Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

8. KAPITOLA – MOŽNÁ LÁSKA?

Rok 1811- Irsko – Leonovo sídlo

Sešla jsem ve svých nových červených šatech dolů do haly. Hosté byli na cestě. Blížil sjezd Leonových známých – přesněji řečeno staří známí asi v Leonových letech možná i starší. Když jsem tady byla první dva roky, tak ten první rok, jsem nemohla, protože jsem byla stále novorozená, a ten druhý jsem většinu času byla někde v koutě, ale tento jsem byla už oficiálně Leonova družka,  byla jsem na to docela hrdá. Už ne milenka – ale družka, znělo to mnohem lépe. I když v podstatě obojí bylo stejné…

Najednou odnikud doslova se objevil Leon, políbil mě a pak uznale pokynul hlavou.

„ Vypadáš úžasně…dokonale jako samotná bohyně.“

Usmála jsem se. „ Vypadám dost vznešeně?“

„ I Margaret ti bude závidět.“ řekl.

Margaret byla jedna z nejstarších, byla ,stejně jako většina upírek, nepopsatelně krásná. Takže tento kompliment byl doopravdy kompliment.

„ Děkuji…zdálo se mi že ta červená je možná až moc červená, vzhledem k mým vlasům.“ pravila jsem a otočila se kolem vlastní osy.

Objal mě. „ Budeš klenot a všichni mi tě budou závidět.“

Abych byla b ten moment upřímná Leona jsem nemilovala – měla jsem ho ráda, bylo mi s ním dobře. On miloval mě – to stačilo. Dokázala jsem se radovat a bavit s mého upířího života. Tato krásná upíří idylka, měla však jednu jedinou chybu – mou pravou lidskoupíří rodinu. Skoro osm let jsem je neviděla, chtěla jsem na ně zapomenout, nelezla jsem ji do mysli, nevzpomínala. Jenže nějaká věc mi je vždy připomněla. Depresivní.

„ Půjdu zkontrolovat ještě nějaké věci…“ řekla jsem, abych mohla být zase sama.

Leon neprokoukl mou náladu. „ Jistě, nebudu tě zdržovat.“ usmál se.

Otočila jsem se k odchodu, když ještě Leon ke mně řekl : „ Miluji tě, Erico.“

„ Já tebe taky, Leone.“ zalhala jsem a pokusila jsem se o co možno nejvíce zamilovaný milující úsměv.

 S černým svědomím jsem sešla dolů.

„ Jak dlouho mu budeš lhát?“ uslyšela jsem najednou známý hlas – Gabriela.

Zavřela jsem oči. Ten její proklatý dar!

„ Nevím o čem mluvíš.“ řekla jsme vyrovnaně.

Zamračila. „ Myslím, že víš moc přesně. O tom že ho nemiluješ.“ upřesnila mi zcela zbytečně.

„ Já ho miluji – svým způsobem.“ přiznala jsem se a opřela se poraženě o zeď. „ Je to určitý druh lásky.“

Gabriela se opřela o zeď vedle mě. „ Jenže to není láska jako láska.“ řekla a něco v jejím tóně mi říkalo, že mi něco tají.

Co když? „ Gabrielo! Ty ho miluješ!“ povzdechla jsem si. Jak jsem mohla být hloupá a nevšimnout si toho? Jak moc musela ona trpět, když viděla že jsme s Leonem spolu?

Provinile se na mně podívala. „ Od první okamžiku, kdy jsem ho viděla. Kdy mě našel…byla jsem ztracený upír a on mi dal cíl a domov. Jenže všechny mé pokusy o náznaky nepochopil. Chtěl jen tebe. Stále o tobě mluvil a když ne – tak přemýšlel.“

„ Nevím co říci…“ povzdechla jsem si. Celá ta situace byla ještě horší, než vypadala. Gabriela byla má kamarádka a já ji tak ubližovala.

„ Vím, že jsi mi nelezla do hlavy – proto si tě vážím. Nechceš vědět něco, co není pro tebe. Tvůj dar je mocná a nebezpečná věc. Nic před tebou se nedá utajit…“ její tón zněl tak přátelsky. Nebyla sobecká, pomáhala všem a při tom se musela tolik přetvářet.

„ Dar? Já nevím….nelezla jsem to do hlavy, protože jsi má přítelkyně. Respektovala jsem tvá tajemství. I když pravda – některým lezu do hlavy, abych se něco dozvěděla.“ přiznala jsem se jí a pokusila se o úsměv.

Co jsem v ten moment mohla dělat? Měla jsem ji říct, že se Leonem rozejdu? „ Gabi, co mám dělat?“

Odešla od zdí a stoupla si naproti mně. „ Erico, já nic nechci. Jen přemýšlej…ví, že stále myslíš na svou rodinu, nemyslíš, že byla chyba je opustit? A možná některé věci se nezdají být takové jaké jsou.“

Poslední větě jsem nerozuměla. Jaké věci? „ Na co narážíš?“ zeptala jsem se.

Gabriela se porozhlédla kolem sebe, jako kdyby se bála, že by nás někdo mohl poslouchat, pak se naklonila a velice tiše , jen pro mé uši, řekla: „ Někdy by jsi měla respekt odložit a zjistit pravdu, kterou před tebou ostatní skrývají.“ pak odešla.

Čekala jsem, že se možná vrátí a vysvětlí mi některé věci, jenže čím déle jsem tam tak stála a přemýšlela nad tím, co mi řekla, tím míň jsem si byla jistá, kam to vede.

Vyšla jsem zpod schodiště. Celá hala byla velkolepě nazdobená, všichni byli slavnostně oblečeni a upraveni.

„ Erico! Tady jsi!“ uslyšela jsem známý hlas. Leon se radostně ke mně přihrnul, už byl také upravený. Na sobě měl černý, ale luxusní, oblek a vlasy měl sepnuté gumičkou do zadu.

Úplně jsem zapomněla na čas. „ Hosté tu za chvíli budou, měli by jsme připravit.“ oznámil mi.

Hledala jsem v mozku správná slova. „ Hm….jistě.“ řekla jsem trochu sklesle.

„ Děje se něco?“ reagoval na mou náladu.

Předvedla jsem nejlépe zahraný úsměv, který jsme uměla. „ Ne, jsem jen trochu nervózní. Nic důležitého.“ zalhala jsem bravurně.

Má odpověď ho uklidnila. „ Nestrachuj se, má drahá. Vše bude dokonalé.“

Kéž by bylo…co mi tajíš, Leone?

„ V to doufám.“ lži byly jednoducho. Budu hrát jeho hru.

Nastavil mi ruku a já ji uchopila. Usmál se na mě a já na něho. Pomalým, ale jistým krokem jsme šli ke křeslům.

Leon se posadil do prostředního, já do levého a jeho přítel Alan do pravého křesla.

Všichni ostatní se stoupli podél stěn. Ozvala se jemná rána, kterou by normální člověk neslyšel, jenže všichni přítomní ano. Pak se otevřely dveře a vstoupilo pět zahalených postav, když si hábity sundaly, rozeznala jsem všechny obličeje- z leva Margaret, její druh Lucius, Richard, Ben a Alexandra. Všechny tyto tváře byly dokonalé stejně jako Leonova. Věděla jsem, že na začátku jich bylo více, jenže po ostrém střetnutím s Volturiovými, bylo hodně z nich zničeno. Zbylo jich šest včetně Leona a  tak se schovávali před Volturiovými, protože se báli, že by i oni byli zničeni.

Margaret byla černovlasá krásná upírka s úžasnou figurou, za to její druh – Lucius nebyl zas tak krásný, měl dlouhé hnědé vlasy a ostré rysy v obličeji. Něco na něm děsilo, možná to, že měl mnoho jizev od pokousání jiných upírů a ten výraz v obličeji. Děsivé…

Richard mi přišel nejvíce z nich rozumný, ale ve všem viděl ihned nebezpečí – jeho krátké blonďaté vlasy společně s jeho tmavými oči působili více nadpozemsky, než u ostatních.

Ben a Alexandra byli dvojčata – oba měli rezavé vlasy a vysokou postavu.

Od Leona jsem věděla, že Richard měl dar – stejně jako já – mohl rozeznat zrádce, což bylo velice výhodné. A jako poslední, měl schopnost Ben – dokázala omamovat lidi, pouze jen lidi na upíry to většinou nešlo.

„ Přátelé!“ přivítal je radostně Leon. „ Tak rád vás vidím.“ Usmíval se na ně a všichni kromě Margaret se také na něj usmálo.

„ Margaret, nebuď tak pesimistická!“ řekl ji Leon a ona po něm hodila ještě více naštvaný pohled. Pak sklouzla pohledem na mě. Její oči byly tak plné nenávisti. Věděla jsem některé věci, které se jí nelíbili. Prostě jsem si minule nemohla pomoci a trochu jsem si vlezla do hlavy….neměla mě moc lásce.

 „ Vidím, že už máš družku.“ řekl Ben a koukl se na mě.

Leon ihned reagoval. „ Tu nejlepší! Ericu si jistě pamatujete…na nějaký čas mě opustila, ale vrátila se a jsme teď šťastni.“

Něco ve mně vřelo. Ty pohledy a ta atmosféra. Napadlo mě, že místo mě by tady měla sedět Gabriela. To ona Leona doopravdy milovala, já ho tak trochu využívala. Jenže jsem věděla, že budu muset hrát divadélko, než zjistím to, co mi Gabriela naznačovala.

„ Je tvůj dar stále tak mocný?“ zeptala se Alexandra.

Jak se všichni na mě dívali…a jak mluvili….dar. Moc dobře jsem věděla, že mě mnoho z nich bralo jako nepřítele. Kdybych chtěla, mohla bych vědět vše, co učinili. Všechna tajemství bych odhalila. Jenže já jsem na to neměla žaludek.

„ Moc dobře víte, že je. On tak nezmizí.“ řekla jsem trochu troufale. „ A řekla bych, že jsem se naučila ještě více, jak ho využít.“ vítězoslavně jsem se usmála.

Všech pět páru se na mě nevraživě dívalo. Klidni se, Erico! Poručoval mi hlásek v hlavě.

Slova se chytl zase Leon, aby přerušil to dusné ticho. „ Ehm….doufám, že cesta proběhla v pořádku.“

Pak se rozběhla menší konverzace a já jen poslouchala.

Chtěla jsem vědět, co mi Gabriela naznačovala…

„ Erico, já nic nechci. Jen přemýšlej…ví, že stále myslíš na svou rodinu, nemyslíš, že byla chyba je opustit? A možná některé věci se nezdají být takové jaké jsou.“

„ Na co narážíš?“

Kde je odpověď? Co to znamená??

Ta věta mi zněla v uších :Některé věci se nezdají být takové jaké jsou…

Vybavovala jsem si vše a pak jsem se rozhodla.

Je čas zjistit pravdu, to co přede mnou Leon tají.

Zadívala jsem se na něj naposledy, abych si vychutnala ještě ten pocit, že vše je dobré. Pohlédla jsem na Gabrielu, ona na mě také upřeně hleděla. Něco mi říkalo, že í, co chci udělat. Jemně jsem se usmála a pak se zaměřila na Leona.

V jeho mysli bylo toho tolik….hledala jsem….Viděla jsem tváře – mnoho tváří- Volturiovi, upíry, nevinné lidi…bitvy…staré doby…krev, spousta krve…a tvář mého otce? Mého lidského otce?

„ Chtěl bych se dvořit vaší dceři…mám o ní zájem.“ Leonův vážný hlas.

„ Doopravdy?“

„ Je to výjimečná dívka, mám dobré jméno a dobře bych ji zabezpečil.“

Šokovaná jsem se dívala dál….

„ Platí…“

„ Bude skvělá manželka…“

Obraz se změnil. Byla jsem tam já…v ten den, kdy mě napadli ti muži…jenže něco nehrálo.

V tom obrazu se Leon domlouval s těmi muži, že mi to udělají…dával jim peníze za mé napadení!

„ Hlavně nenápadně…“ říkal jim.

Pak jsem byla zase já…já jako upírka. Dva roky u něho. A pak můj odchod, další rozhovor s muži….s muži, které jsem znala…ty tři, co vtrhli do domu mých rodičů!

„ Zabijte všechny v domě…nikdo nesmí přežít.“ přikazoval jim a podíval sáček se mincemi.

Muži se spokojeně usmáli. „ Nebojte, pane. Zabijeme všechny.“

To mi stačilo…