Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

10.

Bella Cullenová

Musela jsem se přemáhat, abych udržela lidskou rychlost, když jsem odcházela na hodinu španělštiny. Potřebovala jsem si ověřit, jestli ty odporné hodiny jsou skutečně pryč. A! Potřebovala jsem pracovat na projektu „ Přátelé“.

Ovšem když jsem si sedala do prázdné lavice ve třídě, uvědomila jsem si, že jsem svou dokonalou akci nedomyslela. Co teď budu dělat? Musela jsem si připomínat, že poslední měsíc, nebo dokonce i déle, jsem se k němu chovala strašně. A včera jsem to taky zrovna nevyhrála... Byly tu tedy v konečném důsledku jen dvě možnosti. První: zlobí se na mě a nebude se mnou chtít mluvit. Druhá: je uražený a nebude se mnou chtít mluvit. Výsledek... - nebude se mnou chtít mluvit.

Kdybych byla člověk, žaludek by se mi panikou stahoval a celé mé tělo přemohla nevolnost. Euforie, která mnou cloumala celou trigonometrii a obtěžovala všechny v okruhu pěti metrů, mě opustila.

Uslyšela jsem, jak se dveře zase otvírají a bázlivě se otočila.

Zastavil se ve dveřích a pohlédl k naší společné lavici. Jak mě tam uviděl sedět, přimhouřil oči a obočí se mu stáhlo. Přikrčila jsem se a on se rychle podíval stranou.

Dobře. Tohle bude těžké. No vlastně... bude to nemožné. Ale přesto bych to neměla vzdávat. Teď ještě ne. Ještě jsem ani nezačala.

Riskla jsem další krátký pohled jeho směrem a jedno hluboké nadechnutí.

Voněl stejně jako vždycky dokonale. Ta bezchybná kombinace... něčeho – kdy mě přestane rozčilovat, že nevím, co to je? - se skořicí. Hmm... V ústech se mi začal sbírat jed. Paráda! To poslední co teď potřebuju, je – přestat se ovládat. Zavřela jsem oči a hořkou pachuť spolkla. Cítila jsem, jak mi pomalu putuje hrdlem a vypaluje si do něj cestičku.

Au.

Sevřela jsem jednu dlaň v pěst.

Když jsem znovu vzhlédla, už se neochotně blížil mým směrem, očima stále rentgenujíc podlahu.

Zběžně jsem zkontrolovala hodiny... Nebyly tam. Uvolněně jsem dosud zaťatou pěst rozevřela. Zároveň jsem si vzpomněla na Alicinu – pokud vím, úplně první za celou tu dlouhou dobu co ji znám – neochotu se se mnou vsadit o úspěchu téhle akce a začalo se mi vracet původní nadšení.

Někde mezi tím vším se na mě nejistě podíval a posadil se, co nejdál to v tom malém prostoru šlo. Vzpomněla jsem si, jak jsem se o to kdysi pokoušela sama a stejně to nestačilo.

Až příliš zaujatě se přehraboval v tašce, takže si nevšiml krátkého úsměvu, který mi přeletěl po tváři při té vzpomínce.

Vytáhl učebnice, neutekl mu ani jediný pohled mým směrem, a otevřel složky, oči zabodl do hustě popsané stránky. Ruce se mu neznatelně chvěly a srdce mu hned sprintovalo, hned poplašeně vynechávalo.

Zamračila jsem se. Tohle nebylo obvyklé. Nechtěla jsem mu způsobit srdeční kolaps, nebo tak něco.

Takže i když jsem předtím plánovala navázání nezávazné konverzace, mlčela jsem a pozorně poslouchala jeho tep.

Hodina začala, ale nás dvou si učitelka už nějaký ten čas nevšímala. Po většinu času mi to nevadilo, tentokrát jsem tuto skutečnost blahořečila.

Srdce se mu postupně zklidňovalo, ale bilo o to hlasitěji, jako by se chystalo mu vyskočit z hrudi.

Sevřel dlaně pevně v pěst, prudce vydechl a dál se zabýval čtením.

Podívala jsem se, co ho tak najednou popudilo a všimla si, že jeho jasně zelené oči jsou upřené na stále to samé místo na stránce.

Dala jsem se podrobnějšího studování jeho obličeje, který vypadal jako vytesaný z kamene, nebýt občasných záškubů v koutcích.

Ušklíbla jsem se a začala se zíráním na něj doslova bavit. Jeho to totiž očividně rozčilovalo a kromě toho mě samotné to dodávalo pocit jakéhosi zvráceného uspokojení. Mohla jsem podrobně studovat strukturu jeho pleti a ukládat si jeho podobu do paměti, aniž bych na něj jen po očku pokukovala skrz vlasy. Tohle bylo lepší.

Jeho ruce se začaly znovu zachvívat. Musela jsem uznat, že se opravdu obdivuhodně ovládá.

Tahle myšlenka mě z nějakého nevysvětlitelného důvodu pobavila a já se tiše zachichotala.

Jeho ovládání zřejmě nebylo neomezené.

Zavřel hněvivě oči a prudce zaklapl desky, které držel v ruce. Ostře vydechl.

„ Potřebuješ něco, Isabello?“ zeptal se, hlas se mu vztekem třásl téměř stejně jako ruce.

Teď jsem zavřela oči já, ale hned jsem je zase otevřela.

Pravidlo číslo jedna, pokud chceš kamarádit s upírem – neříkej mu jménem, které nesnáší. Ovšem, kdo by chtěl kamarádit s upírem? Zatřepala jsem hlavou a rozvířila vlasy vzduch, takže když jsem se nadechla, abych ho opravila, praštila mě naplno jeho vůně a rozhodila mě.

„ Bella.“ Mělo to znít srdečně, ale spíš to znělo jako když dusíš žábu. Pokusila jsem se alespoň o vstřícný milý úsměv, když jsem říkala: „ Nic nepotřebuju. Proč?“ a taky jsem se snažila působit nevinně – slon v porcelánu by byl méně nápadný. Budu na tom muset zapracovat.

„ Tak proč na mě zíráš?“ procedil skrz zuby.

„ Nezírám na tebe.“ řekla jsem vážně, jako bych zpochybňovala jeho zdravý rozum. Byla snadné si ho dobírat, docela přirozené. Jako dýchaní.

Podíval se na mě pochybovačně a pak se mu ústa zkroutila do úžasného pokřiveného úsměvu. „ Neumíš lhát. Víš to?“ Teď si dělal legraci on ze mě a to nebylo ani z poloviny tak zábavné, jako když jsem to dělala já.

„ Jo. Proto to nedělám.“ odsekla jsem uraženě. Podíval se na tabuli a zamračil se na ni. Dobře. Na tomhle budu muset asi taky zapracovat – neměla bych se chovat jako dítě.

Chvíli zavládlo ticho. Hledala jsem na tabuli něco natolik zajímavého, aby ho to mohlo tak fascinovat.

„ Čemu vděčím za tu změnu?“ zeptal se nakonec.

„ Jak to myslíš?“ Byla jsem zmatená.

Povzdechl si.

Aha. Teď to bylo jasné. „ Ještě před týdnem bych přísahal, že bys mi s radostí zakroutila krkem – a tady podotýkám, že opravdu nevím proč – a najednou se chováš takhle přátelsky.“ pokynul ke mně rukou.

Bylo jasné, že je až nebezpečně všímavý. Přemýšlela jsem, nakolik může být moje odpověď na jeho původní otázku upřímná.

Zhluboka jsem se nadechla – dávala jsem si pozor, aby šel čistý vzduch přicházející z ventilace. „ Je příliš těžké tě ignorovat.“ informovala jsem ho. Tohle bylo tak upřímné, jak jen to v této situaci šlo. „ Ale pokud bys radši, abych to zkoušela dál, stačí jen říct.“ nabídla jsem se a i mě to znělo dost neupřímně. Sakra.

„ Ne.“ odmítl rychle. Usmála jsem se. „ Mám rád svůj krk.“ zažertoval.

Tomhle jsem se nedokázala zasmát – velmi černý humor.

„ Jsem prostě jen překvapený.“ dodal.

To asi my všichni. Chtěla jsem dodat, ale včas jsem se zadržela, vzpomněla jsem si na Rosalii a začala v duchu vrčet.

Ale bylo to dobré. Byl překvapený. Nebyl zhnusený, uražený, ani se na mě nezlobil. Byl jen překvapený. To bylo dobré.

„ Takže Isabello -“ začal, když jsem dlouho neodpovídala.

„ Bello.“ opravila jsem ho a zle se na něj zamračila. Ovšem zjevně se to minulo účinkem. On se usmál.

„ Bello.“ Zdálo se, že jeho původní podráždění je pryč. „ Ty teď chceš být... moje kamarádka?“ položil tu otázku nejistě, jako by tomu nemohl uvěřit a váhal, jestli jí vůbec vyslovit.

Byla jsem ráda, že tak rychle pochopil mé neobratné pokusy. Pochybovala jsem, že by byly tak úspěšné, spíš měl úžasnou intuici.

Usmála jsem se, jak mi jeho všímavost najednou vyhovovala. „ Tak nějak.“ připustila jsem nakonec.

„ Aha.“

Aha?

On na to řekne aha! To se mi snad zdá.

Zazvonilo. Tak rychle, že bych to od žádné člověka nečekala, posbíral své věci a zmizel.

Tak tohle se tedy moc nepovedlo.

Edward Masen

Hned jak jsem vešel do třídy, zabloudil jsem očima neomylně k lavici, kde už seděla ona. Otočila se a pohlédla na mě přesně v tom okamžiku, kdy jsem se zastavil na prahu a váhal, jestli nemám radši utéct. Její milé chování ráno, se mu muselo opravdu jenom zdát.

Přimhouřil jsem oči, abych mohl lépe vidět její výraz a zarazilo mě, když se nedívala ani zuřivě, jako včera v noci, ani se tak úžasně neusmívala jako před hodinou. Tvářila se jako ubohé zvířátko chycené v pasti. Jakmile si všimla, že na ni zírám, bázlivě se přikrčila. Rychle jsem začal studovat strukturu podlahy, zatímco mě nohy automaticky nesly ke stolu.

Došel jsem ke stolu, aniž bych dal svému tělu jakýkoliv vědomý pokyn k pohybu a vrhl na ni jeden krátký pohled.

Tvář mě staženou v bolestné grimase a ruku svírala v pěst, až se jí kůže na kloubech tak napnula, že jsem měl strach, aby se nepotrhala. Tvářila se tak kvůli mně?

Sedl jsem si, co nejdál to šlo a odolával pokušení se na ni znovu podívat. Snažil jsem se soustředit na pečlivé vytahování věcí z batohu, ale přesto jsem periferním pohledem zahlédl, jak jí po tváří přeletěl krátký důvěrný úsměv.

Otevřel jsem složky, co mi dala a začal do nich neužitečně zírat, abych neudělal nějakou blbost. Například, aby mě nenapadlo na ni promluvit. Pokoušel jsem se ovládnout nečekaná nutkání se natáhnout a odhodit jí vlasy přes rameno, abych jí viděl do obličeje, nebo se zvednout a utéct co nejrychleji budu moc. Nikdy jsem si nevšiml, že by nějaká jiná dívka ve mně vzbuzovala tyto reakce. Ovšem to možná bylo tím, že se mě žádná dívka nesnažila tak moc ignorovat. Toužil jsem přesně po tom, co jsem nemohl mít. To nebylo fér.

Nevšiml jsem si, kdy hodina začala, protože když se mi konečně podařilo se uklidnit, zjistil jsem, že Isabella na mě naprosto bezostyšně zírá. Její velké tmavé oči se upíraly do mého obličeje, vypadalo to, že ani nemrká.

Znervózňovalo mě to.

Sevřel jsem dlaně v pěst. Chtěl jsem se na ni rozkřiknout, ať toho nechá.

Takové zíraní by mělo být nelegální. Pomyslel jsem si vteřinu na to.

A ona dál zírala - vypadala znepokojeně.

Ani předtím jsem textu nevěnoval pozornost, ale teď jsem se přistihl, že čtu stále tu samou větu a hlasitě oddechuju nosem.

A ona si toho samozřejmě všimla a bavila se škodolibou radostí, kterou v ní vyvolávala myšlenka, že mě může dráždit.

Ruce se mi začaly vztekem nekontrolovatelně třást a já jsem to nemohl, ať jsem se snažil sebevíc, zastavit.

Slyšel jsem, jak se zachichotala a pohár přetekl.

Třískl jsem s deskami, zavřel jsem oči, abych jí v nějakém zvláštním pomatení smyslů neublížil, i když jsem si nebyl jistý, jestli bych toho vůbec byl schopen – to bych pak sám sebe musel asi zabít – a vydechl přebytečné vzduch z plic a naplnil je čerstvým.

„ Potřebuješ něco, Isabello?“ zeptal jsem se a nedokázal svůj hlas udržet v tak klidné rovině, jak jsem si přál.

Hněvivě zasyčela a pak mě otráveně opravila: „ Bella.“

Hm, Bella? Chtěla, abych jí říkal Bello? Proč? Takové oslovení se hodilo pro členy rodiny a kamarády, ne pro lidi, co nesnáší.

„ Nic nepotřebuju. Proč?“ pokračovala a já v jejím hlase zaslechl zjevnou snahu působit nevině. Nebyla dobrá herečka.

Stikl jsem zuby, abych se nerozesmál. To by v tuhle chvíli nebyl asi nejlepší nápad a navíc... byl jsem na ni přece naštvaný ne? Jak to dělala, že jsem vždycky, když jsem na ni promluvil, vzápětí zapomněl, co jsem chtěl?

„ Tak proč na mě zíráš?“ procedil jsem skrz zuby, stále přemáhajíc smích.

„ Nezírám na tebe.“ napomenula mě přísně a upřela na mě vážné oči.

Nevěřil jsem jí, ani slovo. Vypadala ale velmi legračně, když se snažila lhát.

Neubránil jsem se úsměvu. „ Neumíš lhát. Víš to?“ upozornil jsem ji.

V očích se jí zablýsklo. „ Jo. Proto to nedělám.“ odsekla.

To se moc nepovedlo. Řekl jsem jí s těží čtyři věty a už jsem ji stačil urazit.

Díval jsem se před sebe a přemýšlel, jak svou chybu napravit. Zdála se dnes více sdílná, než za celý měsíc dohromady.

Vlastně... Proč byla najednou tak přátelská?

„ Čemu vděčím za tu změnu?“ vyhrkl jsem dřív, než jsem se stihl zastavit.

„ Jak to myslíš?“ zeptala se zmateně a nakrčila své krásné obočí.

Opravdu byla tak nechápavá, nebo to zase jenom hrála? Vzpomněl jsem si, že není dobrá herečka a povzdechl si. Tentokrát svou otázku myslela vážně.

 „ Ještě před týdnem bych přísahal, že bys mi s radostí zakroutila krkem – a tady podotýkám, že opravdu nevím proč – a najednou se chováš takhle přátelsky.“ shrnul jsem do jedné věty všechny pocity, které ve mně svým nevyzpytatelným chování vyvolala.

Odvrátila ode mě hlavu a zhluboka se nadechla, pak se otočila zpátky ke mně. „ Je příliš těžké tě ignorovat.“ vysypala ze sebe, jako by to chtěla říct dřív, než si to rozmyslí. Brada mi spadla překvapením dolů. Přinutil jsem se silou vůle zavřít pusu. Je těžké mě ignorovat? Měl jsem pocit, že jí to celkem jde. „ Ale pokud bys radši, abych to zkoušela dál, stačí jen říct.“ dodala sarkasticky a já s radostí zaregistroval v jejím hlase neochotu.

„ Ne.“ řekl jsem příliš rychle. Sakra.

Usmála se.

Snažil jsem se trochu odlehčit rozhovor: „ Mám rád svůj krk.“

Vykulila oči a zatvářila se zděšeně. Co jsem řekl? „ Jsem prostě jen překvapený.“ vrátil jsem se tedy k původnímu tématu.

Koutky se jí začaly zvedat, ale pak se zatvářila zkroušeně. Co to s ní je?

Dlouho bylo ticho. Nechtěl jsem ještě ukončit rozhovor, když se tak náhle rozmluvila. Navíc jsem pořád nevěděl, co ji k tomu vedlo. Proč mi to u ní nešlo odhadnout, jako u ostatních lidí?

Tolik otázek a žádné odpovědi.

„ Takže, Isabello -“ začal jsem, ale přerušila mě.

„ Bello.“ vzdychla a zamračila se.

Vypadalo to roztomile, usmál jsem se na ni. „ Bello.“ opravil jsem se. „ Ty teď chceš být...,“ zaváhal jsem, jak strašně hloupě to znělo, „ moje kamarádka?“

Samozřejmě, že ne, odpověděl jsem si sám. Proč by se ona chtěla přátelit se mnou?

Znovu se na mě zakřenila. „ Tak nějak.“

„ Aha.“ Nic lepšího mě jako odpověď nenapadlo. Nemohl jsem tomu uvěřit. Asi jsem špatně slyšel.

Určitě. Celý tenhle rozhovor jsem si vymyslel.

Sotva zazvonilo, sebral jsem svoje věci a odešel, co nejrychleji to šlo, aniž bych se otočil.