Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

6. KAPITOLA – ÚNIK

Rok 1803 – Irsko

Uběhli tři roky od proměny mých rodičů. Cestovali jsme Irskem a nevěděli jsme ani za jakým účelem, prostě jen tak, aby čas ubíhal. Jenže každá sekunda byla jako den – tak mi to přišlo. Já jsem si vždy myslela, že když jsem teď upír a čas pro mě nehraje žádnou roli, tak poběží rychle, ale opak byl pravdou. Chyběl mi bratr a byla jsem v šoku, když jsem si uvědomila, že i Leon. Byla jsem na něj zvyklá, měla jsem ho ráda, byl pro mě důležitý- byl má druhá rodina.

Byli jsme zrovna v pobřežním městečku a mě přepadly depresivní pocity. Neměla jsem, co bych dělala. Vzala jsem skic a začala kreslit vše, co jsem viděla – lidi, moře, stromy, pláž, domy, prostě vše. K mému údivu jsem nemalovala špatně a tak se stalo, že kreslení se stalo mým koníčkem.

„ Maluješ doopravdy skvěle.“ pochválil mě otec.

Seděla jsem na útesu, kreslila vlny a poslouchala zvuk přírody. Otec mě přišel navštívit, matka byla někde na lovu.

„ Děkuji. Uklidňuje mě to.“ řekla jsem a tužkou jsem stínovala hladinu moře.

Otec se posadil vedle mě a když zavlál vítr, rozfoukal jeho světlé vlasy, takže vypadal jak nějaký pohanský bůh moře, který dává pozor na všechny námořníky a jejich lodě.

„ Víš, v poslední době jsem hodně přemýšlel.“ svěřil se mi.

Odtrhla jsem se od skicu a pohlédla na něj. „ Tento život k tomu dává hodně prostoru.“

„ To dává…ale víš tak jsem přemýšlel…co bude s Filipem?“ to mě zaskočilo. Otázka na mého lidského bratra byla pro mě citlivá.

Otec pochytil mou náladu. „ Tomuto tématu se nebudeme moc vyhýbat věčně.“

„ Je člověk.“ odsekla jsem. „ Má se dobře.“

Zašklebil se. „ A to víš jak?“

Neřekla jsem mým rodičům, že mého bratra někdy sleduji pomocí mého daru. Někdy jsem se soustředila na bratra a dostala se do jeho mysli, takže jsem věděla vše. Už mu bylo deset let a jeho světlé vlasy ztmavly, jeho oči měli světle modrou barvu jako studánky. Byla jsem si jista, že až dospěje v muže, bude velmi pohledný. Jako dítě vypadal už jako anděl.

„ Ty ho sleduješ? Ty mu lezeš do hlavy?“ zeptal se otec a provrtával mě vážným pohledem.

Matka ani otec žádný dar nezískali. Sice pravda matka byla výjimečně inteligentní a otec chápavý.

„ Kontroluji ho – přesněji řečeno.“ opravila jsem ho a dala na důraz  na slovo kontrolovat.

 Chvíli jsme mlčeli. „ Chceš ho nechat být člověkem?“

„ Ty chceš aby ne?“ zeptala jsem se šokovaně.

Nedokázala jsem si představit, že by nezůstal člověkem. Byla to pro mě jediná útěcha – že můj bratr je jako jediný člověkem a že má skvělou lidskou budoucnost.

„ Jsme upíři, Erico. On jako jediný umře. My budeme navždy, ale on ne.“

„ Umře až nadejde jeho čas, to je správné. Tak to má být. Najde si milující ženu, budeme mít děti, skvělý domov a dobrou práci. Bude mít i vnoučata a zemře šťasten, že jeho život za to stál.“ řekla jsem a pokračovala ve stínování moře, které jsem neměla dokončené.

„ Ale jako nesmrtelný by taky hodně získal.“ řekl otec a díval se na oblohu.

„ A o hodně přišel. Já tě chápu otče, ty už máš vše – děti, ženu a celkem spokojený život. Jenže já děti nikdy nebudu moci mít. Jsem navěky osmnáctiletá upírka.“ pravila jsem již mírně podrážděným tónem. „ To bych mu neudělala.“

„ Jenže já přišel o syna! Chtěla bych s ním být. Jenže jako upír nemohu…jak bych mu vysvětlil, že nestárnu? Jak? Taky jsem přišel o hodně…nesuď mě Erico, ty na to nemáš žádné právo.“ doopravdy narážel na to, že jsem z něj a matky učinila upíry?

„ Nemám, jenže to já budu odpovídat za tvé chyby, chápeš?“ pozvedla jsem jedno obočí.

Oba dva jsme se tvářili vážně. „ Nepřišel jsem smlouvat nebo hádat se. Přišel jsem, abys mi řekla, kde je Filip.“ řekl již tvrdě a jeho oči jasně naznačovaly, že se zlobí.

„ Nemusím ti říkat nic.“ odsekla jsem.

„ Já a tvá matka, jsme se rozhodli, že bychom ho chtěli navštívit. To chceš rodičům zapřít, vidět jejich syna?“

Možná jsem doopravdy na to neměla právo, jenže jsem si nebyla jista, jak by to dopadlo. Do hlavy jsem blízkým nelezla jen z principu.

Měli na to právo. Já jim vzala normální život.

„ Je u paní Marshallové.“  řekla jsem prostě.

Povytáhl obočí. „ U té Marshallové, která byla naší dobrou přítelkyní.“

Byl možná čas říci pravdu. „ Když jsem vás kousla, postavila jsem ho před jejich dům a trochu mu upravila vzpomínky, aby si nepamatoval jak vás zabili.“

„ Děkuji, ale víš co mě zaráží, nikdy jsi mi neřekla, že dokážeš ovlivňovat vzpomínky.“ zvedl se.

„ Nevíš hodně, otče. Ale víš, že dokáži se dostat do mysli, k tomu patří i ovlivňovaní mysli.“ usmála jsem se. „ Neudělejte žádnou hloupost. Jen návštěva…“ ujišťovala jsem se.

„ Jen návštěva.“ souhlasil a pak upíří rychlostí zmizel z mého dohledu.

Byla jsem tam sama. Jen já a skic. Na chvíli jsem se zapřemýšlela, jestli jsem učinila dobře, ale pak jsem i vzpomněla na slib mého otce a uklidnila se.

Začala jsem kreslit nový obraz – portrét osoby která mi scházela – Leon. Měla jsem ho živě v paměti a tak jak jsem ho viděla ve vzpomínkách – vznešeného, úchvatného, černovlasého anděla – jsem ho přenesla na papír.

Když již byla noc, vrátila jsem se do městečka. Vešla jsem do hostince a skoro všichni se na mě jak jinak šokovaně dívali. Už jsem byla zvyklá na tyto pohledy, takže mě to nerozhodila a šla jsem k hostinskému.

„ Mí rodiče odjeli pryč, až se vrátí, dal by jste mi vědět?“ zeptala jsem slušně.

Šedovlasý hostinský se usmál. „ Samozřejmě, slečno, dáte si něco k pití?“

Pro menší nápadnost. „ Dám si vodu, děkuji.“

Sedla jsem si k jedinému volnému stolu v koutě a nechala jsem se unášet mými myšlenkami.

„ Promiňte?“ uslyšela jsem ženský hlas a vrátila jsem se zpátky do reality.

Kousek ode mne stála mladá žena bylo ji něco pod třicítkou. „ Mohla bych si přisednout?“ zeptala se slušně.

„ Jistě.“ usmála jsem se na ni. Bylo mi neslušné ji říct ne.

Žena se posadila s šálkem čaje a lžičkou si míchala jeho obsah. „ Všechny stoly jsou obsazené a vy jste seděla sama, tak jsem si řekla, že by vám to možná nevadilo.“ obhajovala se.

„ To je v pořádku, nevadí mi to.“ řekla jsme vlídně.

Plaše se usmála. „ Mohu se zeptat jaké je vaše ctěné jméno?“

„ Jmenuji se Elizabeth Bennetová, jsem tady s rodiči na cestách.“ představila jsem se jménem, pod kterým jsem vystupovala, neboť jsem se stále bála, že by někdo mé pravé jméno mohl znát. „ A vy?“

„ Jane Austenová. Jsem taky na cestách s rodinou mého bratra, ale spíš sbírám inspiraci do mé knihy.“ řekla a napila se čaje.

Zamračila jsem se. „ Austenová? To mi nic říká.“ přiznala jsem se. „ Píšete hodně?“

„ Abych byla upřímná, spíš jen básně a povídky…až teď jsem se rozhodla napsat svůj první velký román.“

„ Tak to vám přeji hodně štěstí, žena jako spisovatelka to nemá lehké – to vím.“ bylo mi příjemné s ní mluvit, přišlo mi to přirozené.

Zadívala se na mě. „ Jste zvláštní Elizabeth – jestli vám smím tak říkat.“

„ Smíte, a pravda nejsem normální…“ usmála jsem se tomu. Asi by tu ženu nenapadlo, že jsem až tak zvláštní, protože jsem upír.

„ Nezeptala jste se mě ani jestli jsem vdaná, či mám děti.“

„ Není to moje věc. Je to věc každé ženy a osobně si myslím, že povinnost míti manžela je v dnešní společnosti směšná. Ikdyž pravda mít děti to je jistá radost, která mi nejspíš bude navždy odepřena.“ odpověděla jsem možná až moc upřímně.

„ Co vy víte, jste mladá a nepopsatelně krásná – popravě řečeno jste nejkrásnější osoba, kterou jsem kdy viděla, není to moc troufalé?“ otázala se nakonec jako kdyby řekla něco špatného.

„ Věřte mi, já to vím, Jane…ale když chcete slyšet tu otázku i ode mne, tedy máte manžela a děti?“

 Usmála se, neboť pravda, tón jakým jsem to řekla, napovídal to, že mi to je doopravdy jedno.

„ Ne, jsem svobodná a bezdětná. Černá ovce rodiny.“

„ Zajisté, pro vaši rodinu musíte být naprostým zklamáním.“ řekla jsem posměšně a nechápala jsem proč se vlastně s touto ženou bavím o takových věcech.

Obě dvě jsem se zasmáli.

„ O čem bude vaše první kniha?“ zeptala jsem se zvědavě, neboť literatura byla také mým koníčkem.

„ O mladé anglické dívce z nepříliš zámožné rodiny, která se po jistých antipatiích zamiluje do bohatého pána, který o ní už dávno stojí.“ řekla.

„ Vskutku zajímavé- vidíte se v té dívce?“ zeptala jsem se a pak toho litovala. „ Promiňte to bylo hrubé.“

Sklopila jsem zrak, aby mi bylo méně trapně.

„ Neomlouvejte se, vždyť je to pravda. Příběh s dobrým koncem – toho se již nedočkám, ani má sestra, která přišla o své snoubence.“ řekla vážně a pak se znova usmála. „ Některým šťastný konec není dán s tím já nebo vy nic neučiníme.“

Jako kdyby mi četla myšlenky, měla pravdu – už s tím, čím jsem nic nenadělám.

„ Jste skutečně inteligentní žena, Jane. Nejste jako ty ostatní ženy ve vašem věku…“ uznala jsem.

Jane se usmála, ale já mohla vidět tu bolest za tím vším. „ Daleko jsme odběhly od našeho tématu.“

„ A tím byl?“ řekla jsem a připadala jsem si jako idiot.

„ Má kniha.“ objasnila mi.  „ Už mám i název, což je zvláštní, neboť ještě nemám ani stránku, jen vím o čem bude.“

„ Mohu znát ten název, abych si pak tu knihu mohla zakoupit.“

Naklonila se ke mně a tlumeným hlasem. „ Ale nesmíte to nikomu říci, slibujete?“

Naklonila jsem se taky, takže jsem cítila ještě silněji její vůni a tlukot jejího srdce. „ Slibuji.“

„ Pýcha a předsudek.“ řekla. „ Co myslíte?“

„ To jistě bude úžasné…a jak se bude jmenovat ta hlavní postava?“ vyptávala jsem se dál.

Pozvedla jedno obočí. „ Nemohla jsem stále přijít na její jméno, ale teď už vím. Jsem si naprosto jista.“

„ Doopravdy? A jak teda?“

„ Bude to Elizabeth, Elizabeth Bennetová.“ řekla a vyčkávala mou reakci. „ Vaše jméno mi přišlo dokonalé, jestli vám to nebude vadit.“

Byla jsem v šoku, ona po mě chtěla pojmenovat svou postatu, vždyť to nebylo ani mé pravé jméno. „ Bude mi potěšením. Děkuji vám, Jane.“ byla jsem dojatá.

Pak se podívala do davu, jako kdyby někoho našla a pravila. „ Musím už jít, velice ráda jsem vás potkala, snad se někdy ještě setkáme,“ vytáhla papírek a podala mi ho, „tady je má adresa, kdyby jste chtěla někdy se stavit a pokračovat v naší konverzaci. Nashledanou Elizabeth.“ pak zmizela, jak se objevila a mě nechala se smíšenými pocity u toho stolu, ale než jsem se stačila vzpamatovat, přišel další šok.

Ve dveřích hostince se najednou objevili mí rodiče a za ruku vedli mého bratra – jejich syna – Filipa.