Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

7. KAPITOLA – ZRADA

V momentě jsem stála u nich. „ Co jste to provedli?“ řekla jsem ostře. „ Proč je tady?!“

„ Ne, tady…pojď někam jinam.“ řekl matka tak, abych to slyšela jen já.

Nebyla jsem schopna slovu, chytla jsem je oba – matku i otce – a táhla je ven. Nebýt bratra, tak bych běžela upíří rychlostí, takhle mě zpomaloval.

Když jsme byly dost daleko, jsem je pustila a stoupla si kousek od nich.

Byla jsem rozhodnutá a bez váhání jsem se jim začala hrabat v hlavě.

Viděla jsem matku a otce jak běží k domu paní Marshallové, jak s ní mluví, jak matka běží pro Filipa a vše mu vysvětluje, kde byli a co se z nich stalo, jak bratr chce jít s nimi a pak….

Šokovaně jsem vydechla. „Vy jste zabili paní Marshallovou?“ nemohla jsem uvěřit.

Matka i otec byli v klidu. „ Nechtěla nám dát Filipa!“ řekla matka.

Bylo mi z nich špatně. Paní Marshallová byla dobrá žena a byla jsem si jistá, že by jim Filipa nedala, vždyť po třech letech, co mají být jeho rodiče mrtvi, se najedou objeví a chtějí syna zpátky? Kdo by tomu věřil?

„ Taky že jo! On tam měl zůstat! Vše jste zničili! VŠE!“ na chvíli jsem ztichla. „ Musím odejít.“

Nemohla jsem se na ně podívat…co jsem to provedla? Vše se začalo sypat jako domeček z karet. Nemohla jsem tomu přihlížet, měla jsem je nechat zemřít…

„ Je mi z vás na zvracení, jste horší než já…nenávidím vás!“ vykřikla jsem.

Matka se tvářila, že by rozplakala, kdyby mohla, otec byl provinilý. „ Erico my-“ začal.

„ To já chtěl jít…oni za to nemohou.“ řekl bratr svým dětským hlasem.                                      

Hodila jsem po něm pohled. „ Nic nevíš, tak se do toho nepleť. Já ti chtěla dát normální život, a takhle se mi to vymstilo. Musím od vás jít na čas pryč.“ řekla jsem rozhodnuta.

„ Ale Erico!“ vzlykala matka. „ Prosím!“

„ Je mi líto.“ a pak jsem se rozběhla jak nejrychleji jsem mohla.

Pryč od zrady mých rodičů, od lží….

Irsko - Sídlo Leona

Pršelo, velké a rychle padající kapky mi padaly do obličeje. Zpomalila jsem trochu až když jsem spatřila známou budovu. Leonovo sídlo. Doběhla jsem ke dveřím a hlasitě na ně zabouchala.Po chvíli se otevřely, vykoukla drobná malá světlovlasá upírka.

„ Přejete si? “ zeptala se zvědavě.

„ Jseš asi nová, tak mi uhni z cesty ať mohu projít. Jsem Leonova známa.“řekla jsem tvrdě, neměla jsem chuť se s ní vybavovat.

Šokovaně se na mě dívala a uhla. „ Ty jsi Erica…“ šeptla.

Pozvedla jsem obočí. „ To jsem tak známá? Jak jsi mě poznala?“

„ Podle tvých vlasů….tmavě červená není obvyklá a asi také podle toho chování.“ vysvětlila mi.

Podle chování? Řekla jsme dvě věty a už znala mé chování?

Asi pochopila nad čím přemýšlím. „ Mám také dar, dokáži poznat jen z pohledu chování určité osoby.“ objasnila mi.

„ Aha. Teď to chápu.“ odhodila jsem si hábit. „ Leon je doufám zde.“

Usmála se. „ Je, už dlouho nikde moc nebyl.“

Porozhlédla jsem. Vše vypadalo stejně, naprosto stejně. Vyšla jsem po honosném schodišti a zabočila doprava. Došla jsem k hnědým vyřezávaným dveřím a jemně zaklepala.

„ Dále.“ ozval se známý hlas.

Neváhala jsem a vešla. Leon seděl na křesla zády ke mně. Mohla jsem vidět, že nemá žádnou košili, jen kalhoty a boty. Na stole byla sklenka – jak jinak než s krví.

„ Gabrielo, jestli mě budeš stále otravovat, tak pří-“

„ Ahoj Leone.“ skočila jsem do řeči. V sekundě už neseděl, ale stál naproti mně. Jeho vlasy byly rozcuchané.

Měřil si mě pohledem, vzhledem k našemu poslednímu setkání mi to nečinilo dobře.

„ Ztracená ovečka se vrátila zpátky ke stádu?“ řekl posměšně.

Než aby si mě takhle dobíral, jsem promluvila. „ Dost takových řečí Leone….vím, že se asi na mě zlobíš, že jsem tak utekla…minule.“

Leon šel pomalu ke mně, stál tak deset centimetrů od mého těla. Cítila jsem jeho vůni.

„ Co to děláš, Leone?“ zeptala jsem se.

Usmál se. „ Pokouším se tě svádět.“ to mě zaskočilo – že to řekl tak nahlas. „ Jseš ještě krásnější než v mé paměti.“

Bylo mi to trochu nepříjemné, tušila jsem že mé přivítání, nebude žádná radost, ale tohle bylo ještě horší, než ničení nábytku.

Udělala jsem krok vzad, takže jsem byla opřena o zeď a nebylo úniku. Leon se na mě přilepil a obě dvě paže dal vedle mé hlavy. Nedívala jsem se mu do očí.

„ Podívej se na mě.“ přikázal mi. „ Víš, co jsi udělala?“

Nedýchala jsem a vyčkávala úder. Pak beze slov mě surově políbil. Nevěděla jsem, co dělat. Odstrčila jsem ho, tvářil se vražedně.

„ Ne, Erico…takhle ne.“ řekl a přirazil mě ke zdi, kde mě začal zase líbat. Chytl mi ruce a přirazil je ke zdi. „ To se ti nelíbím? Neříkej, že se ti nestýkalo, jinak by jsi se nevrátila…tolik jsem na tebe myslel…ty tři roky byly jako věčnost.“ díval se mi do očí.

Měla jsem mu říci pravdu? „ Myslela jsem na tebe, to nebudu tajit.“

„ Dobře.“ řekl a pak mě, již něžněji, políbil. Nevím, něco ve mně se zase zlomilo – jako minule. Nedokázala jsem již vzpírat, ba naopak začala jsme ho líbat i já. Bylo to….jaké slovo použít? Fyzická přitažlivost? Asi to.

Obmotala jsem mu nohy kolem pasu a on mě nadzvedl. Položil mě do postele. Stále jsme se líbali, ale byla jsem si jista, že by jsme jen u toho nezůstali. Chytl lem mých šatů a táhl je nahoru, pak mi je přetáhl přes hlavu. Měla jsem teď jen na sobě jemnou košilku – u té však asi nevydržel a jedním škubnutím ji roztrhnul. Byla jsem zcela nahá a za chvíli i on. To co se dělo pak, si každý dokáže asi představit…zkrátka jsme se milovali, ještě vášnivěji než minule, čas ubíhal a my stále nepřestávali, jako kdybychom se nemohli nabažit toho druhého. Pak ani nevím jak, jsme již jen vedle sebe jen leželi a pozorovali se.

Byl to on kdo první promluvil. „ Promiň.“ řekl.

Nechápala jsem, to já jsem se spíš měla omlouvat. „ Za co?“

„ Za to, jak jsem se ze začátku hrubě k tobě choval…promiň. Já jen – když jsi se objevila v těch dveří, nikdy jsem po něčem tak netoužil.“ vysvětlil mi.

„ Není co odpouštět, neměla jsem tě tak minule opustit, to já se ti omlouvám…chtěla jsem pryč a nakonec jsem pochopila, že to o co jsem se snažila , bylo k ničemu. Tady je mi nejlépe…jsem tady mezi osobami, které mě chápou.“ uznala jsem.

Hladil mě po paži. „ Slyšela jsem že se tví rodiče stali upíry.“ nadhodil najednou.

Ani mě to nepřekvapovalo, Leon měl hodně známých a tzv. špehů. „ Jo…umírali a já jsem se s tím nedokázala vypořádat – s tím že by umřeli, takže jsem z nich učinila upíry. Byla jsem hloupá, byla to chyba.“

„ Ne, to jen dokazuje jak jsi úžasná…dokázala jsi je kousnout a přitom z nich neudělat mrtvoly. To potřebuje pořádnou dávku vůle a odvahy.“ řekl a políbil mě.

Zamračila jsem se. „ Stejně to bylo k ničemu. Zradili mě…porušili slib. Zabili někoho, koho jsem měla ráda, jen protože se nedokázali udržet v určité dálce a uposlechli slovo desetiletého.“

„ Byli moc lidští a zranitelní – ne jako my….my jsme silní, jiní, vznešení…“ říkal to s takovou pýchou a jistotou.

Jemně jsem se na ho překulila. „ Nemá cenu to teď řešit…máme k řešení důležitější věci.“ řekla jsme svůdně, poté jsme se zase začali líbat a pak?