Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

5. KAPITOLA – PROCITNUTÍ

Rok 1800 o tři dny později – Severní Irsko

Pomalu ale jistě jsem očekávala až se mí rodiče probudí. Čekala jsem tři dny, bratra jsem ukryla u známých a sama mé rodiče odnesla do vzdálené opuštěné stodoly. Doma jsme zůstat nemohli, věděla jsem, že by nás tam šli hledat – teda mé rodiče, já už byla dva roky mimo…

Podívala jsem se na chvějící se tělo mé matky. Nemohla jsem si nevšimnout její krásy, byla nekrásnější matka na téhle planetě. Její černé vlasy byly lesklejší, kůže bělejší, rysy ostřejší  a tělo pevnější.

Otec ležel kousek od ní, cítila jsem, že se jeho těla více chvěje – byl později proměněn. Byl- stejně jako má matka- krásnější.

Opřela jsem si smutně o sloup a čekala.

Nastala změna, matka jemně zatřepala řasy a pak otevřela oči. Nedýchala, jen se dívala na strop, pak se její zrak upřel na mne.

„ Erico?“ řekla jako kdyby sama svým slov nevěřila.

Udělala jsem krok vpřed. „ Ano, mami jsem to já. Musím ti toho tolik říct, ale nejdřív mě poslouchej- vím, jsi zmatená…nevíš co se s tebou stalo…“ na chvíli jsem zmlkla a pozorovala zmatenou tvář mé jediné milující matky. „ Je to těžké, já to chápu – pro mě to je ještě těžší. Byla jsem dva roky pryč a hodně věcí se změnilo.“

„ Změnilo? Vše je jinak Erico? Co se ti stalo? Jak to vypadáš – jak vypadám já, či tvůj otec?“ odpověděla svým novým sametovým hlasem.

Bylo to tak uklidňující, slyšet zase její hlas – po tak dlouhé době, zase.

Snažila jsem si zapamatoval ten hlas, abych ho měla uchovaný v paměti.

„ Mami, jsem upír….“ šeptla jsem a byla jsem si naprosto jista, že to slyšela díky svým nově nabitým ostrým upířím smyslům.

Její oči zmateně poletovaly po stodole. „ Ne – ne…..to není pravda. Nemožné!“

„ Je mi to tak líto….“ chtěla jsem brečet, ale nemohla jsem a tak uboze a poraženě jsem padla k jejím nohám. „ Nemohla jsem vás nechat umřít….byla jsem sobecká a nechtěla jsem o vás přijít! Mrzí mě to…..tak strašně moc…“ vzlykala jsem.

Cítila jsem jak její tělo ztuhlo. „ Na co narážíš?“

Podívala jsem se do jejich rudých novorozených očí a odpověděla jsem tím nejvážnějším tónem, kterým jsem byla v ten moment schopna. „ Pokousala jsem vás, aby jste se taky stali upíry. Mami – ty tři dny bolesti a šílených mučednických plamenů jsi se měnila na upíra. Otec se také za chvíli probudí. Ale ty mi musíš věřit…tvá kůže je bílá a je jako mramor, tvé oči jsou rudé žízní a tvé hrdlo touží po krvi.“

„ Krvi? Panebože….jsem dílo ďáblovo.“ řekla zděšeně.

„ Ne, mami….my nejsme dílo ďáblovo. Já jsem tě stvořila…tebe i otce. Milovala jsem vás natolik, že jsem vás nenechala zemřít. Dala jsem vám jiný život.“ nesnažila jsem se obhájit tíhu mého hříchu, jen jsem chtěla aby pochopila, co jsem učinila.

Zavřela oči. „ Skončíme v pekle.“

„ My nikdy neumřeme, je to jiné….nejsme ti obyčejní a pověstní upíři. Můžeme chodit na slunce, nespálí nás…jen v něm záříme. Naší kůži neprojde nic – je jako nejtvrdší mramor či diamant. Jsme v jakémsi stavu věčného zmražení. Česnek, ani kříž na nás nepůsobí. Možná to není ďáblovo dílo…třeba to je jen posun života, naší existence. Nějaká evoluce? Já nevím, ale kdyby bůh nás chtěla zapudit, kříž by na nás působil, ne? Kdybychom byly ty krvelačné příšery a pekelné zrůdy.“

„ Ale potřebujeme krev! Zabíjíš nevinné lidi, pro potravu!“ řekla nesouhlasně.

Netušila jsem, jestli ji mám říct o mém daru, to že dokáži lézt ostatním do mysli a ovlivňovat je, či pohrávat si s nimi. Nechtěla jsem natož ani jí vlézt do hlavy, chtěla jsem ji přesvědčit sama svou vůlí. „ Já zabíjím ty vinné…ti co nějak zhřešili, zabili, oloupili či znásilnili. Zbavuji svět takového zla, to je celkem přijatelná daň, nemyslíš?“

„ Přijatelná daň?“ šeptla šokovaně. „ Co se s tebou stalo, Erico? Kde je ta hodná, mírumilovná dívka, kterou jsem tolik milovala, ta dívka, která byla mou dcerou?“

„ Ta dívka je mrtvá, navždy. Byla slabá a naivní. Věřila, že dokáže změnit svět, jenže svět změnil ji. Když ji zmlátili a pokusili se jí znásilnit v tom zaprášeném pajzlu, pochopila, že musím být taková, aby přežila! Teď je tady nová, silná Erica.“ řekla jsem tvrdě na rovinu, vše co jsem si myslela.

„ Zmlátili?“ zopakovala šokovaně. „ To se stalo? Co ti udělali?“

Posadila jsem se vedle ni na seno. „ Když jsme se pohádaly, tak jsem utekla. Bouřka se přihnala rychleji a byla silnější než jsem čekala. Potřebovala jsem se schovat. Našla jsem nějakou chatku, která se po té ukázala jako špinavá hospoda plná pobudů. Když jsem se rozhodla, že radši odejdu, nějaký muž se mi postavil do cesty a druhý mě praštil a přirazil na stůl. Slyšela jsem jejich smích, cítila ten puch a pak….“ polkla jsem.

„ Co, Erico?“ vybízela mě matka.

„ Pak to skončilo. Najednou byli pryč a nade mnou se skláněl, ten nejkrásnější muž, kterého jsem viděla. Leon – to on ze mě učinil upíra, dal mi nový život, beze strachu. Jenže po dvou letech jsem nemohla zapomenout na mou pravou rodinu. Rozhodla jsem se vrátit, z dálky jsem slyšela střelnou ránu a neváhala jsem. Přiběhla jsem do domu. Otec byl raněný, umíral…a i přes všechnu stahu zachránit i tebe, ten další tě postřelil. Zabila jsem je a až později mi došlo, že jsem měla aspoň jednoho z nich nechat žít, abych přečetla jeho mysl, jeho skutky a zjistila důvod, proč chtěl zabít mou rodinu. Bratra jsem zachránila a odvezla pryč…později až si budu jista, že by jste mu neublížila, se pro něho vrátím.“ dokončila jsem své vyprávění.

„ Já nevím, co ti muži chtěli…jen přišli a řekli, že nás zabijí.“ řekla mi matka a mě to nijak neuklidnilo.

„ Tušila jsem to…věříš mi, matko?“ otočila jsem se na ni. „ Odpouštíš mi?“

Usmála se a dala mi pryč vlasy z obličeje. „ Ano, dcero….odpouštím ti a věřím tvému slovu. Vím, že by jsi mi nelhala.“

Políbila mě na čelo a mě to připomnělo časy, kdy vše bylo jiné – poklidné a rutinní.

„ Děkuji.“ bylo to tak normální.

Uslyšela jsem zakašlání, zcela jsem zapomněla, že tady s matkou nejsme sami. Byla jsem zaujatá matkou a otce si nějak nevšímala.

Podívala jsem se na něj. Seděl na seně a pozoroval mě s matkou.

„ Kolik si toho slyšel?“ zeptala jsem se poraženecky.

Usmál se takovým tím úsměvem do vážných situací. „ Myslím, že dost.“

„ Dost znamená přesně co?“ ptala jsem s dál.

Poškrábal se na hlavě. „ Od toho ďáblova díla…myslím. Ležel jsem a jen poslouchal.“

Cítila jsem jak se mi trochu uvolnilo tělo, aspoň jsem si ušetřila další dlouhou konverzaci i s otcem. Možná, že to tak bylo lepší. Nechtěla jsem to nějak řešit.

„ Hm…moc jsi se nezměnil papá, stále posloucháš cizí rozhovory.“ usmála jsem se.

Matka se velice elegantně postavila. „ Upíři…kdo by tomu věřil?“

Otec se také postavil a popošel k nám. „ Předpokládám, že nikdo.“ souhlasil a jemně se usmál.

Byli to stále mí rodiče – navenek krásnější dokonalejší, ale uvnitř stále stejní.

Spadl mi kámen ze srdce, aspoň na chvíli.

Když jsem si myslela, že se už nic nemůže stát, jsem ucítila pach lidské osoby a bylo příliš pozdě na to, abych něco udělala. Než jsem se stačil podívat na své rodiče, byli pryč. Nemělo smysl pokusit se je zastavit, byla jsem sama proti dvěma novorozeným upírům.

Šance, kdybych použila svou schopnost, jenže stejně dříve nebo později by tak učinili.