Smím tě políbit?

Autorka: Hollis

Prolog

Seděla jsem v nemocničním pokoji a pozorovala jak kapalina pomalu odkapává. Ten zvuk byl naprosto rytmický, stejně jako zvuk přístroje monitorujícího tlukot jeho srdce, které jsem slyšela i bez toho. Nejdůležitější zvuk v celém mém dlouhém životě. A teď jsem o něj měla přijít. Každou vteřinou se čas krátil.

Seděla jsem tam a dívala se, jak smysl mého života pomalu odchází. A nejhorší na tom všem bylo, že jsem měla možnost to zastavit.

Nedožije se rána.

Bezcitný rozsudek. Já jsem byla odsouzená k věčnému peklu, ale neexistuje pro něj něco lepšího?

1. část

Bella Cullenová

Lehký větřík si pohrával s mými vlasy. Nafoukal mi pár pramenů do obličeje. Povzdechla jsem si. Stáhla jsem je dozadu a na hlavu si narazila kapuci.

Konečně nastalo to, na co jsem tady, nahoře na nejvyšší větvi stromu stočená do klubíčka, čekala. Západ slunce.

Dělala jsem to každý den, pokud nepršelo. Seděla jsem tady a čekala až na mě slunce posvítí skrz větve a já se zatřpytím.

Dnes to ale bylo naposled. Zítra odjíždíme. Byla to už rutina. Náš život byl plný stěhování. Na žádném místě jsme nevydrželi déle než pár let. Žádné místo pro mě neznamenalo opravdový domov. Jenže teď jsem se poprvé těšila, až odsud vypadneme. A to z jediného prostého důvodu. Ten důvod měl jméno Edward Masen.

Obyčejný smrtelný člověk, který naboural můj dosud klidný život.

Co on pro mě znamenal? Nic. Jen další pomíjivou figurku. Brzy zemře. Stejně jako všichni lidé. Lidský život je tak křehký, nemá smysl se jím zabývat. Tak proč stále vidím jeho obličej před očima? Proč jednoduše nezmizí? Nevšimla jsem si, že by s ním kdokoliv z rodiny měl stejný problém. Vztekle jsem zavrčela.

V mysli se mi znovu objevilo naše setkání. Nedokázala jsem mu vzdorovat. Takže jsem se jen opřela o kmen stromu a poddala se mu...

Černé hedvábné šaty smyslně obepínaly moji postavu a rozpuštěné vlasy kolem mě vytvořily ochranou clonu.

Stála jsem v rohu velkého pokoje plného lidí, nervózně jezdila prstem po hraně plné sklenice, kterou jsem neměla v úmyslu vypít. Pozorovala jsem různorodou společnost a líně přemýšlela, kdy už budeme moc odejít.

Kdysi jsem moc ráda pozorovala svoje okolí. Drobné částečky prachu létající ve vzduchu mě fascinovaly. Ráda jsem si je prohlížela, klidně i celé hodiny. Lidé si neuvědomovali kolik krásy se ve vzduchu a vůbec v celém jejich okolí nachází. Neměli dost dobré oči, aby to viděli.

Zahlédla jsem Esmé, která byla mojí matkou daleko víc, než ta skutečná, na níž jsem si ani nevzpomínala. Lidské vzpomínky byly zahaleny těžkým závěsem, který jsem nehodlala odkrývat. Krásná a roztomilá jako vždy, zdvořile konverzovala s panem Masenem, úspěšným bohatým právníkem, který celou rodinu doktora Cullena pozval na dnešní večírek do svého obrovského domu. Měla jsem sto chutí mu za to zakroutit krkem. Bylo naprosto společensky nepřijatelné, abychom pozvání odmítli a tak se dnes do té nejvybranější společnosti z Chicaga vetřelo sedm upírů, aniž by to někdo z lidí postřehl.

Zaznamenala jsem prudkou změnu nálady, což mě vytrhlo z mého zamyšlení. Zvedla jsem hlavu a podívala se stejným směrem, jakým hleděla většina žen.

Ze schodů scházel mladý muž, spíše chlapec. Mohlo mu být kolem šestnácti. Měl bronzově rezavé vlasy a zářivě zelené oči. Košili měl u krku na dva knoflíčky rozepnutou a ruce zastrčené hluboko v kapsách. Z lidského pohledu byl jistě velmi hezký, ale mě moc nezaujal. Už dávno jsem věděla, že krásná tvář není zárukou dobrého člověka.

Sklonila jsem hlavu zpátky ke sklenici.

„ … To je syn doktora Masena, Edward.“ šeptala nějaká dívka kousek ode mě své přítelkyni. Edward...To není zrovna moderní jméno, i když se to rozhodně hodilo ke snobskému stylu jeho otce. „ Žije se svou matkou. Je naprosto úžasný! Slyšela jsem, že je volný. Ach jo! Ten by stál za hřích.“

Uchechtla jsem se a znovu se podívala na syna hostitele.

Mluvil se svým otcem. Nedivila jsem se, že těm děvčatům popletl hlavu. Byl to přesně ten typ, po kterém každá dívka touží. Přemýšlela jsem, kterou z nich si nakonec vybere a povzdechla jsem si. Lidé byli tak předvídatelní.

Jezdil očima po místnosti, jako by někoho hledal. Možná už nějakou dívku přece jen měl. Je tady? Ráda bych věděla, která je tou šťastnou. Mírně jsem se naklonila a zkoušela ji najít dřív než on. Žádná mi pro něj nepřišla tou pravou. Tou správnou Julií pro zelenookého Romea.

Přejel mě očima, jako bych tam nestála a pak se vrátil. Zíral na mě. Rychle jsem sklopila hlavu a nechala se zahalit závojem svých vlasů. Po chvíli jsem se po očku podívala, jestli se už vrátil k prohlížení ostatních hostů, ale on na mě stále koukal. Udělala jsem tu chybu, že jsem se mu podívala do očí, pak už jsem nedokázala uhnout.

„ Edwarde!“ křikl někdo a probral mě. Rychle jsem se podívala stranou. „ Zahraj nám něco! Prosím.“

Kolem něj se hned shlukla skupinka děvčat. Odložila jsem sklenici na stolek za svými zády a začala se pomalu přesunovat k balkónovým dveřím. Všichni byli soustředění na Edwarda, nikdo si nevšimne, když na pár minut zmizím.

„ Edwarde, prosím!“ přemlouvaly ho. Husičky! Pomyslela jsem si. Tiše jsem otevřela dveře a zmizela za nimi.

Konečně jsem se mohla nadechnout čerstvého vzduchu. Opřela jsem se lokty o zábradlí a dívala se na Michiganské jezero, které v nočním temnu změnilo svou barvu na světle fialovou. Nevadilo mi, že cítím lidskou krev. Dokázala jsem lidské krvi lehce odolat. Měla jsem dar. Ovládala jsem svou žízeň, dokonce lépe než Carlisle a mohla jsem si tak plně vychutnat vůni, kterou s sebou krev nesla. Každý člověk měl jinou vůni. Ale dnes všechny ty nádherné vůně překryly ženy drahými parfémy, ze kterých se mi skoro motala hlava. Bylo to odporné.

Hlasy za mnou ustaly a ozval se zvuk klavíru. Edward tedy podlehl.

Napadlo mě, co měl znamenat náš příliš dlouhý oční kontakt. Věděla jsem, jak se mám dívat, aby lidé udělali, co jsem chtěla, ale tohle jsem neovlivňovala. Možná to byla náhoda. Určitě. Pokud byly v místnosti moje sestry a matka, žádný muž by se neobtěžoval zíráním na mě. Asi měly štěstí, že byly všechny tři šťastně vdané a své muže zbožňovaly.

Bylo těžké nereagovat na známou melodii. Sama jsem ji dnes hrála. Pro Elišku. Začala jsem si bezděčně tiše broukat. Neměla jsem ráda společnost a večírky. Znervózňovaly mě. Při uklidňujících tónech klavíru jsem se začala uvolňovat. Balkón byl liduprázdný a temný, nikdo mě neviděl. Mohla jsem na chvíli odhodit roli člověka a být sama sebou.

Naprosto jsem se ponořila do svých myšlenek a tak mě překvapilo, když dveře za mnou zaskřípaly a lehký vánek ke mně donesl neznámou vůni.

Opět jsem začala vnímat své okolí. Klavír už utichl a hosté se vrátili zpátky ke svým rozhovorům. Někdo se ke mně zezadu přibližoval, aniž by měl ponětí, že tam jsem. Myslel si, že je sám. Schovala jsem se do stínu tak, aby na mě nedopadalo světlo z oken.

Jeho srdce klidně rytmicky bilo, dost hlasitě, aby přehlušilo hlasy zevnitř. Podobnou vůni, jaký měl ten neznámý jsem nikdy necítila. Nedokázala jsem ji identifikovat. Snad skořice? Ne bylo tam ještě něco. Něco daleko lákavějšího než skořice. Co by to mohlo být? Otočila jsem se, abych na něj viděla, v domnění, že mi to pomůže.

Ztuhla jsem, když jsem ho poznala. Edward Masen. Prošel asi půl metrů ode mě a opřel se o zábradlí, jako před chvíli já, hlavu si složil unaveně do dlaní.

Měla jsem zmizet. Ještě si mě nevšiml, ale nedokázala jsem přimět nohy k pohybu.

„ Hraješ dobře.“ řekla jsem. Co to děláš? Zbláznila ses?

Trhl s sebou, jeho tep zakolísal. Narovnal se a podíval se směrem, odkud vycházel můj hlas.

„ Promiň. Nechtěla jsem tě vystrašit.“ vstoupila jsem do sloupu světla.

Uvolnil se a znovu se opřel. „ Myslel jsem, že už jsi odešla.“ oznámil mi a usmál se. „Nikde jsem tě neviděl.“

„ Potřebovala jsem na vzduch.“ objasnila jsem mu a postavila se vedle něj, takže jsme oba měli všechny přítomné jako na dlani, ruce jsem si složila na prsou.

„ Je tam trochu těsno.“ uchichtl se a znechuceně pohlédl na společnost za okny.

„ Měla jsem pocit, že se dobře bavíš, obklopen krásnými ženami...“

„ Nesnáším tyhle snobské akce.“ sevřel jednu ruku v pěst. „ Když se tatíček chce vychvalovat dokonalým synem, na kterého jinak celou dobu kašle.“

„ Promiň, ale nevypadalo to, že by ti pozornost všech těch lidí vadila.“ poukázala jsem.

„ Jsem dobrý herec.“

„ To já taky.“ zamumlala jsem temně, doufala jsem, že to neslyšel. Zhluboka jsem se nadechla, abych nasála co nejvíc jeho vůně. Byla tam jistojistě skořice. Zvedla jsem oči, abych si ho lépe prohlédla. Díval se na mě.

„ Ty jsi dcera doktora Cullena?“ zeptal se.

„ Ano.“ přikývla jsem. Připomínka na Carlislea mě vrátila zpátky do reality. To co jsem tu prováděla, bylo naprosto bláznivé. Zamračila jsem se.

Natáhl ruku a přiblížil ji k mému obličeji. Ustoupila jsem o krok dozadu. Nesměl se dotknout mé ledové kůže. Už i tak jsem dnes udělala příliš chyb.

„Musím jít.“ vyhrkla jsem a rychle proklouzla dveřmi zpátky do sálu a vmísila se do davu...

Bylo to už téměř dva měsíce, ale mě to přišlo jakoby včera. Vzpomínka na něj byla stále ostrá a zabraňovala mi myslet na jiné věci. Vyčítala jsem si, jak hloupě jsem se ten večer zachovala a taky mě užíralo vědomí, že stále nevím, co dalšího bylo v jeho vůni. Měla jsem pocit, že už jsem hledala všude. Každou vůni jsem si prošla znovu, ale nic nebylo to pravé. Nic co by se skořicí tvořilo tu dokonalou kombinaci, jako měl on. Byla jsem jako posedlá.

Kéž bych nikdy nepotkala Edwarda Masena. Chtěla jsem zpátky svůj klidný život. Život, ve kterém jsem měla i v nekončící bělosti pocit, že spím. Klidná nenáročná vegetace. Nikde žádné zádrhele. Všechno bezpracně běželo přesně tak, jak má. Bylo to dokonalé, než přišel on a vložil mi do hlavy svou tvář a vůni.

Změna prostředí mi určitě pomůže.

Nové podněty, nové prostředí.

Forks je pro nás jako ráj na zemi. Většinu roku zataženo, málo lidí a spousty dravé zvěře na dosah. Tam bude snadné na něj navždy zapomenout.