Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

12. KAPITOLA – SBLÍŽENÍ

A tak se to stalo. Seznámila jsem se s Carlislem Cullene. Upírem, který se živil lidskou krví.

Nějak jsme si rozuměli, naše názory na život, na víru a mnoho dalšího…mé rodině jsem sice zatajila naše konverzace, či schůzky, ale věřila jsem, že takto je to nejlepší. Carlisle byl skvělý doktor, vědec a další věci. Uměl tolik věcí a často říkal, že právě díky tomu, že měl tolik času. Vyprávěl mi o Volturiovích, jak ho chtěli přetáhnout na lidskou krev, ale on odmítl a odešel. Řekl mi také o tom jak žil jako člověk a jak se změnil…trochu mě zaskočilo to, že byl o skoro 200 let starší než já, ale nakonec jsem se tomu zasmála.

Bavili jsme se spolu o knížkách, o hudbě, o divadlech. Náš čas strávený spolu byl vždy něčím nabitý.

„ Já si myslím, že jsi dobrá osoba.“ řekl mi jednou, když jsme byli u něho.

Usmála jsem se. „ Vážně, no jsi první člověk, co mi to řekl. Teda ty nejsi člověk…takže první osoba.“

Oba dva jsme se zasmáli.

„ Někdy si myslím, že život upíra je příliš dlouhý a nudný. Nebýt medicíny, tak nevím, co bych dělal.“ řekl a smutně se na mě usmál.

„ Jsi příliš citlivý a hodný, Carlisle.“ pravila jsem.

Carlisla byl naprostý opak Leona. Jako by byl druhá strana mince. Ke Carlislovi jsem měla úctu, nebála jsem se ho. Leona jsem se bála, proto jsem k němu měla respekt, byl příliš mocný a měl příliš mnoho následníků.

„ Nad čím přemýšlíš?“ zeptal se mě a zvedl se ze země, na která jsme byli.

Nevěděla jsem, jestli bych mu to měla říci. „ No…“

„ Řekni to, chci vědět, nad čím přemýšlíš.“ pravil naprosto vážně.

„ Nad tím, jak jsi odlišní od Leona.“ odpověděla jsem mu a vzápětí litovala. Carlisle věděl vše o Leonovi, také o mém poměru mezi námi.

Trochu se zamračil. „ A to je špatné nebo dobré?“

„ Nevím…zkrátka ty jsi mnohem hodnější a chápavější než on. Jsi jeho opak.“ sklopila jsem hlavu trochu smutkem.

Ucítila jsem jeho dlaň na své tváří, chytl mě za bradu a zvedl mi obličej. Jeho obličej byl blízko mého. Naše rty se skoro dotýkaly…byla jsem omámená z jeho přítomnosti, ale vzpamatovala jsem se. Cukla jsem sebou a odtáhla se.

„ Promiň…“ řekl omluvně Carlisle. Zvedla jsem se ze země, zatímco on stále na ni seděl. Byla jsem na sebe naštvaná. Nechtěla jsem, aby si myslel, že o něj nemám zájem…jen zkrátka jsem nechtěla být zase k někomu svázaná. Bylo to příliš složité a bolestné potom, co jsem měla s Leonem.

„ Neomlouvej se…jen to ne. Já jen…je moc brzy. Mám stále takové pochybnosti a vnitřní rozpoložení.“ začala jsem drkotat, co mě napadlo.

Idiote! nadávala jsem sama sobě.

„ Radši půjdu…tak zase někdy, Carlisle.“ chytla jsem kabát a vyběhla upíří rychlostí ven.

Běžela jsem, co jsem jen mohla. Chtěla jsem ty pocity ze sebe vyhnat, ale nemohla jsem…

Doběhla jsem domů a zamkla se ve svém pokoji. Chtěla jsem být sama…Nemohla jsem s ním být, to mi bylo jasné. Chtěla jsem, ale bylo to příliš nebezpečné. Cožpak bych mohla jen tak zapomenout? Já ne….ale on. Kdybych to dokázala. Dokázala bych mu změnit paměť natolik, aby nic nepoznal.

Možná ano. Za pokus to stálo. Zvedla jsem se ze země a vyšla ven.

„ Zase jdeš pryč?“ divila se mamka.

„ Za chvíli budu zpět, mamá.“ oznámila jsme jí a rozběhla jsem se k němu.

Během pár minut jsem stála před jeho domem, ale zarazila jsem. Byla jsem nějaká nervózní. Vešla jsem dovnitř a našla ho jak stojí u knihovny. Když mě spatřil, zamrkal, jako bych byla fatamorgána.

„ Erico?“ ověřoval se.

„ Carlisle…je mi to tak lí-“ zbytek jsem nestihal doříct, neboť v sekundě stál Carlisle u mě a líbal mě.

Chtěla jsem ho odstrčit. Tak moc chtěla, ale neučinila jsem tak. Místo toho jsem mu polibky oplácela ještě vášnivěji. Chytla jsem jeho košili a jedním pohybem ji roztrhala. Odstrčila jsem ho.

„ Co?“ ptal se nespokojeně.

Stáhla jsem si své šaty. „ Nechci přijít o šaty.“ když jsem byla jen v spodní košilce, znovu jsme se ne sebe vrhli. Líbal mě všude…jeho rty jsem cítila na celém těle.

Jemně mě položil na zem, ale já zaprotestovala, neboť mi přišlo že to zbytečně protahuje.

„ Carlisle…“ vzdychla jsem. Za chvíli jsme byli oba nazí a za další chvíli jsme se už milovali.

Bylo to tak vášnivé, ale i jemné…chtěla jsem ho miloval navždy. Byl naprosto jiný, než Leon. Cítila jsem se tak skvěle v jeho náruči. Nechtěla jsem přestat v poznávání našich těl a vzájemném ukájení našich tužeb. Chvíli jsem jen vedle sebe jen tak leželi, když jsme už uznali za vhodné přestat.

Ležela jsem na jeho hrudi a on mi hladil záda. „ Miluji te.“ řekl tak láskyplně.

Pohlédla jsem na něj. „ Miluješ?“

Políbil mě na rty a pak odpověděl. „ Jak nic na světě. Chci být s tebou po celou zbylou věčnost. Chci, abychom se vzali, abys byla paní Cullenová. Chci tě milovat, tak jak muž ještě nikdy nemiloval žádnou ženu.“

Jako by se mé srdce znovu probudilo k životu. Jako bych byla znovu plná citů. Měla jsem smysl mého života – Carlisla.

„ Miluji tě…taky tak moc.“ zavřela jsem oči a nechala, aby tato chvíle trvala navždy.

Všechny mé plány byly v troskách, nebyla jsem schopna mu teď vymazat paměť. Uvědomila jsem si tu nejhorší věc na světě – že ho miluju. Nechtěla jsem milovat, ale poddala jsem se.

Mělo smysl proti tomu bojovat? Stejně jsem už prohrála. Byla jsem příliš sobecká, nato abych ho opustila. Chtěla jsem být jen s ním, bez něho byl můj život dlouhé pustá krajina bez života, s ním to byl ráj plný květin a stromů pohybujících se ve větru. Ach ano…Carlisle byl zakázané ovoce, které jsem utrhla a proto nebylo cesty zpět…

„ Co budeme dělat?“ zeptala jsem se.

„ Jak to myslíš?“ nechápal.

Otevřela jsem oči. „ Co budeme dělat? Utečeme spolu? Neboť já nevím…chci být jen s tebou.“

„ Utečeme…teď ihned, bez myšlení…“ řekl a zvedl se a tím i já.

Usmála jsem se. „ Teď? Nemám nic sebou.“

„ Nic nepotřebuješ…jen já a ty. Navždy. Oblečme se a prostě vyběhněme ven do světa!“

Bylo to tak jednoduché? Žádné překážky. Nikdo by nevěděl, co se stalo…stačilo říci jen ano.

„ Ano.“ vydechla jsem.

„ Ano?“ řekl radostně Carlisle. „ Dobře..ale prve si tě chci vzít…“ řekl a oblékl se rychle.

„ Cože? Vzít?“ zamrkala jsem šokovaně.

Klekl si ke mně. „ Erico, půjdeme do kostela. Tam nás oddají, rychle a pak o nás nikdo nic neuslyší.“

„ A co má rodina?“ ptala jsem se.

„ Jsou taky upíří, ničím tě neomezují.“ řekl. „ Věř mi.“

„ Věřím ti.“políbili jsme se. Pak jsem se zvedla a rychle se oblékla. Carlisle se usmál, chytl mě za ruku a uháněl se mnou ke kostelu.