Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

9. KAPITOLA – ODHALENÍ

Otevřela jsem oči a snažila se vzpamatovat. Vše to dávalo smysl. Ten poslední lidský den mě otec v plánu zasnoubit s nějakým bohatým šlechticem…a pak to napadení v té hospodě. Jak jen mohl vědět, že tam půjdu? Co to na mě všichni ušili? Vražda mých rodičů…vše bylo naplánované, Leon nepočítal s tím, že k nim dorazím tak brzy a že z nich učiním upíry.

Leon se zrovna vesele bavil s ostatními. Byl tak falešný…Zvedla jsem se z křesla.

„ Gratuluji, Leone…“ řekla jsem chladně.

Leon se nechápavě ke mně otočil, v místnosti nastalo hrobové ticho a mě to bylo úplně fuk.

„ Prosím, Erico?“ zeptal se.

Tvrdě jsem se usmála. „ Řekni mi bylo těžké odhadnou mé kroky? To kam půjdu? Co udělám? To jsi mě tak znal?“

Stále se tvářil, tak nevinně. „ Nevím, o čem to mluvíš….“

„ Víš, moc dobře o čem mluvím. Jsi lhář a což to, že vrah…to mi jedno, to jsme všichni…jenže ty jsi se rozhodl zabít mé rodiče, protože ti překáželi. A mně jsi nechal přizabít, abys ze mě mohl učinit upíra. To ti to, že jsme měli být zasnoubeni nestačilo? Chtěl jsi můj život? Víš, co je, ale nejhorší na tom všem?“ sešla jsem se schůdku a tvářila se teď celkem pobaveně. „ Vyšlo by ti to, jenže jsi nemohl počítat s mým darem. Což bylo velmi nepředvídatelné…kdo mohl tušit, že budu mít tuto schopnost? Ani ty Leone, ani nikdo v této místnosti mi nemůžete nic zatajit. Věřila jsem ti, doopravdy. Ale pravda taky jsem ti v něčem lhala…nemiluji tě, časem bych možná mohla, ale smůla. Mé city k tobě jsou teď pod bodem mrazu.“

Leon se už netvářil, že nic neví. Nahodil svou pravou tvář - pyšnou a přetvářlivou.

„ Měl jsem vše dokonale naplánované…ale ten tvůj velký dar skoro vše zničil. Jenže ty jsi byla tak hloupá a nechtěla ho použít. Věděl jsem, že by jsi se to dříve nebo později dozvěděla.

Čekal jsem…řekni mi kdo tě popostrčil, abys mi vlezla do mého mozku?“ zeptal se chladně.

Neměla jsem v plánu mu říkat o Gabriel, měla teď slušnou možnost, že by si jí mohl Leon všimnout a učinit z ní jeho družku. Počítala jsem s tím, že mě nejspíš zničí…na 100% se z tohoto sídla se nedostanu živá.

„ Kdo ví…třeba nikdo. Třeba mi konečně došlo, že bych měla být se svou pravou rodinou, kterou jsem opustila. Že něco tady nehraje- to jsem tušila, ale až teď jsem pochopila…“  nechtěla jsem tady vykládat mé pocity chyby a provinění.

Byla jsem teď šťastnější, v tento moment, kdy jsem očekávala svůj konec, jsem byla, po dlouhých letech provinění, konečně šťastnější – nebyla to má vina, od začátku za to mohl Leon – nebýt jeho můj život by byl lidský a šťastný.

„ Zničíš mě?“ zeptala jsem se ho.

Všichni teď přeskakovali pohledem ze mě na Leona a čekali jeho odpověď.

„ Ano, promiň, ale musím.“ řekl trochu omluvně.

Pousmála jsem se. „ Tak do toho…nechci čekat.“ řekla jsem chladně a zavřela oči.

Pochvíli jsem cítila nepříjemný pocit a pak nastala tma….a já už nebyla.

Z pohledu Filipa – Ve stejný moment

Byl pozdní večer. Rodiče seděli dole u krbu a povídali si. Já už delší čas měl pocit, že se něco špatného někomu z mé rodiny stane.

Myslel jsem na ni – na mou sestru Ericu. Chtěla jsem jí tak poznat. Uběhl skoro osm let, co jsem ji viděla.

Měl jsem mít osmnáct let za pár týdnů. Otec mi stále opakoval, že se jednoho dne vrátí, tak jak zmizela.

Já doufal, ne já věřil, že se to stane. Chtěl jsem, aby mě viděla. Viděla, že jsem již skoro dospělí, že jsem jí v obličeji podobný.

„ Filipe!“ uslyšel jsem matčin hlas ze zdola. „ Pojď sem!“

Zvedl jsem se z křesla a sešel dolů.

„ Ano, mami?“ zeptal jsem se. „ Co potřebujete?“

Matka se nervózně usmála a podívala se na otce. „ Řekneš mu to ty nebo já?“ zeptala se ho.

Netušil jsem o čem mluví – jako často. Měl jsem pocit, že mi hodně věcí nedochází a že hodně věcí nevím.

„ Já mu to řeknu.“ pravil otec a postavil se ke mně. „ Filipe, rozhodli jsme s maminou, že ti dáme dar.“

„ Dar? Jaký dar?“ vyzvídal jsem.

„ Bude ti 18, rozhodli jsme, že by jsi se měl stát jedním z nás. Stát se nesmrtelným.“ vysvětlil.

Šokovaně jsem na ně hleděl. Takže nakonec takhle rozhodli. Měl jsem radost. Cítil jsem se jistým způsobem odstrčený a teď jsem měl možnost konečně zapadnout.

„ Vážně? Budu upír?“ ověřoval jsem si.

„ Ano, jenže máme menší problém…“ řekla matka smutně.

Ihned jsem reagoval. „ Jaký problém?“ zeptal jsem se.

„ My máme strach, že by jsme nedokázali se zastavit…chápeš? Že by jsme nenašli velkou vůli přestat…“ objasnil mi otec.

„ Ale sestra to s vámi dokázala, nemohla by to třeba udělat ona?“ nadhodil jsem ihned.

Otec si projel rukou vlasy. „ Jenže my nevíme, kdy se vrátí a nevíme, kde ji hledat.“

„ A ona vám neříkala, jestli má nějakého známého, u koho by mohla zůstat?“ ptal jsem se ihned. Přišlo mi, že určitě musí u něho těch skoro osm let být.

Oba dva přemýšleli a pak matka šeptla. „ Jednou mi říkala o nějakém…jak to bylo? Treon? Ne…..“ snažila se vzpomenout.

„ Leon?“ zeptal se otec.

Matka ihned vykřikla. „ Jo! Leon! Přesně tak! Jak o tom víš, drahý?“

Otec se zatvářil šokovaně a pak ihned, jako kdyby mu něco velkého došlo. „ To není možné…“

„ Co?“ řekli jsme s matkou sborovně.

„ Sir Leon byl ten zájemce o naši dceru…a jaká náhoda, že byl úchvatně krásný s bílou kůži a rudýma očima?“ řekl naštvaně.

Matka si přikryla ústa. „ Myslíš?“

„ Ne, drahá….jsem si jist. Jsem si jist, že tady je až mnoho náhod, které souvisí s tímto pánem a naší dcerou.“ řekl tajemně.

„ Víš, kde bydlí, otče?“ zeptal jsem se ho.

Zavrtěl hlavou. „ Někde v Irsku….severovýchod Irska…tak se mi zdá, že tam říkal, že má své sídlo….“

„ Musíme tam jet! Ihned!“ řekl jsem pohotově.

Otec a matka se na sebe podívali. „ Ale-“

„ Žádné ale, mami tati…čekali jsme tak dlouho…musíme to aspoň zkusit. Prosím..je to vaše dcera a má sestra.“

„ Máš pravdu…sbalte si nejnutnější věci, brzo vyrazíme.“ rozhodl otec.