Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

2. KAPITOLA – ZMĚNA

1798- Irsko

Těžce jsem oddychovala. Chtěla jsem umřít. Ta bolest byla nesnesitelná, ani jsem nevěděla, že existuje taková šílená bolest. Smrt byla mírumilovná, tohle bylo peklo. Tato bolest byla však tak velká, že mi nedovolovala myslet. Byla jsem zamknutá ve své vlastní hlavě.

Nevěděla jsem, kde jsem nebo co se stalo.

Šílené plameny po nějaké době ustupovaly a já začala procitat. Slyšela jsem tlukot mého srdce, které bylo jako na poplach, ale pak se ozvalo jen buch buch a ticho.

Otevřela jsem oči. Nadechla se. Nedýchala jsem se! Mohla jsem sice…jenže mé plíce nereagovaly.

Byla jsem mrtvá?

Slyšela jsem toho tak hodně. Všechny barvy byly najednou tak živé! Jako kdybych měla před tím nějaký šedý závoj, který zakrýval a tlumil tu sytost.

„ Bože…“ povzdechla jsem si.

Mým hrdlem projela šílená pálivá bolest..žízeň. Žízeň po něčem…ale nevěděla jsem po čem.

„ Jsi vzhůru…“ uslyšela jsem známý sametový hlas. Škubla jsem sebou a otočila se. Stál tam…ještě krásnější než před tím, kdy se nade mnou skláněl. Jeho dlouhé černé vlasy sepnuté šňůrkou do culíku, rudé oči s dlouhými řasami. drobný nos a drobná ústa…byl nádherný. Jako anděl.

„ Kdo jste?“ zeptala jsem se zvědavě a nedočkavě.

Usmál se decentně. „ Jmenuji se Leon, to ti pro teď musí stačit.“ představil se.

Nechápala jsem. Byl tak tajemný…něco v jeho očích. Obezřetnost. Jako kdyby se něčeho bál.

„ A ty jsi?“ zeptal se a stoupl si kousek ode mě.

Na moment jsem zaváhala, omámená jím a sebou. „ Erica.“

„ Erica.“ zopakoval něžně. „ Krásné jméno ke krásné dívce.“

Chtěla jsem se stydět, jak to řekl. Ale nemohla jsem. Dotkla jsem se své kůže.

Byla jiná…taková tvrdá a chladná. Dala jsem ruce před sebe. Zděsila jsem se. Mé ruce byly mramorově bílé! Takové jsem nemohla mít! Onemocněla jsem? Co se stalo?

„ Co se stalo?“ začala jsem se ptát.

Přistoupil blíž. „ Hodně věcí se stalo, ale důležité je, čím jsi se ty stala.“

„ Stala?“ můj hlas byl jiný. Nějaký něžnější a zpěvnější.

„ Našel jsem tě a zachránil před těmi bastardy,“ takové slovo znělo zvláštně sametovým tónem, „ byla jsi raněná. Pomohl jsem ti.“

„ Jak jste mi pomohl?“ vyptávala jsem se.

Na chvíli se odmlčel. „ Jsi upír, Erico.“ ty slova mi duněla v uších.

Já a upír? Nemožné. Nepravděpodobné. Směšné.

„Upír?“ posmívala jsem se.

„ To není smíchu.“ řekl vážně.

Chvíli jsem čekala, ale on se na mě díval. Nemohla jsem být upír!

„ Nevěříš mi?“ zeptal se.

„ Jak mohu věřit, když nemám důkaz?“ odpověděla jsem.

„ Copak necítíš tu žízeň, která tě spaluje, nebo ta ostrost tvého zraku? Bystrý sluch, či to že nepotřebuješ dýchat? A co teprve tvá kůže? Ještě jsi se neviděla ani v zrcadle! Nadpozemská krása…“

Neschopna mluvit, jsem skládala kousky dohromady. A pak mi to došlo…byla jsem upír. Nemožný nepravděpodobný a směšný upír!

„ Jak?“

„ Stvořil jsem tě…vybral jsem si tě.“ objasnil mi. „ Byla jsi tak statečná a přitom nevinná. Nemohl jsem nechat tě umřít.“

Doopravdy ze mě udělal toto, jen kvůli tomu? Já obyčejná irská dívka a on krásný a tajemný…upír.

„ Panebože.“ znovu jsem si povzdechla. „ Kde to jsem?“ zeptala jsem se.

„ V mém sídle…tady jsi v bezpečí.“ ujišťoval mě.

Chystala jsem se na další dotaz, ale on mě umlčel. „ Otázky později…teď musíme na lov.“

„ Lov?“ přeskočil mi hlas. „ Lov čeho?“

Usmál se temným úsměvem. „ Hádej. Jsme upíři…my můžeme lovit jediné.“

Jdu na lov lidí…jdu zabíjet lidi, jen proto, abych se nasytila. Stala se ze mě příšera…

Ztratila jsem vše- rodinu, mého malého bratra, domov. A co jsem získala? Nesmrtelnost, věčnou žízeň po krvi, lepší bystry, zřejmě i krásu a dál? Kdo ví?…byla jsem upírka.