Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

11.

„ Jak dlouho hodláš pokračovat v téhle šarádě?“ vyjela na mě nakvašeně Alice uprostřed oběda. Přerušila tak jiskřivě nepříjemné ticho, které kolem stolu panovalo a vytrhla mě z mého urputného snažení nedívat se směrem k dlouhému jídelnímu stolu, který jako naschvál byl přímo v mém zorném poli. Seděl u něj Edward a bavil se se svými kamarády.

Stačilo jen pár úvodních vět a jejich z počátku naprosto obyčejný rozhovor se pro mě stal životně důležitým. Podařilo se mi totiž nepřímo zjistit, proč jel včera do La Push a proč šel zpátky pěšky, prosil totiž Tylera Crowleyho o dočasný odvoz, než se mu vrátí auto.

Jacob Black – to je opravdu ironické – je jeho nejlepší přítel a vyzná se v autech, takže když mu to Edwardovo kleklo přímo před domem, hned mu ho zabavil a poslal ho v dešti domů – hloupé psisko!

Zjištění, že v roli mytického kamaráda už mě někdo předběhl, mi doslova vyrazilo dech. Zdálo se, že mě někdo trestá za všechny mé hříchy na něm. Proč se u všech svatých musel skamarádit zrovna s vlkodlakem? - Ne že by samozřejmě věděl s kým má tu čest. - Ale pokud pro něj bylo něco nebezpečnější než kamarádství se mnou, bylo to kamarádství s ním.

Možná byla chyba v něm. Zřetelně totiž nadpřirozené obludy přitahoval.

„ Tak dlouho jak jen to půjde.“ odpověděla jsem nepřítomně na její otázku. Rosalie si znechuceně odfrkla a pohodila vlasy, ale víc to nekomentovala.

„ Nezdá se, že by se ti moc dařilo přesvědčit ho, že prahneš po tom být jeho přítelkyně.“ namítla kysele.

Naprosto záměrně použila slovo přítelkyně. Dávajíc mu jiný, daleko hlubší význam, než jaký jsem mu chtěla dávat já.

„ Možná to má něco společného s tím, že celá moje rodina, by ho nejradši viděla mrtvého. Téměř rovnoměrně rozdělená ve dvou způsobech jak toho dosáhnout.“ zasyčela jsem na ni tiše, aby to chlapec, otočený k dalšímu stolu za mými zády, neslyšel. Poté jsem se naštvaně zvedla, popadla svůj nedotčený tác s jídlem a zamířila k východu.

„ Jistě. Stále si naivně myslí, že své problémy vyřeší tak, že je bude ignorovat a utíkat od nich.“ zuřila Rosalie za mými zády, aniž by si uvědomovala, že ji stále slyším.

Těsně předtím, než jsem odešla ze školy, jsem vecpala klíče od auta do Aliciny nastavené dlaně, nevšímajíc si jejího nesouhlasného výrazu.

Snažila jsem za co nejkratší dobu uběhnout co největší vzdálenost, abych mohla lovit. Bylo by zajisté výhodnější a příjemnější nasytit se nějakými většími šelmami, ale nikde v blízkém okolí Forks se jich nevyskytovalo takové množství, abych svým zásahem nenarušila životní prostředí. Musela jsem se tedy spokojit se suchou krví nezáživných býložravců.

Domů jsem se vrátila těsně před soumrakem, potom co jsem zkontrolovala, že Edward je v bezpečí a živý tam, kde má být. Doma se svou matkou.

Nenápadně jsem nakukovala kuchyňským oknem dovnitř a připadala si jako odporný bídný slídil. Seděli společně u velkého jídelního stolu, oba ponoření do práce. Jeho matka byla zavalena hromadou různorodých lejster, na čele měla ustaranou rýhu, jak je jedno po druhém četla a třídila do několika menších hromádek. On měl před sebou vyrovnanou věž z učebnic a zjevně dělal domácí úkoly. Ve tváři měl nezdravou bledou barvu a co chvíli se nebezpečně zakymácel na své židli. Nakonec svou snahu o studium vzdal a odešel si lehnout. Podle jeho opuchlých očí jsem usoudila, že je jenom unavený a nejedná se tedy o nic vážného, začala jsem znovu dýchat a odešla jsem domů. Jeho matka se o něj určitě dobře postará, musela jsem tomu věřit a sama sebe o tom přesvědčit, protože jinak bych se zřejmě vloupala do jeho domu a potají ho odvezla do nemocnice ke Carlisleovi.

Pozdravila jsem Esmé s Emmettem, kteří byli dole a zamířila rovnou k sobě do pokoje.

Sedla jsem si na pohovku a kolena si přitáhla k tělu. Musela jsem myslet na Edwarda a na to, jak zničeně před chvíli vypadal. Co když je to něco vážného? Neměla bych se vrátit a zkontrolovat ho?

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře.

„ Dále.“ hlesla jsem překvapeně a zvedla hlavu.

Edward Masen

Znovu jsem ji ten den uviděl až na obědě. Seděla u stolu se svými sourozenci jako jindy, ale tentokrát mezi nimi panovalo téměř hmatatelné napětí. Vypadalo to, že se na ni ostatní zlobí. Cítil jsem potřebu postavit se mezi ně, abych ji před jejich hněvem uchránil.

Všiml jsem si, že se na mě dívá, když jsem žádal Tylera, aby mě odvezl a vysvětloval mu, proč nemám auto.

Její malá černovlasá sestra, která se mi představila jako Alice, jí něco řekla a mě podle výrazu, který jí věnovali ostatní, došlo, že Alice se na Bellu zlobí z jiného důvodu než oni a spíš než že by na ni byla skutečně rozzuřená, byla netrpělivá, kvůli zdržení, které ona svým chováním způsobila.

Bella jí něco odsekla a odešla plavně z jídelny, ani se neotočila.

Jen co za ní zaklaply dveře božská blondýna, připomínající slaboduchou panenku Barbie, se naklonila k ostatním a začala jim něco říkat. Alice se nasupila a okřikla ji a společně s vysokým blonďákem, který ji beze slova s prázdným výrazem ve tváří následoval, odnesla plný tác s nedotčeným jídlem a odešla.

Když mě Tyler vysadil před domem, cítil jsem se jako by po mně někdo přejel tankem tam a zpátky. S vědomím, že na mě zjevně leze po mém včerejším výletu na dešti chřipka, jsem si vzal jeden z prášků ve skromné lékárničce a rozpustil ho v čaji. Přemítal jsem nad tím, že v posledních dnech se moje tělo mění na chemickou skládku. Nikdy jsem v tak krátké době nespolykal tolik farmaceutických výrobků.

Zbytek odpoledne jsem se pak neužitečně potloukal domem a myslel na to, že Isabella Cullenová chce být mojí kamarádkou. Bylo to daleko víc, než v co bych mohl ještě včera doufat, ale přesto mi to nestačilo.

Snažil jsem se udělat nějaké úkoly do školy, ale nedokázal jsem se soustředit. Hlava se mi točila a oči se mi zavíraly. Šel jsem si lehnout, i když bylo ještě velmi brzy.

Usnul jsem, jakmile se moje hlava dotkla polštáře.

Když jsem znovu otevřel oči, zasáhlo mě světlo zlatavého slunce, zářícího vysoko nad korunami stromů, které byly pravidelně rozmístěny v kruhu kolem rozkvetlé louky, kde jsem stál. Někde v koutku mysli, jsem si uvědomil, že se jedná o sen, už jen z toho důvodu, že Forks slunce ze zásady nesvítí.

Za mnou se ozvalo tiché zachichotání. Otočil jsem se za tím zvukem a spatřil malou postavu stojící pár kroků ode mě ve stínech stromů.

„ Edwarde.“ vzdychla blaženě neznámá osoba zvonivý hlasem. „ Jsem ráda, že jsi přišel.“

„ Bello?“ zeptal jsem se nejistě, když jsem ji poznal a udělal pár kroků blíž.

„ Ano.“ zasmála se a natáhla ke mně ruku.

Jen co se paprsky dotkly její holé kůže, zatřpytila se zářivěji než slunce. Udělala krok do světla, když jsem překvapením ztuhnul. Oslnivá záře, vycházející z její pokožky kolem ní vytvořila duhovou auru.

„ Jsi krásná.“ zašeptal jsem, když jsem mohl znovu dýchat a přijal její nabízenou dlaň. Jemně jsem stiskl její ruku a přitáhl si ji k obličeji, abych se podíval zblízka.

Najednou ji vyškubla, zděšeně se rozhlédla a pak se podívala směrem k hlubokému tmavému lesu, oči se jí hrůzou rozšířily.

„ Ach ne!“ vykřikla a strhla mě s překvapivou silou za sebe.

Mezi stromy se vylouply tři vysoké postavy a na světle se rozzářily stejně jako ona. Když přišli blíž, viděl jsem, že jsou to její bratři a setra. Emmett, Jasper a Rosalie. Zastavili se dva metry daleko, ale přesto je slyšel naprosto jasně, když blondýna promluvila: „ Pusť ho Bello, musí zemřít.“

„ Ne.“ vykřikla znovu a nakrčila se, jako by se chystala ke skoku. Silný Emmett udělal to samé, z hrudi se mu ozývalo nenávistné vrčení. Po zádech mi přeběhl mráz.

S tichým zasvištěním se mezi námi zničehonic objevili další tři postavy, zbývající členové její rodiny, a stáli ke mně bokem, jako nestranní účastníci mé popravy.

„ Je tu ještě jedna možnost.“ pronesl klidným hlasem doktor.

„ To nedovolím.“ zasténala a přikrčila se, jako by dostala políček.

„ Jediná budoucnost, která dává smysl.“ zašeptala tajemně Alice a nenápadně na mě s úsměvem mrkla.

Najednou se Rosalie odrazila od země, nedbaje na nesouhlasný výkřik doktora. Trajektorie jejího skoku mířila přímo na mě. Bella mě odstrčila a postavila se na mé místo.

Ozvala se hlasitá rána, připomínající dunění kamení a hlasitý bolestný výkřik. Pak hrobové bylo ticho.

Bázlivě jsem se podíval na místo, kde jsem před chvíli stál a setkal se s vytřeštěnýma nehybnýma očima, které na mě zíraly z mrtvé tváře Belly Cullenové.

„ Ne!“ vykřikl jsem, prudkým pohybem jsem se posadil na posteli a otevřel oči do tmy. Okamžitě jsem zapomněl, co mě vlastně vzbudilo.

Se zasténáním jsem s sebou znovu praštil do peřin.

Podruhé jsem se probudil, až když budík netrpělivě pípal do kalného rána.

Bella Cullenová

Do pokoje tiše vklouzla Alice a zavřela za s sebou dveře.

Vrhla jsem po ní zmučený pohled, který okamžitě pochopila. „ Spí.“ řekla jasným rozhodný hlasem. „ Nic mu není.“

„ Díky.“

Dala se do pohybu, přetančila pokoj až ke mně, sedla si a stulila se mi u boku.

„ Takhle to nemá být.“ zašeptala. Natáhla jsem ruku, objala ji kolem ramen a hlavu si položila na její rameno. Bylo to už velmi dávno, co za mnou takhle v noci přišla naposledy. Chyběly mi naše rozhovory. Chyběla mi moje nelepší přítelkyně.

„ Já vím.“ hlesla jsem. „ Mrzí mě to, Alice. Já se jen snažím udělat to nejlepší.“ Dlouho bylo ticho. „ Opravdu si myslíš, že to nevyjde?“ zeptala jsem. A bála se odpovědi.

„ Nevím.“ vzdychla. „ On ještě nedospěl k žádnému rozhodnutí. Čeká, až co uděláš ty.“

„ Nevěří mi.“ nebyla to otázka, bylo to tvrzení. Podívala jsem se smutně z okna.

„ Možná.“ připustila. „ Ovšem já si myslím, že je jen zmatený. Stalo se toho za poslední dny tolik a on neví, co se děje. Musí to být strašné.“

„ Je lepší, když nic neví.“ zatvrdila jsem se. „ Takhle to bude lepší.“

„ Asi ano.“ Byla jsem překvapená z toho obratu, ale ne nepříjemně. Byla jsem ráda, že Alice je tu pro mě zpátky. Že si o tom všem můžu s někým promluvit.

„ Chyběla jsi mi. Strašně moc.“ řekla jsem s jemnou výtkou a mírně potřásla hlavou na jejím rameni.

„ Ty mě taky. Je strašně těžké se na tebe zlobit.“ zašklebila se.

Zasmála jsem krátkým téměř hysterickým smíchem. „ Já vím. Proč jsi vůbec dnes přišla?“

„ Mám zas jít?“ zeptala se uraženě a vstávala. Chytla jsem ji za ruku a strhla zpátky.

„ Ne!“ zasyčela jsem. „ Samozřejmě, že ne. Já jen že...“ Pečlivě jsem volila slova. „ Myslela jsem, že se ti můj kompromis moc nelíbí.“

„ To nelíbí.“ zamračila se přísně, ale pak se její obličej rozzářil. „ Ale došla jsem k závěru, že je lepší, když se budete kamarádit, než se ignorovat. A taky mě napadlo, že asi budeš potřebovat malou pomoc a nemůžeš to zvládnout sama, proti všem.“

„ Díky Alice.“ šeptla jsem dojatě.

„ A taky budu muset obnovit tvůj šatník.“ Odtáhla se ode mě znechuceně. „ Úplně jsi ho za těch pár týdnů zničila! Tvůj vztah k módě je naprosto otřesný, Bello.“ kárala mě.

Povzdechla jsem si. „ Já věděla, že to bude mít háček.“ zabručela jsem a rozloučila se v duchu s otrhanými džínami a pohodlnými tričky.