi to jako docela dobrá výmluva pro nečekanou návštěvu.“

Její logika byla ubíjející.

„ Až do konce školy, tě za tohle budu nenávidět, Alice,“ vzdychla jsem poraženecky.

„ Hodná holka,“ zasmála se zvonivě, „ ale možná prosté děkuji, by stačilo.“

„ Možná tě budu nesnášet až do západu slunce,“ zabručela jsem nespokojeně.

Objala mě kolem pasu a vedla mě vedle sebe na naši další hodinu.

Teď jsem stála před jeho dveřmi a prstem několikrát netrpělivě stiskla zvonek, ozval se příšerný uširvoucí zvuk.

Přežít posledních pár hodin bylo téměř nemožné, ale teď jsem konečně stála tam, kde jsem chtěla být.

Jeho srdce uvnitř docela pravidelně bilo, takže jsem se pomalu začala uklidňovat. Odhodila jsem vlasy do zadu, aby mi nepadaly do očí a poslouchala, tupé údery nohou do podlahy, jak scházel schody, aby mohl otevřít.

Zdálo se mi, že mu trvá mnohem déle, než by mělo, ale možná to bylo mou nedočkavostí.

Konečně se dveře otevřely.

Šokovaně jsem vytřeštila oči, když jsem ho spatřila.

Vypadal strašně. V obličeji měl nezdravou sinalou barvu, pod očima temné kruhy a tváře měl propadlé. Ramena měl svěšená, jako by mu dalo hroznou námahu stát vzpříma. Nebylo možné, aby se jeho stav tak moc zhoršil během tak krátké doby, i když ani včera neměl zrovna svůj nejlepší den.

Po tváři mu přejelo překvapení, když mě poznal, ale tahle emoce se mu v obličeji nezachovala moc dlouho a vrátil se prázdný výraz, který měl když otevřel.

„ Ahoj,“ zašeptal skřípavým hlasem nechápavě.

Potřebovala jsem vteřinku na vzpamatování, než jsem mu nejistě pozdrav oplatila. Než jsem stihla říct cokoliv dalšího, prudce zezelenal. Protočil oči, přitiskl si ruku na ústa a s tichým zamumlaným: „ Promiň,“ se otočil na patě a zmizel za prvními dveřmi, na které narazil.

Vykašlala jsem se na zdvořilé chování a drze vešla za ním do domu, jedním rychlým pohybem jsem za sebou přibouchla dveře. Následovala jsem ho do místnosti, kde se ztratil a našla ho zrovna, jak se naklání nad kuchyňským dřezem a zvrací.

Alice měla pravdu, tohle ho sice přímo neohrožovalo na životě, ale rozhodně to asi nebylo příjemné. Počkala jsem, až bude moc zase mluvit a zeptala se: „ Co je ti?“

Ztuhl v půlce pohybu, když se natahoval pro ubrousky v polici a otočil se za mým hlasem.

„ Co tu děláš?“ vyjekl.

Ukázala jsem palcem přes rameno: „ Dveře byly otevřené, tak jsem šla za tebou...“ Větu jsem nechala vyznít do ztracena.

Znovu se obrátil k lince a sebral několik utěrek, tak roztržitě, že ten zbytek spadl na podlahu. Pak pustil kohoutek a začal vyplachovat dřez.

„ Myslím, že mám střevní chřipku,“ vydechl unaveně, „ nebo taky všechny chřipky dohromady,“ zabručel polohlasem pro sebe.

Teď jsem taky pochopila, co Alice myslela tím, že je to člověk a musím ho nechat žít svůj život. Lidé byli křehcí a proto taky bývali nemocní – zřejmě se neměl procházet za deště. Nebylo by mu teď špatně.

Jako by mi četl myšlenky prohodil: „ Příště možná vynechám vycházky v dešti.“

„ Dobrý nápad,“ přisvědčila jsem naprosto vážně.

Chvíli jsme si jeden druhého mlčky měřili, každý stojící na opačné straně místnosti. Myslela jsem na to, co bude dál. Kromě toho, že zjevně nic neudržel v žaludku dostatečně dlouho na to, aby to strávil, byl zjevně v pořádku, ale asi bych byla přece jen klidnější, kdyby ho prohlédl nějaký doktor.

Koutky mu najednou sjely dolů a on si mě ztrhaně prohlédl od hlavy k patě.

„ Možná bys radši měla jít – nechci, aby ti bylo taky špatně, jestli je to nakažlivý.“

Myslím, že mě v tuhle chvíli nemělo maximálně potěšit, že zněl tak očividně neochotně, když to říkal. Nebo i jen to, že to řekl, což by znamenalo, že mu záleží na tom, aby i mě nebylo takhle špatně. Ale byla jsem ve své podstatě ohavný sobecký tvor – co jiného bych od sebe mohla čekat?

„ Neboj,“ usmála jsem se a jeho srdce se splašeně rozbušilo, „ já to nechytnu.“ Bylo fajn mu pro jednou zase říkat pravdu, proti veškerým virům a bacilům jsem byla ze své podstaty imunní, už jen z toho důvodu, že se nemohli v mých zmrzlých buňkách uchytit. „ Vlastně,“ vrátila jsem se k původní výmluvě, kterou mi nadhodila Alice, abych vysvětlila nějak svou přítomnost tady, „ jsem ti přinesla zadání úkolu do španělštiny.“

„ Aha,“ polkl nervózně a opřel se zády o linku. „ Kterou půlku si vezmeš tentokrát?“ zeptal se s lehkým náznakem sarkasmu.

„ No...,“ zaváhala jsem a rychle dodala: „ Říkala jsem si, že by jsme na tom tentokrát mohli pracovat společně.“

Na tváři se mu usadil naprosto nevěřícný nechápavý výraz a pulz mu začal přeskakovat. To pro něj opravdu byla ta představa tak otřesná?

„ Ale jestli nechceš, já... nebudu se vnucovat,“ řekla jsem.

„ Ne! Totiž -“ trochu zbledl a začal se otřásat neovladatelným kašlem, čímž mě naprosto vyděsil.

Přiskočila jsem k němu a neužitečně začala šátrat rukama, abych mu nějak pomohla. Zvedl hlavu ke mně a oči se mu rozšířily překvapením. Ztuhla jsem a ustoupila o krok zpátky.

Tolik k mé snaze působit přirozeně.

„ Chceš na tom dělat se mnou?“ vykuckal.

„ Ano,“ přisvědčila jsem zmateně. Copak jsem to zrovna neřekla?

„ Teď jsem trochu zmatený,“ řekl jako v ozvěně na mé myšlenky. A pak se netrpělivě zasmál. „ Eh. Jsem nezdvořilý, měl jsem tě pozvat dál, ale nějak jsem to nestihl.“

„ To je dobrý,“ zakřenila jsem se na něj a rozhlížela jsem se kolem sebe. Když jsem tu byla posledně moc jsem se nevnímala své okolí. Bylo to tu sice malé, ale docela vkusně zařízené. Dvířka skříněk byly natřeny originální žlutou, čímž místnost získala daleko příjemnější vzezření.

Všiml si mého okukování a špatně si to vyložil: „ Můžeme jít nahoru, jestli chceš, je to tu dost těsný.“

„ Ne, je to dobrý,“ ujistila jsem ho hned.

Jeho obličej znovu zbledl a žaludek zasténal. „ Vlastně to tam budu mít blíž do koupelny,“ přiznal rozpačitě.

„ Jasně, promiň,“ zasmála jsem se a ustoupila stranou, aby mohl projít.

Začal pomalu vystupovat po schodech, často se zadýchával a ta troška barvy, co získal během našeho rozhovoru se ztratila.

Nahoře v chodbě se zastavil a opřel se vyčerpaně o stěnu. Znovu jsem dostala strach, jestli je to opravdu jen obyčejná střevní chřipka a uvědomila jsem si, že v domě je až podezřelé ticho. Tlouklo tu jen jedno srdce.

„ Kde je tvoje matka, Edwarde?“ zeptala jsem se podezřívavě.

„ V Port Angeles, v práci,“ odpověděl tiše, příliš unavený mluvit nahlas.

Zuřivě jsem zaťala ruce v pěst. Co to bylo za matku? „ Nechala tě tu v tomhle stavu samotného?“ zasyčela jsem naštvaně.

„ Ne!“ odsekl a v očích se mu nepatrně zablýsklo. „ Nechtěla odjet, přemluvil jsem ji. Nemělo by smysl, aby tu se mnou zůstávala. Měla by z toho akorát problémy, má toho teď moc. Zvládnu se o sebe postarat sám.“

Postará se o sebe sám? S těží se udrží na nohou. Pitomá mužská ješitnost!

Nestihla jsem však své podráždění ventilovat, protože se mu znovu zvedl žaludek a pospíchal do koupelny.

Šla jsem za ním a posadila se na vanu, zatímco on se nakláněl nad záchodovou mísu. Zase jsem začala myslet na to, že by měl jít k doktorovi.

Zasténal a překulil se na bok, tvář si opřel o chladné dlaždičky na zdi. „ Promiň,“ zamumlal.

„ Jak dlouho už tohle trvá? Jak dlouho je ti špatně?“ vyzvídala jsem a doufala, že moje teoretické studium medicíny bude stačit na určení diagnózy.

„ Takhle špatně,“ pokynul k míse, „ je mi od rána, ale dobře mi nebylo už včera odpoledne.“

Tušila jsem to, už když se včera tak nebezpečně potácel, byla jsem tak naivní, když jsem se nechala ukolébat myšlenkou, že je jen unavený.

Zavětřila jsem, vstala a neomylně přešla k polici se zrcadlem, která sloužila jako domácí lékárnička a linul se z ní tedy nezaměnitelný odér farmaceutických výrobků. Otevřela jsem ji a přeletěla zběžně očima její obsah. S úlevou jsem našla to, co jsem hledala.

Sebrala jsem poloprázdnou lahvičku s prášky, sevřela ji v dlani a skříňku znovu zavřela.

„ Vem si to, bude ti po tom líp,“ řekla jsem mu a podala mu ji. Vrátila jsem k vaně a sedla si na její okraj jako před tím.

Chvíli na ni zíral a pak se jízlivě zeptal: „ Tohle mi má pomoc?“ Zatřásl s ní a jak prášky narážely na plastové stěny, hlasitě rachotily. „ Neudržím to v sobě ani minutu,“ dodal znechuceně.

„ Věř mi. Uleví se ti,“ povzdechla jsem si.

Možná chtěl ještě něco říct, ale pak to vzdal. Jen zakroutil hlavou a znovu se opřel o dlaždice.

Nakonec to bylo docela příjemné odpoledne. Pokud zrovna nezvracel, nebo jsem se ho nesnažila přesvědčit, že by měl jít k lékaři, což vehementně odmítal.

Většinu času jsem mluvila já.

Nezdálo se, že by mě moc vnímal, jen prostě poslouchal zvuk mého hlasu, bylo jen velmi málo bezpečných témat, ale po krátké návštěvě jeho pokoje, než jsme se zase přesunuli do koupelny, jsem shledala, že ho z valné většiny má zavalený knihami a hudbou. Takže jsem mluvila o tom.

Když se začalo stmívat, usoudila jsem, že by bylo vhodné odejít, protože už mu hlava padala únavou na prsa.

Vyprovodil mě až ke dveřím.

„ Přijdeš zítra?“ zeptal se nesměle a koukal na stranu. Zřejmě toužil po společnosti, když tu jeho matka nebyla.

„ Když budeš chtít, tak ano,“ kývla jsem a nepatrně se usmála, než jsem vyšla do tmy.

„ Ahoj, Bello,“ rozloučil se.

„ Dobrou noc,“ řekla jsem tiše.

Nevydržela jsem držet se stranou dlouho, sotva se jeho dýchaní ustálilo, vklouzla jsem oknem tiše zpátky a posadila se na zem, vedle jeho postele a dívala se jak spí.