Sladké sny

Autorka: Kolda

Edward Cullen

Jako každé ráno jsem na Bellu čekal před jejím domem. Celé Forks už od brzkých hodin obalovala hustá mlha, takže když jsem viděl Bellu, musel jsem se smát. Vypadala, jakoby šla poslepu. Ruce měla lehce natažené před sebou, aby do něčeho nenarazila, možná jí to i pomáhalo držet rovnováhu, protože země byla trochu kluzká námrazou.

„Bello,“ řekl jsem a nesnažil se skrýt pobavení ve svém hlase. Snažil jsem se ji aspoň navigovat hlasem. Všimla si toho a lehce se zamračila. Vyšel jsem jí naproti a dobře věděl proč. Když byla krok ode mě, noha jí podjela a ztratila rovnováhu. Stiskl jsem rty, abych se nezačal smát a tím ji nerozčílil, jen jsem ji chytil a přitáhl k sobě.

Slyšel jsem zrychlený tep jejího srdce, když promluvila. „Ahoj.“

„Ahoj,“ odpověděl jsem a vtiskl jí polibek, než jsem jí pomohl nastoupit do auta.

U školy se k nám přidala Alice.

„Ahoj Bello,“ řekla nadšeně, měla v plánu ji pozvat na nákupy.

„Alice,“ otočila se na ni s úsměvem Bella. Obmotal jsem jí ruku kolem pasu a vedl na hodinu. Byl jsem rád, že první hodina byla biologie. Máme ji společnou. Alice se po chvilce omluvila a šla za Jasperem. Zhluboka jsem se nadechnul, abych si znovu začal zvykat na její vůni. Celou noc jsem byl pryč, musel jsem na lov.

Ale to co jsem ucítil nebylo to, co jsem chtěl nebo čekal. Smrděl tu vlkodlak. Jen slabě a hodně daleko, neslyšel jsem jeho myšlenky, ale byl tu. Nelíbilo se mi to, ale nechtěl jsem Bellu znepokojovat. Aspoň dokud se ten vlkodlak bude držet v bezpečné vzdálenosti. Mlha začala opadávat, až když jsme odcházeli z parkoviště. Všiml jsem si, že má Bella lehké kruhy pod očima.

„Nespala jsi v noci?“ zeptal jsem se. Její tváře zbarvil odstín červené.

„Moc ne,“ přiznala, „potřebovala bych kafe.“ No, proč ne.

„Počkej tu. Hned jsem zpátky.“ Rychlým krokem jsem ji opustil. Do dvou minut jsem byl zpátky s kelímkem horkého cappuccina. Položil jsem ho vedle ni na zábradlí, aby trochu zchladlo a přitáhl si ji do svého objetí. Jenom ta chvilka stačila, aby mi chyběla. Kolem zrovna procházel Jasper s Alicí a řekl bych, že jeho myšlenky to vystihly. „Je v tom až po uši,“ usmáli se na nás, ale dál pokračovali na hodinu.

„Asi bychom už taky měli jít,“ rozhodla Bella a já se otočil pro kelímek. Zdálo se mi to, nebo najednou stál o kousek dál, než jsem ho postavil? Zkusil jsem, jestli už nepálí a podal ho Belle. Ta protočila oči a usrkla si horké tekutiny. Musel jsem se zasmát, když jí od pěny zůstaly fousky. Naklonil jsem se k ní a palcem jí je setřel. Cítil jsem tu horkost jejích rtů, jejích tváří. Teplo z ní vyzařovalo a já ho ochotně vstřebával každým kouskem svého těla.

Její líce zase polila červeň a srdce se jí rozbušilo. Tenhle zvuk mě nikdy neomrzí. Bella zrovna odhazovala do koše před třídou kelímek, když zazvonilo. Došli jsme do třídy ještě před panem Bannerem.

Celou hodinu jen mluvil a diktoval. Velmi záživné. Ani jsem se nedivil, že navzdory kafi Bella začala usínat. S úsměvem jsem do ní šťouchl a ona se pokusila napodobit vrčení.

Stiskl jsem rty pevně k sobě, abych nevyprskl smíchy. Zamračila se na mě. Ale dlouho ji to nevydrželo. Místo toho nasadila okouzlující úsměv, hned jak jsem se zeptal: „Co děláš odpoledne?“

„To se uvidí. Co máš v plánu?“ vyzvídala. Chvíli jsem přemýšlel, jestli to má být překvapení, protože jsme tam dlouho nebyli, ale nakonec jsem se rozhodl jí to říct.

„Do odpoledne má mlha opadnout a nebude pršet, co kdybychom vyrazili na naši louku?“ Její oči se zableskly radostí, když přikyvovala.

„Slečno Swanová?“ dožadoval se odpovědi pan Banner. Bella samozřejmě otázku ani nepostřehla.

Tiše a skoro s nehybnými rty jsem jí pošeptal odpověď. Pořádně mě neslyšela, takže než jí to došlo, odpověděla až po chvíli. Pan Banner se zamračil, ale dál to nekomentoval a pokračoval si ve svém monologu o dělení buněk.

„Děkuju,“ pošeptala Bella a věnovala mi vděčný úsměv.

Zazvonilo a všichni se začali tlačit ze třídy. Vzal jsem si věci, zatímco Bella si je teprve skládala do tašky. Chtěla si ji přehodit přes rameno, ale předběhl jsem ji a vzal popruh tašky do ruky. Chvíli hleděla na prázdné místo, kde držela ruku, než jí to všechno došlo. Protřepala hlavou. Co se děje? Pořád se tvářila zmateně, nevím, co bych dal za to, kdybych jí mohl číst myšlenky. Bylo to tak frustrující.

Než jsem ji doprovodil na další hodinu angličtiny, byla už v pořádku. S úsměvem si ode mě vzala věci a přistoupila ještě blíž. Usmál jsem se a políbil ji jemně na rty. Její srdce se znovu rozbušilo dvojnásobnou rychlostí. Pár lidí procházejících kolem nás do třídy se ohromeně koukalo. Snažil jsem se jejich myšlenky vypudit z hlavy.

„Tak po hodině,“ zašeptala Bella, otočila se a vešla do třídy. Mě teď čekala španělština, nebo-li volná hodina, kdy budu celou dobu sledovat Bellu.

Mrzelo mě jen to, že ne vlastníma očima. Nechtěl jsem ani použít myšlenky Mika Newtona, ale nikdo jiný ji tak často nesledoval. Občas jsem využíval učitele, ale teď ji ani ten nepozoroval. Jen Mike sedící vedle ní přes uličku. Už mě štval. Ale náhle jsem zpozorněl.

Bella je dneska nějak mimo, myslel si. V jeho mysli jsem viděl Bellu, jak je lehce bílá, jak si opírá obličej do dlaní a pomalu lehá na lavici, aby si ochladila obličej. Pak se zase narovnala a zatřepala hlavou. Poté si promnula oči.

Je v pořádku? Co se děje? Začal jsem být nervózní.

„Bello?“ zašeptal k ní tiše Mike. Otočila se na něj. Viděl jsem její mrtvý výraz, ale byl v tom i zmatek. Najednou protočila oči, jakoby se jí zamotala hlava a ona, jak byla natočená na Mika, se sesunula z židle na zem, kde zůstala ležet.

„Bello!“ vyděsil se Mike a kleknul si vedle ni. Všichni ve třídě se začali otáčet a přecházet k ní. Davem se k ní prodral i učitel. Podložili jí hlavu a snažili se proplesknout přes tváře, ale Bella se neprobouzela.

Ani jsem si to neuvědomil a postavil jsem se, abych běžel za ní. Ve třídě se ke mně všichni otočili a paní Goofeová po mně vrhla zmatený pohled.

„Můžu.. na chvíli odejít?“ zeptal jsem se a pokoušel se o klidný a zdvořilý tón, přestože ve mně všechno vřelo nervozitou a netrpělivostí.

Odejít? Asi chce na záchod. Co já vím.

„Oh - jistě.“ Rychlým krokem jsem vyšel ze třídy a musel si dávat pozor, abych se nepohyboval nadlidskou rychlostí. Na chodbě jsem se rozběhl. Ne na dlouho, Bellu zrovna nesl Mike v náručí na ošetřovnu. Všichni vystrkovali hlavu ze třídy. Nelíbilo se mi, že se jí dotýká a ještě míň to, že to vypadá, že mu každou chvíli vypadne z rukou.

„Bello!“ Mike Newton se zamračil. Došlo mu, že mu ji nenechám.

„Co ty tady děláš?“ zeptal se nasupeně, ale tiše. Ignoroval jsem ho a bral mu z náručí Bellino bezvládné tělo.

„Co se jí stalo?“ dožadoval jsem se vysvětlení. Odpověď znal viditelně jen Mike.

„Nevím, prostě se zhroutila.“

„Edwarde, donesete ji na ošetřovnu?“ zeptal se profesor. Měl jsem v plánu něco jiného.

„Spíš jsem přemýšlel, že ji zavezu za otcem do nemocnice,“ oznámil jsem mu a přitiskl si Bellu blíž k tělu. Měl jsem o ni strach. Přece někdo nemůže jen tak upadnout do bezvědomí!

„Dobře, omluvím vás na hodině, nepotřebujete, aby někdo jel s vámi?“ Zavrtěl jsem hlavou a odcházel co nejrychleji na parkoviště. Slyšel jsem za sebou myšlenky Angely Webberové, která zůstala stát ještě ve dveřích a tvářila se ustaraně.

„Buď se na to domluvili nebo jsou tak úžasně duševně spjatí,“ kroutila nad tím hlavou. Asi bych tomu i zasmál, jenže teď mi do smíchu moc nebylo.

Posadil jsem Bellu na přední sedadlo a rychle obešel auto na místo řidiče. Vzal jsem její obličej do dlaní.

„Bello? Bello, slyšíš mě? Co se ti stalo? Bello, jestli je tohle trik, abys nemusela být na hodině a mohli bychom jet na louku dřív, tak se ti to podařilo. Už toho můžeš nechat.“

Tak strašně jsem si přál, aby to byla pravda. Ale bylo mi jasné, že není, že to jen nepředstírá, ale opravdu něco není v pořádku. Bella stále nereagovala.

Jemně jsem ji posunul, aby byla natočená zády ke mně a opírala se o mou hruď, když jsem ji rukou chytil kolem pasu. Poutat ji pásem mi přišlo jako hloupost a nesměla upadnout. Navíc jsem cítil potřebu ji mít co nejblíže, chránit ji, aby se už nic nestalo. Hlavně, aby už byla v pořádku.

Vzal jsem do ruky mobil a vytočil číslo Carlislea.

„Edwarde? Co se děje?“ zeptal se hned vážným hlasem.

„Jedu za tebou do nemocnice. Bella ve škole omdlela, ale pořád se neprobouzí,“ vysvětlil jsem mu, ale můj hlas zněl zoufale.

„Za jak dlouho tu budeš?“

„Tři minuty,“ odpověděl jsem a položil telefon. „Bude to dobré, Bello, slibuju,“ pošeptal jsem jí do vlasů.

Za necelé tři minuty jsem parkoval před nemocnicí. Rychlým krokem jsem obešel auto, ale upíří rychlost jsem musel potlačovat, kolem bylo moc svědků. Vzal jsem Bellu do náruče a kopl nohou do dveří, aby se zavřely. Trochu jsem neodhadl tu sílu a dveře práskly víc, než jsem plánoval.

Hned, jak jsem vešel do budovy, jsem viděl Carlislea. Ukázal mi, ať jdu do dveří, u kterých stojí. Poslechl jsem a vešel do pokoje, kde byla jediná postel. Položil jsem Bellu na ni a než jsem se odtáhl, políbil jsem ji na čelo.

Carlisle přišel blíž. Změřil ji tlak a vzal krev.

„Jak dlouho to je, kdy ztratila vědomí?“ zeptal se.

„Ne víc než patnáct minut. V půlce druhé hodiny jsem viděl, jak se jí motá hlava a opírala si obličej o dlaně.“

„To není normální, aby člověk jen tak upadl do bezvědomí,“ myslel si Carlisle.

„Edwarde, měl bys to říct jejímu otci. Půjdu zanést výsledky do laboratoře,“ oznámil mi. Měl pravdu. Charlie by to měl vědět. I když by Bella nechtěla, aby si dělal starosti, nevíme, kdy se probudí.

Vzal jsem mobil a všiml si několika zmeškaných hovorů od Alice. Dřív, než Charlieho, jsem vytočil její číslo.

„Alice?“

„Edwarde! Co třeba mi to vzít!“ rozčilovala se.

„Promiň, nevnímal jsem. Tak co jsi viděla?“

„Kde je Bella? Co s ní je? Edwarde, Bellina budoucnost mi zmizela, prostě žádná není!“zněla zoufale i naléhavě. Cože?!

„Jak to myslíš, že zmizela?! Proč?“

„To netuším. Odpoledne za vámi přijedeme. Měj se.“ Položil jsem telefon a klekl si vedle postele, berouc Bellu za ruku. Políbil jsem ji na její hřbet a prosil ji, ať se vzbudí.

„Bello, prosím. Nemůžeš mě opustit. Potřebuju tě.“ Nedovedu si vysvětlit, proč Belle zmizela budoucnost, ona se musí probudit!

Musím ještě zavolat Charliemu, napadlo mě. Znovu jsem vzal telefon a vytočil jeho číslo.

„Prosím?“

„Dobrý den, Charlie, tady je Edward Cullen.“ Skoro jsem viděl, jak se musel zamračit, když mě uslyšel ve sluchátku. „Bella ve škole omdlela, nevím, co se jí stalo, ale pořád se neprobouzí.“

„Kde je?!“ Charlieho hlas naplnil strach a přišlo mi, že i zlost. Strach ale převažoval.

„Odvezl jsem ji za otcem do nemocnice.“

„Za chvíli jsem tam,“ řekl prostě a položil to. Přisunul jsem si židli vedle postele a sedl si na ni. Pozoroval jsem  Bellin klidný obličej a poslouchal její srdce a pravidelné oddychování. Vypadala jako by spala. Jako každou noc.

Po několika minutách jsem vyšel na chodbu a narazil na svého otce.

„Už něco víš?“ zeptal jsem se s nadějí. Zavrtěl smutně hlavou. „To přece nejde, aby normální zdravý člověk  z ničeho nic upadl do bezvědomí!“ začal jsem skoro křičet.

„Edwarde,“ okřikl mě pevným hlasem Carlisle. „Já vím, že máš o Bellu strach, ale nemůžeme nic dělat, dokud nebudou výsledky.“ Zoufale jsem si prohrábl vlasy. To je to slovo, zoufalost. Tahle emoce prostupovala celým mým tělem. Zoufalost a strach.

„Kde je?“ ozval se za mnou Charlieho hlas. Měl vždy tak tiché myšlenky, že jsem si ho teď ani nevšiml.

Otočil jsem se k němu a ukázal rukou k pokoji. Přikývl a vešel do pokoje.

„Bello, holčičko, co se ti to stalo?“ ptal se jí, ale ani nečekal odpověď.

„Edwarde.“ To jsem tak mimo, že ani nevnímám myšlenky ostatních? Otočil jsem se za hlasem svého otce.

„Už mám výsledky,“ oznámil mi, ale netvářil se moc vítězoslavně. Spíš starostlivě.

„Bella má v krvi množství Rohypnolu.“

„Bellu někdo zdrogoval práškama na spaní?!“ ujišťoval jsem se, nevěřícně a zároveň rozčileně.

„Už to tak vypadá. Chceš, aby to věděl Charlie?“ Zamyslel jsem se nad tím.

„Můžeš mu říct něco jiného?“ zeptal jsem se tiše. Přikývl a prošel kolem mě do pokoje. Já ho následoval.

„Dobrý den, Charlie,“ pozdravil ho Carlisle.

„Dobrý. Už víte, co je s Bellou?“ zeptal se rovnou.

„Bella je naprosto v pořádku. Edwardovi říkala, že v noci moc poslední dobou nemůže spát, takže to bylo z vyčerpání. Může jít domů, jen bude asi tak dva dny ještě spát,“ vysvětlil mu a Charliemu se viditelně ulevilo.

Jistěže nemůže spát, pořád se bojí, že ji zas opustí, pomyslel si Charlie.

To bolelo. Ale věděl jsem, že má pravdu. Přestože jsem Belle tolikrát říkal, že je to nemožné, že znovu nikdy neodejdu, měla z toho stále strach. I když jsem viděl, jak se ho pokouší skrýt. Věděl jsem, že ji vždycky bolí, když odcházím na lov; ale mě to taky bolelo. Nechtěl jsem ji nechávat samotnou. Trochu ji zklidnilo, když jsem jí slíbil přeměnu na upíra, až dokončí školu.

„No, já, musím do práce... ale možná... asi by to šlo.“ Charlie se něco pokoušel vymyslet, nechtěl, aby byla doma sama.

„Mohla by být u nás,“ navrhl jsem. Charlie se zamračil.

„Ty stejně chodíš do školy,“ odporoval.

„Charlie, moje žena Esme je doma. Nevadilo by jí dohlížet na Bellu.“ Podíval jsem se na Carlislea vděčným pohledem. Charlieho se mu taky podařilo přesvědčit.

„Dobře, to byste byli hodní,“ souhlasil Charlie po chvilce zamyšlení.

„Zavoláš mi, kdyby se probudila?“ otočil se od mého otce zase na mě.

„Samozřejmě.“

„Děkuji vám, Carlisle,“ Upřímnýma očima mu děkoval více než hlasem. Vrhl vděčný pohled i na mě. „Nashledanou.“

„Nashledanou, Charlie,“ odpověděl otec. Charlie ještě tiše nakoukl do pokoje za svou dcerou a pak odešel.

S Carlislem jsem taky vešli do jejího pokoje a zavřeli za sebou dveře.

„Kdo by ji chtěl přiotrávit prášky na spaní?“ ptal jsem se, nemohl jsem tomu uvěřit.

„Třeba si jich vzala omylem moc, když v noci nemohla spát.“ Zavrtěl jsem hlavou.

„Tak kde k nim přišla?“ Dobrá otázka. Moment. V hlavě se mi vybavil ten okamžik, kdy jsem její kelímek s kafem pokládal a pak byl trochu jinde, než jsem ho položil.

„To kafe. Někdo jí to hodil do něj.“

Proč by to někdo dělal?

„To taky nevím,“ odpověděl jsem nahlas na jeho myšlenky. Chvíli jsme ji oba pozorovali. „Odvezu ji domů.“

Carlisle přikývl. „Kdyby byla nějaká změna, zavolej mi.“ Teď jsem přikývl já.

Opatrně jsem vzal Bellu do náruče a vynesl z pokoje, z nemocnice.

V duchu jsem zuřil. Kdo by chtěl Bellu uspat?! Nevědomě jsem zlostí přestal dýchat, ale uvědomil jsem si to, až když jsem necítil Bellinu vůni. Zhluboka jsem se nadechl a její květinová vůně, tak sladká, tak omamná, mě uklidnila.

Napsal jsem Alici textovou zprávu, že vezu Bellu domů; kdyby náhodou její vidění ještě nenaskočilo.

„Edwarde, co se děje?“ lekla se Esme, když viděla Bellino bezvládné tělo v mé náruči. Bohužel ji napadlo to nejhorší - že jsem ji kousnul. Tiše jsem zavrčel.

„Omlouvám se,“ řekla kajícně. „Tak co se stalo?“

„Někdo dal Belle rohypnol do pití.“ Esme nevěřícně zamrkala.

„Cože někdo udělal? Proč?“ Bože, tak na tohle neznám odpověď ani já.

„To nevím. Nevadilo by ti ji chvíli pohlídat? Musím se na chvilku vrátit do školy a něco zařídit.“

„Samozřejmě, že ne. Budu chvíli na zahradě, ale půjdu ji chodit kontrolovat, jestli se neprobudí, ano? Ukaž, polož ji sem.“ Vzala ze sedačky deku a když jsem na ni Bellu položil, přikryla ji.

„Děkuju mami. Hned přijdu.“

S tím jsem vyběhl ze dveří a nasedl do svého Volva. Chtěl jsem být co nejrychleji zpátky.

Když jsem přijel do školy, byla hodina. Šel jsem k učebně biologie. Prázdný kelímek, který Bella postavila na koš, tam pořád stál. Vzal jsem ho do ruky a přičichl si k němu. Množství prášku jsem tam ucítil. Ale taky jsem cítil ten strašný smrad vlkodlaků. Cítil jsem ho i ráno, ale ti by snad Bellu nepotřebovali uspat. Zachvátil mě nepříjemný pocit.

V tu chvíli zazvonilo. Chtěl jsem se vrátit domů, ale na chodbě se objevila Angela Weberová a když ostatní slyšeli, jak se mě zeptala, jestli je Belle už lépe, shromáždili se kolem taky. V čele Mike Newton.

„Bella je v pořádku, je jenom vyčerpaná,“ uklidňoval jsem všechny. „Už musím jít,“ řekl jsem už ne tak hlasitě.

„Tak Bellu pozdravuj,“ křikla na mě Angela, která už byla kdesi v chumlu. Usmál jsem se, přikývl a namířil si to k východu. Zvláštní pocit, takové špatné tušení, se stávalo ještě horším. Domů jsem spěchal jak jen to šlo. Když jsem přijížděl na lesní cestu, viděl jsem odtam vyjíždět jiné auto. Za volantem seděl Jacob Black a za všech sil se snažil na nic nemyslet. Když si uvědomil, že se mu to nepodaří, rychle začal vzpomínat co nejpodrobněji na jednu z Quileutských historek. Slyšel jsem sám sebe vrčet a sešlápl jsem plyn až k podlaze. Co chtěl po Belle?!

Když jsem byl téměř u domu, viděl jsem vybíhat Esme.

Vystoupil jsem z auta a chtěl se zeptat, co tu dělal Jacob Black, když Esme na mě s panikou v hlase zavolala: „Odvezl Bellu!“

„Cože?! Překročí hranice, zavolej Carlisleovi!“ křikl jsem na ni a běžel zpátky za Bellou. Autem bych byl pomalejší, zrychlil jsem, jak to jenom šlo. Bral jsem to lesem kolem silnice, ale věděl jsem, že před hranicí je nestihnu.

Přeběhl jsem hranici do La Push. Carlisle by měl zařídit, aby se nic nedělo. Mimo to, Jacob taky vkročil na zakázané území -  k nám.

Nebylo jsem daleko od dělící čáry, když jsem uviděl jeho auto. Za chvíli jsem ho už dobíhal.

„Sakra,“ pomyslel si Jacob, když si mě všimnul a dupl na plyn.

„Pitomý pes!“ nadával jsem mu v duchu. Doběhl jsem jeho auto, které jelo téměř nejvyšší rychlostí, jaké bylo schopno. Věděl jsem, že kdybych se postavil před něj, uhnul by volantem a v té rychlosti by narazili. Nebo by narazil do mě, což by bylo možná i horší. V obou případech by byla Bella zraněná, takže jsem je hned vyloučil. Chytil jsem auto za dveře a začal pomalu zastavovat. I přes Jacobovu snahu jsem měl navrch a jeho auto pomalu zastavovalo. Podíval jsem se dovnitř a viděl Bellu ležet na předním sedadle. S pásy si Jacob nedělal hlavu, takže bylo štěstí, že jsem předešlé plány vyloučil.

Auto téměř zastavilo, i když jsem měl pocit, že ho občas nezastavuji, ale trhám mu dveře; a Jacob vzdal snahu ujet mi.

Rychle jsem otevřel dveře a natáhl se pro Bellu, jenže ten pes ji už držel a vystoupil.

„Okamžitě ji pusť,“ zavrčel jsem na něj. Ignoroval mě, jen se ušklíbl. Ve své hlavě střádal plán, jak mi prchnout a jestli by bylo pro Bellu nebezpečné, kdyby se přeměnil.

„Ona s tebou nemůže být. Nikdy by se nechtěla stát zrůdou jako ty, museli jste jí něco hodit do pití!“ vyjel na mě a já se držel, abych se nezačal smát té ironii.

„Ty máš tak co říkat o přidávání drog do pití,“ nadhodil jsem. Došlo mu to a nevěděl co říct. Nakonec se zamračil. To ji uspal, protože ji chtěl unést, aby nemohla být se mnou? Co chtěl dělat dál? Až se probudí? Muselo mu dojít, že Bella s tím souhlasit nebude a že pro ni přijdu.

„Nikdy ji nedostaneš,“ zasyčel. Tak to bych se vsadil. Rychlým pohybem, na který nemohl moc reagovat, jsem ho přetáhl rukou a on odletěl několik metrů daleko.

Ale těsně poté, co se moje ruka dotkla jeho obličeje a předtím, než se jeho tělo vzneslo do vzduchu, jsem mu vytrhl Bellu z náruče.

Spadl mi ze srdce obrovský balvan, když jsem věděl, že je Bella v pořádku, že ji opět tisknu k sobě a vnímám teplo jejího těla svou chladnou pokožkou.

Místo Jacoba stál teď na jeho místě obrovský vlk. S Bellou jsem opravdu nemohl bojovat, tak jsem pomyslel na útěk. Velmi mi pomohlo, že jsem uslyšel další myšlenky. Jedny byly Sama, velitele Jacobovi smečky a v dalších jsem poznal Setha. Sam rozkazoval a Seth žádal, ale oba o to stejné. Ať se Jacob uklidní a  nechá nás odejít. Když jsem vlky spatřil, kývl jsem na ně, jako vyjádření díků, otočil se a utíkal zpátky domů.

Cestou jsem narazil na Carlislea. Běžel mi naproti. Když mě uviděl, otočil se a vracel se s námi domů.

„Jak to dopadlo?“ ptal se cestou.

„V pořádku. Děkuji. Takže jsi to se Samem vyřídil?“ Přikývl.

„Jacob jednal sám a proti rozkazu, byla to jeho chyba a Sam to uznává.“ Dobrá zpráva. „Taky se za Jacoba omlouvá. Hlavně Belle.“

Doběhli jsme domů, kde už všichni  byli.

„Omlouvám se,“ přišla ke mně Esme se smutným výrazem ve tváři. „Měla jsem ji hlídat,“  sklopila oči.

„To je v pořádku, Esme.“ Nemohl jsem se na ni zlobit.

„No konečně!“ přiběhla po schodech Alice. „Už Bellu vidím,“ prohlásila s úsměvem. V její hlavě se už Bella probouzela, jen jsem z toho nepoznal, kdy to bude.

„Zítra večer,“ odpověděla mi Alice, jako by mi četla myšlenky. Spíš ale ve své vizi viděla, jak se jí na to ptám.

I bez čtení myšlenek všichni poznali, že se mluví o Bellině probuzení. Rosalie protočila oči. V myšlenkách nedokázala pochopit, proč se o Bellu tak starám. V duchu jsem na ni zavrčel. Radši  jsem to nechal být a odnesl Bellu k sobě do pokoje, kde jsem ji položil na pohovku.

Sedl jsem si k ní a střídavě sledoval její obličej, klidný a uvolněný, a vyhlížel z okna zpoza mraků vycházející slunce. Už dlouho bylo zataženo a nevycházelo slunce. Bella by z něj teď byla nadšená.

Za celou dobu Charlie třikrát volal, ale já pro něj pořád neměl dobré zprávy. Konečně do pokoje přišla Alice. Poznal jsem z jejích myšlenek, že už je to jen otázka pár minut, možná i vteřin, než otevře oči. Bude zmatená a dezorientovaná a tím hrozně roztomilá.

Její srdce začalo tlouct trochu hlasitěji a ona pomalu otevřela oči. Svítilo jí do nich slunce, které ji překvapilo a tak je zase zavřela.

„Bello?“ zeptal jsem se. „Jak se cítíš?“ Znovu otevřela oči, podívala se na mě a posadila se. Zmateně se kolem sebe rozhlédla. Měl jsem pravdu.

„Ehm - zvláštně. Nejsem ve škole, co se stalo?“ Zamračila se. Vadilo jí, když něco nechápala.

„Jacob Black,“ zavrčel jsem, až se na mě překvapeně otočila. „Nasypal ti do pití rohypnol, pak tě od nás unesl. Chtěl tě přesvědčit, aby ses nechtěla stát upírkou. Ale trochu špatným způsobem,“ procedil jsem skrz zaťaté zuby.

„Cože?“ vyjekla. „Jak dlouho jsem... spala?“

„Zhruba dva dny,“ odpověděl jsem. Zatvářila se zvláštně. Zamyšleně. Teď jsem si ještě víc než kdy jindy přál umět jí číst v mysli. Pocítil jsem frustraci, když dlouho nic neříkala.

„Můžeš mě odvézt na hranice La Push?“ zeptala se najednou. Cože? Ona chce za Blackem?! Přikývl jsem.

„A mohla bych od tebe zavolat Jacobovi?“ Podal jsem jí mobil. „Děkuju.“

Alice si povzdechla, protože Bellina budoucnost zase zmizela, a odešla z pokoje.

„Jacobe,“ řekla Bella klidným hlasem do sluchátka, ze kterého se ozvalo překvapené: ‚Bello?‘

„Můžeš přijet ke hranici za-“

„Pět minut,“ napověděl jsem jí.

„pět minut?“ ujistila se.

Jacobův hlas zněl víc než překvapeně, ale potěšeně. „Jasně, za chvíli jsem tam.“

Bella odložila telefon od ucha, zmáčkla tlačítko a vrátila mi ho.

„Můžeš mě tam odvézt, prosím?“

Přikývl jsem a snažil si udržet klidný výraz, ale ve mně to vřelo. Strach? Nejistota? Opravdu si to rozmyslela? Chce jet za ním? Zůstat tam? Nechce, abych jezdil až do La Push, protože bych tím porušil smlouvu? To by byla celá Bella, ale na co mi to bude, když nebude chtít zůstat se mnou. Já jsem myslel, že si to přeje. Myslel jsem, že ji znám, že kdyby tohle Jacob Black udělal, strašně by se naštvala a přeměnu by chtěla ještě víc. Ale ona je v klidu. Chce si s ním promluvit? Chce mu dát za pravdu? Ten pocit, že netuším, co má v plánu, mě zevnitř užíral. Jako mé vlastní osobní peklo.

Vstal jsem a pomohl i Belle, protože se lehce zamotala. Sešli jsme ze schodů a k autu. Pořád jsem ji sledoval, ale opravdu vypadala klidně.

Všiml jsem si, když seděla v autě na místě spolujezdce, že občas zaťala pěsti a skousla si spodní ret. Byl jsem ještě zmatenější.

Dojeli jsme k hranici, kde už stálo o dvacet metrů dál Jacobovo auto. Byl opřený o dveře a jeho obličej protínal samolibý vítězný úsměv.

Bella vystoupila, nevěděl jsem, jestli mám vystupovat taky nebo ne, ale vzhledem k tomu, že se nijak nezastavovala, zůstal jsem sedět. Třeba opravdu chce odejít s ním.

Najednou jsem si všiml, že Bella v ruce za zády drží kousek dřevěné desky. Netuším, kde se jí v ruce vzal ten kus prkna, ale s jistotou jsem věděl, že do auta si ho nevzala.

Přišla stále ještě s klidným výrazem k Jacobovi. Přestože ke mně byla zády jsem viděl její tvář.

Rychlostí, které jen byla schopna, vyšvihla ruku zpoza zad a prknem praštila Jacoba přes tvář. Věděla, že rukou by mu neublížila; rána jeho obličej otočila na stranu. Ze srdce mi spadl takový kámen, že by se mohl rovnat meteoritu. Nechtěla mě opustit. Najednou jsem si zase připadal, jako hrozný sobec. Kdyby mě opravdu opustila, nestala by se z ní příšera temnot. Ale vždyť ona chtěla - a viditelně pořád chce - stát se upírem. I přes ten lehký pocit sobectví jsem byl šťastný.

Když se na ni podíval, v jeho očích byl hněv. Chytil ji za tu ruku a vytáhl do vzduchu, takže Bella tak tak balancovala na špičkách. Zároveň jí ruku sevřel takovou silou, že sykla bolestí a kus dřeva upustila. V tu ráno jsem byl u ní a držel Jacobovu ruku. Tu samou, kterou svíral její, a silou mu ji zmáčkl. Normálnímu člověku by asi praskly kosti, ale jako vlkodlak je trochu silnější. Pustil Bellu, která si s naštvaným výrazem mnula zápěstí. Pak přestala. Vzhlédla a podívala se na Jacoba. Ustoupil jsem o krok stranou.

„Co sis sakra myslel, ty pitomý pse, že děláš?!“ vyjela na něj.

„Bello?“ vypadal překvapeně. On snad skutečně věřil, že mu bude vděčná!

„Neříkej, že tě ani nenapadlo, že budu zuřit! To je jasný! Můj bývalý nejlepší kamarád mě otráví, unese a chce mě přesvědčit, abych zapomněla na svou životní lásku a pak čeká, že mu padnu kolem krku?! Nemůžeš mě zastavit, Jacobe!“

„Bello, ty přece nemůžeš být pijavice!“

„Budu upír, ať se ti to líbí nebo ne! Já Edwarda miluju a chci s ním strávit věčnost! A když ty jsi porušil smlouvu, asi nebude zas takový problém přesvědčit Sama, aby mohl i Edward a přeměnil mě.“

Jacob na ni nevěřícně zíral. Ale měla to dobře promyšlené, to se musí nechat.

„Tohle ti, Jacobe, jen tak neodpustím.“ S tím se otočila a odcházela. Ještě se podívala na mě, jestli jdu s ní a když zjistila, že jdu po jejím boku, usmála se.

Nastoupili jsme do auta a Bella se na mě znovu vděčně usmála.

„Děkuju.“

Místo odpovědi jsem ji jemně políbil. Konečně. Po dvou dnech nespala a nebyl jsem ani v nejistotě, že mě nechce.

 Protože bylo stále slunečno, vyjeli jsme si na naši louku. Leželi jsme na zemi a užívali si jeden druhého, když jsem si uvědomil, že je správný čas na to, co jsem měl už nějakou chvíli v plánu.

„Bello?“ zvedl jsem se na lokty a počkal, až udělá to samé. „Co děláš zbytek věčnosti?“

Vykuleně se na mě podívala. Usmál jsem se a zvedl se ze země. Stejně jsem zvedl i Bellu, která mě pořád trochu vyjeveně sledovala. Sledovala, jak jsem si před ní kleknul na jedno koleno a vytáhl z kapsy malou krabičku potáhnutou černým sametem.

Věděl jsem, že nemá ráda závazky, ale co je závazek manželského slibu proti závazku upíří věčnosti? Jakmile jí došlo, co dělám, lehký úsměv jí prozářil obličej a já pochopil, že další slova už jsou zbytečná…

Konec