Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

11. KAPITOLA – (NE)DOBRÉ SVĚDOMÍ

Rok 1812 – Londýn

Pršelo. Celá cesta do Londýna byla rozbahněná, div kočár nezapadl. Říkala jsem jim, že jsme měli běžet, že by to bylo rychlejší, ale oni rozhodli, že musíme být nenápadní. Rodiče….

„ Erico!“ okřikla mě matka.

Nevzrušeně jsem se otočila. „ Ano?“ Moc jsem je neposlouchala, byla jsem příliš zaneprázdněna mými vlastními myšlenkami.

Podívala jsem se na skic, co jsem držela v rukách. Byl na něm obličej – neznámý muž se tajemně usmíval, vypadal jako anděl – nevěděla jsem kdo to byl.

„ Budeš taková dlouho?“ zeptala se kysele a její divoké oči mě probodávaly.

Nevěděla jsem, kam tím míří. „ Jaká jsem, mamá, povězte mi.“

„ Chceš to vědět? Jsi bezcitná, uzavřená, nemluvíš skoro s nikým a stále maluješ ty své obrazy…nechápu tě. Já vím, je toho na tebe hodně, ale to nemění na situaci, že jedeme do Londýna, abychom se seznámili s vlivnými lidmi. Přesto že jsme upíři, máme právo na dobré živobytí.“ zněla stále stejně jako před přeměnou. Její chování mě jakýmsi způsobem uklidňovalo, a však jsem se nemohla ubránit malému úšklebku.

„ Mamá, divím se, že i přes to, že jste stále natolik zaneprázdněna státi se vlivnou dámou, myslíte na mou osobu a na mé pocity. Neměla by jste být spíše potěšena mým klidným životem?“ odpověděla jsem jako správně vychovaná dcera a podívala se z okna.

Chvíli byla odmlka, pak mám matka reagovala. „ Erico, nevím kdy jsi přišla na to, že nemám o tebe zájem, protože blaho tebe a tvého bratra je v mém srdci nejvýše položeno na mých životních žebříčcích. Tuze jen proto, že chci být vlivná žena, nemusíš být taková zlá.“

Usmála jsem se. „ Ano, mamá…budu se snažit. I když jak moc dobře víš, má schopnost, mi dává jistý pohled, který se nedá ničím zatemnit, čí oblafnout.“ řekla jsem trochu povyšujícím se tónem.

„ Mám žízeň.“ řekla jsem zcela suše a tvrdě. „ Slyšela jsem, že Londýňané nemají moc dobré zdravotní podmínky a, že nemocí je stále víc– snad se to neodráží na jejich červený krvinkách…nemám ráda zkaženou krev, která smrdí po chlastu.“

Matka na mě šokovaně pohlédla. „ Kde se v tobě vzala ta krutost?“

„ V ten moment, kdy jsem se stala upírem. Neber si to osobně, mamá, ale jsme monstra, co pijí krev. To je krutost sama o sobě, nemyslíš?“

Neodpověděla mi. Nejspíš nechtěla, a tak jsem celou zbylou cestu jeli po tichu. Dojeli jsme do středu města, kde jsme měli pronajmutý dům. Bratr a otec, jeli napřed, takže už byli na místě. Dům byl starší, ale uvnitř byl luxusní na svou dobu. Já a bratr jsme měli pokoje nahoře vlevo od schodiště. Rodiče zase nahoře vpravo od schodiště.

Ihned jsme se zabydleli. Matka začala chodit do vyšší společnosti, a díky její kráse(a penězům) byla velice rychle oblíbena. Já jsem se zdržovala všech těch večírků, plesů a večeří…bratr byl přesný opak. Ve společnosti byl jako ryba ve vodě, dívky ho zbožňovali a matky těch dívek ho chtěli provdat za své naivní dcery. Idylka, který měla jedinou vadu – že jsme byli upíři.

Otec se začal prosazovat jako právní poradce, takže byl brzo oblíbený i v politice. Já jsem byla ne svá z toho jak se náš život během dvou měsíců změnil. Jenže, co jsem mohla udělat?

Utéct jako zbabělec jsem nechtěla. Byla jsem sama proti světu – tak mi to přišlo. I když jsem měla milující rodinu, byla jsem sama.

Sešla jsem dolů, abych zahnala tyto sebe lítostné myšlenky.

„ Erico, dcerko pojď sem.“ uslyšela jsem hlas mého otce. Otočila jsem se a zamířila do obývacího pokoje. Seděli tam matka a otec. Bratr byl pryč – zase…

„ Potřebujete něco?“ zeptala jsem se a posadila se do křesla vedle okna, co možno nejdále od nich.

Matka se vítězoslavně usmála. „ Dnes je velký ples v Rotteferovích a ty tam půjdeš s námi. Už mě nebaví si vymýšlet, že ti je špatně, nebo že máš něco na práci. Půjdeš s námi a basta. Nemám chuť se s tebou hádat, takže nemáš na vybranou.“

Šokovaně jsem zamrkala. Přikázali mi právě teď mí rodiče, že s nimi půjdu na nějaký hrozný nudný a lidský ples?

„ Žertujete?“ vydrkotala jsem se ze sebe a nevěřícně kmitala očima od matky pře otce.

„ Ne.“ řekl rázně otec a tím tónem dal jasně najevo, že diskuze na toto téma je naprosto uzavřená.

Protočila jsem oči a snažila se uklidnit. Byla jsem jako loutka…jako vězeň ve vlastním životě.

Zavřela jsem oči a chtěla se uklidnit…

Podívala jsem se na sebe do zrcadla, měla jsem na sobě šaty v perleťové barvě, které silně kontrastovali s barvou mé upíří kůže. Krajka na konci lnů, byla s hedvábí a jemné výšivky stříbrnou nití, působili andělsky. Ten kdo navrhl tyto šaty, měl rozhodně velký smysl pro detaily.

Vlasy jsem měla rozpuštěné, ale vyčesané nahoru a aby lépe drželi svůj tvar, měla jsem v nich danou čelenku. Vypadala jsem nějak moc…romanticky.

Nebyla jsem to já, nebo možná byla, ale zkrátka jsem se vždy cítila nejlépe v tmavých barvách. Byla jsem ten temný typ.

Uslyšela jsem zaklepání na dveře a do pokoje vstoupila má matka, když mě uviděla ztuhla a užasle řekla: „ Teda….Erico…vypadáš jako anděl, samotná Afrodita by ti záviděla.“

Pozvedla jsem obočí. „ Ty taky vypadáš krásně.“ pochválila jsem ji popravdě. Byla jsem si jistá, že byla ta nejkrásnější maminka na světe.

„ Půjdeme?“ zeptala se. Kývla jsem hlavou na souhlas. Podívala jsem se posledně do zrcadla a pak odešla.

Oblékla jsem si na šaty hábit, abych nešla ven jen tak, protože venku byla celkem zima a bylo by nápadné kdybych jen já šla v takový šatech. Nastoupila jsem si do kočáru, kde seděli už všichni. Za chvíli jsme byli na místě. Bratr se usmál a řekl : „ Drahá sestro, všichni z tebe budou naprosto v transu.“

„ Díky…z tebe také.“ řekla jsem mu upřímně, neboť můj bratr vypadal doopravdy jako anděl. Potom co se stal upírem, byl naprosto dokonalý.

Všude kolem nás venku stálo spousta dalších kočárů, což nasvědčovalo, že na plese bude mnoho lidí.

Následovala jsem svou rodinu dovnitř zámku, zastavili jsme se jen, abychom ohlásili své jméno. Všichni kolem nás byli trochu v šoku, jak vypadáme…šla jsem poslední. Když jsme byli už uvnitř, ucítila jsem teplo lidského těla všude kolem mě. Tep pulsující krve…tak lákavé…zatřepala jsem hlavou, abych zahnala takové myšlenky.

„ Mohu slečno-?“uslyšela jsem za sebou.

„ Slečna Wildová.“ oznámila jsem sametovým hlasem a nechala jsem sluhu, aby mi sundal hábit z ramen. Mohla jsem slyšet, jak se lidem kolem mě zastavil dech, když mě tak uviděli. Usmála jsem se a vyšla do schodů. Snažila jsem se nevnímat ty pohledy, ale bylo to skoro nemožné. Když jsem vešla do hlavního sálu, všechny oči směřovali na mě. Odstrašující.

Očima jsem hledala svou matku či otce, a když jsem je spatřila sebevědomou chůzí jsem k nim přišla. Nestáli sami, byli s nějakými známými.

„ Ehm…tohle je naše dcera Erica.“ představila mě matka. „ tak konečně ji poznáváte.“

Dvě ženy a dva muži trochu omámeně odpověděli. „ Nezmínila jste se má drahá, že je natolik krásná, i když potom jak vypadáte, jsme to mohli tušit.“ řekla první straší žena v jemně zelenkavých šatech.

„ Děkuji a jsem moc ráda, že vás poznávám.“ řekla jsem a jemným úklonem jsem je opustila a vyšla na balkón.

Opřela jsem se o zábradlí a sledovala hvězdy. Šum z místnosti byl menší, ale i tak jsem dokázala slyšet vše.

Najednou jsem za sebou uslyšela sametový hrubý hlas. „ Krásná noc.“ škubla jsem sebou a otočila se.

Prohlídla jsem si osobu, co stála přede mnou, detailně. Byl to muž, vysoký s vysportovanou postavou, když jsem došla k obličeji, ztuhla jsem. Byl to ten muž, kterého jsem kreslila na skic. Jeho blonďaté vlasy se jemně hýbali ve větříku, obličej měl přátelský a vlídný….avšak jeho oči měli zvláštní barvu, takovou zlatavou skoro až karamelovou. Nebyl obyčejný…byl stejně jaká upír.

„ Kdo jste?“ zeptala jsem se přímo, neboť jsem nevěděla, co čekat, vždyť by mi mohl ublížit.

Usmál se. „ Jmenuji se Carlisle Cullen.“ řekl pevným hlasem. „ Nemusíte se mě bát, slečno, já jen jsem dlouho nepotkal-“

„ Upírku?“ dopověděla jsem za něho.

Usmál se a tím předvedl své úžasné bílé zuby. „ Ano…upír. Nezdáte se být nějak moc šokovaná tím, že mě vidíte.“

„ Zásadně se nedostávám do šoků…a navíc nejste první upír, kterého znám, kromě sebe, pane Cullene.“ pokračovala jsem sametovým hlasem a divili jsme se sobe navzájem do očí. „ Ach ano…vaši rodiče, že? A váš ctěný bratr…“ řekl s jemným úsměvem na rtech.

To mě trochu vyvedlo z rovnováhy. Byl tento neznámý upír nějaká hrozba pro mou rodinu?

„ Co ode mě chcete?“ zeptala jsem se.

Carlisle Cullen mě obešel a opřel se o zábradlí vedle mě. „ Nic po vás nechci…chci si je s vámi povídat, něco o vás vědět. Jak je možné, že žijete s lidmi?“ ptal se trochu zvědavě. V jeho hlase avšak nebyl náznak ničeho nebezpečného.

„ Léta zkušenosti a sebeovládání.“ odpověděla jsem mu trochu vřeleji.

Jeho oči mě zkoumavě prohlíželi. „ I přesto, že zabíjíte lidi, se s nimi bavíte. Je to nějaká hra?“

To se mě trochu dotklo, asi to poznal z mého pohledu a rychle se omluvil. „ Moc se omlouvám, já to takhle nemyslel…jen že to není obvyklé. Sám jsem ještě někoho nepotkal, kdo by také žil stejně jako já s lidmi.“

Bylo těžké to ignorovat. Byl tak lidský. Aspoň mi to tak přišlo.

„ Také jsem ještě nepotkala někoho jako má rodina.“ opřela jsem se znovu o zábradlí a nechala aby mi vítr vlál do tváře.

„ Rodina? Jste přímí příbuzní?“ ptal se dál zvědavě.

Chvíli jsem zaváhala, zda mu mám odpovědět, ale pak jsem uznala, že nevypadá nebezpečně. „ Ano, jsou to mí praví příbuzní.“ odsekla jsem trochu lítostným tónem. „ Bohužel…“

Jemně se zamračila. „ Co se stalo?“

„ Hodně věcí.“ odpověděla jsem a pohlédla mu do tváře. „ Věci, které se neměli stát, ale stali…takže mi teď nezbývá nic jiného, než brát to takové, jaké to je.“

Carlisle uhnul pohledem a mě napadla otázka pro změnu pro něj. „ Jak to, že máš takové oči?“

„ Myslíš proč mají takovou barvu?“ řekl, já kývla a on pokračoval. „ No totiž, já nezabíjím lidi kvůli krve…živím se zvířecí krví, která mi stačí. Proto mám takovou barvu očí…nejsem a nechci být vrahem.“

Snažila jsem se překousnout ten šok, z toho, že se krví zvířecí krví…ale více mě ranilo, to že měl bral jako vraha.

„ Jsem špatná, to mi chceš říci?“ zmáčkla jsem pěsti.

„ Ne, samozřejmě…to bych si nedovolil. Jen říkám mé pocity.“ něčím mi byl tento upír sympatický.

Byla jsem z něho trochu šokovaná a cítila jsem, že jsem chtěla o něm vědět, co možno nejvíce. Podívala jsem se mu do očí a začala se mu díval do jeho mysli.

Viděla jsem toho tolik…ale co mě vyděsilo bylo to, že jsem v jeho mysli viděla tři dobře známé tváře – Volturiovi. Královská upíří rodina proti které bojoval Leon a další…

„ Chtěl bych ti toho tolik říct, jestli by jsi měla zájem.“ řekl.

Nechtěla jsem mu lhát a tak jsem jednoduše odpověděla: „ Nemusíš…už vše vím. Mám takový dar, díky kterému mohu vlézt do tvé mysli…viděla jsem vše. Promiň, musela jsem vědět, zda nejsi nebezpečný.“

Chvíli mlčel a pak šokovaně řekl. „ Dar? Takový dar?“