Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

4. KAPITOLA – DOMOV

Rok 1800- Severní Irsko

Trvalo mi týden, než jsem se dostala do místa, kde jsem se narodila a vyrůstala. Nechtěla jsem být nápadná bez koně, takže jsem musela cestovat na něm, i když kdybych běžela byla mnohem rychlejší. Poblíž nějaké menší vesnice, jsem se nasytila.

A tak jsem se zase cítila jako monstrum, přestože má oběť byla násilník…díky mému daru jsem viděla, vše co učinil.

Zase se blížila bouřka během tohoto dne už několikátá.

Neměla jsem chuť být mokrá, tak jsem našla nějaké přístřeší. Poté co se počasí aspoň trochu uklidnilo, jsem vyrazila k mému bývalému domovu…domu mých rodičů.

Zdálky jsem viděla vše dokonale. Dům byl stejný…až na malý detail – pár koňů stálo před ním a jejich majitele jsem neviděla.

Ozvala se rána. Střelná rána. Vyběhla jsem k domu.

Při běhu jsem slyšela hlas mé matky. „ Ne….vy jste ho zabili! Vy vrazi! Jestli máte čest, tak mého syn-“ Dál nemohla pokračovat, neboť jedním kopnutím jsem hlasitě vykopla dveře.

Všichni ohromeně na mě hleděli. Ucítila jsem krev. Podívala jsem se na raněného. Byl to můj otec, jeho srdce tlouklo hrozně pomalu. Umíral.

„ Zabiju vás….“ řekla jsem hrozivým tónem a pohlédla na pět mužů v černém. „ A bude to šíleně bolet, to vám slibuji.“

Vrhla jsem se na prvního a jednoduše mu zlomila vaz. S druhým jsem si dala více práce.

„ Erico! Pomoc!“ uslyšela jsme hlas a rychle jsem se otočila na mou matku. Padala k zemi a z hrudě jí tekla krev. Krev, které mě dráždila v hrdle.

Byla to jako noční můra – matka i otec byli raněni. A já je nedokázala zachránit…

Zabila jsem zbylé tři neznámé vrahy.

„ Kde je Filip?“ ptala jsem se na svého bratra mé matky.

Z posledních sil řekla. „ Nahoře, pod postelí…“ pak omdlela.

Vyběhla jsem nahoru do jeho pokoje. Byl schovaný pod jeho dřevěnou postelí.

„ Filipe…to jsem já…Erica. Pojď musíme jít.“ podala jsem mu ruku…bratr na chvíli zaváhal ale pak ji uchopil. Zvedla jsem ho a vyběhla ven, kde jsem mu poručila: „ Musíš tady zůstat, slyšíš?“

Se slzami v očích přikývl.

„ Dobře.“ pak jsem se otočila a šla zpátky do domu.

Byla tam krev. Slyšela jsem jejich srdce. Oba dva mi umírali před očima…měla jsem jen jedinou možnost jak je zachránit.

V hlavě mi naskočily miliony otázek: Dokázala bych to? Co když ne?

Přeměnit člověka na upíra není jednoduché, jen málo kterým se to povedlo. Upír musí mít na toto odhodlání a hlavně velkou vnitřní vůli, ale mám ji i já?

Popadne mě zuřivost a ještě víc jim ublížím…jestli se neovládnu, tak je zabiju.

Nedokázala bych si odpustit jejich smrt, to bych radši taky umřela….nevím třeba bych jela do Volterry a vyprovokovala bych Volturiovi. Nesnáší Leona, a kdybych jim řekla, že mě stvořil, třeba by se chtěli pomstít i na mně.

Ale ne, musím to dokázat, přikazovala jsem si.

Naposledy jsem se nadechla a pak se zakousla do ruky mé matky.

Dokaž to! Pusť ji!Říkal mi hlásek v hlavě, ale bylo tak těžké uposlechnout!

Sebrala jsem veškerou svou vůli a odtrhla se od ní.

„ Dokázala jsem to…“ povzdechla jsem si a sama jsem tomu nemohla uvěřit. Udělala jsem z mé matky upírku…

Její srdce divoce tlouklo- transformace začínala.

Zbýval mi otec. Věděla jsem, že to bude u něho jednodušší, když jsem to už jednou dokázala.

Zase jsem se zakousla i do jeho ruky…pochvíli jsem se odtrhla. Stejně jako matčino srdce, tak i jeho divoce tlouklo.

Naskytl se však první problém.

Budou novorození upíři a můj bratr je jen člověk. Nebudou chtít, ale i přesto ho zabijí - věděla jsem to.

Byla jsem si jistá – bratra musím někam schovat – někam do bezpečí.

Ale co řeknu rodičům? Kde jsem celé dva roky byla, čím jsem se stala a co jsem učinila z nich….