Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

10. KAPITOLA – ZÁCHRANA

Filip:

Nevěděl jsem, co očekávat. Bylo to dlouho, co mne viděla posledně. Možná jsem doufal v šťastné shledání…

„ Filipe, za chvíli tam bude. Ten sedlák říkal že touhle cestou k útesům…“ řekl mi otec.

Seděli jsme v kočáře a drkotali se touto hroznou opuštěnou cestou. „ Co si vůbec o tom bude myslet?“ zeptal jsem se svých rodičů.

Matka se smutně usmála. „ Víš, ona je zvláštní…někdy je tak chladná, ale pod tím vším je velice náladová. Když není po jejím, tak je ihned uražená a zuří.“

To my něco říkalo. „ Někoho mi připomíná.“ usmál jsem se.

„ Pravda – ty taky musíš mít poslední slovo… většinou.“ řekl pobaveně otec.

Všichni tři jsme se zasmáli – dva sametové melodické hlasy –soprán, bas – a můj chraplavý lidský.

Pak jsem mlčel a přemýšlel jsem. Jako poslední lidský člen mé rodiny jsem si připadal jako zoufalec. Všichni krásní, nesmrtelní a jen já ubohý křehký člověk.

Díval jsem se z okna a pochvíli jsem to spatřil – velké kamenné sídlo na útesech.  Bylo to tak velkolepé a strašidelné – pro ty, co už něco věděli o „nadpřirozenu“, to přišlo jako zámek plný žíznivých a extrémně nebezpečných upírů – což vlastně byl.

„ Je to tady?“ ověřoval jsem si.

Otec chladně a obezřetně odpověděl. „ Jsem si jist. Cítím další z nás…“

Naběhla mi husí kůže.

„ Máš strach?“ zeptala se matka.

Nemělo smysl lhát. „ Ano, bojím…“ přiznal jsem se.

„ Zůstaneš tady s kočím a my dojdeme pěšky.“ oznámil mi otec, který po té zaklepal na kočího, aby zastavil, že on a matka půjdou dál pěšky.

Strach se nezmenšil. „ Dávejte hlavně pozor.“

Oba dva se usmáli a pak vystoupili. „ Neboj se synku, my se vrátíme i s ní – to ti slibujeme.“

Mělo mě to ujistit a utěšit – jenže já stále cítil nepříjemné mražení a svírání žaludku.

Polkl jsem a pozoroval je jak si to mířili k tomu sídlu. Už byli skoro tam…zastavili se, ale pak pokračovali.

Zaklepali a po chvíli se dveře otevřeli. Oba dva vešli.

Nevěděl jsem, co dělat. Byl jsem natolik vystrašen, že jsem nebyl nijak moc schopen myslet racionálně.

Idiote. Nadával jsem se. Neboj se…oni to zvládnou, ujišťoval jsem sám sebe.

Čas plynul, byli tam několik hodin…co tam tak dlouho dělali? Začalo se stmívat a na krajinu padla hustá vlhká mlha, která mohla být jen tady v Irsku.

Sídlo jsem stěží už viděl- jen špičky věží- byla to jak nějaká scéna z děsivého příběhu. Dokázal jsem si teď živě představit, že se najednou odněkud objeví upír, který mě napadne a posléze zabije. Při té představě, jsem se otřásl.

Strašpytle! Nemysli na to!!

V tom hrozném tichu najednou zařehtal kůň a mohl jsem slyšet kočího jak ho tišší.

Polkl jsem a zase čekal.

Další hodina. Nic se nedělo.

Trochu jsem začal být unavený, ale statečně jsem s těžkými víčky bojoval. Po chvíli jsem prohrál a usnul.

Zdáli se mi podivné sny. Stále jsem utíkal po pláži a křičel jméno mé sestry. Měl jsem pocit, že se snad neproberu.

„ Možná bychom ho měli vzbudit, nemyslíte?“ zeptal se mladý ženský hlas a já se znovu vrátil do světa reality.

Neotevřel jsem oči a poslouchal.

„ Nediv se mu, čekal tam hodiny…potřebuje trochu spánku.“ odpověděl další sametový starší ženský hlas, který jsem důvěrně znal – matka.

„ Trochu? Spí šestnáct hodin!“ reagoval zase ten první dívčí hlas. „ Podle mě bychom ho měli probudit – to je můj názor.“

„ Zase tvůj názor?“ řekl mužský hlas – otec. „ Vidím, že jsi stále stejná.“

Ozvalo se zavrčení. „ Otče, chceš se snad se mnou hádat?“

„ No tak vy dva! Nechte toho! Zrovna, když jsme zase pohromadě, se musíte hádat!“ okřikla je matka.

Ten dívčí hlas mi byl tak povědomí. Ten tón…tak zpěvný hlas, jaký neměla ani matka…bylo to možné? Erica?

Prudce jsem se zvedl, abych se podíval kdo je v místnosti. Napravo stála matka, vedle ní otec a na druhé straně stál červenovlasý anděl. Tak krása mi vyrazila dech…byla ještě krásnější než v mých vzpomínkách…má sestra Erica.

Chystal jsem se vrhal jednu otázku za druhou, ale matka mě přeskočila. „ Filipe, jak se cítíš?“

Zmateně jsem koktal. „ No..já…je mi fajn…ale co se stalo? Kde to jsme? Jak js-“

„ Otázkami zrovna nešetříš…“ řekla Erica sarkasticky a ušklíbla se. Vypadala trochu naštvaně a rozzuřeně. Její obličej byl neutrální, ale její oči- ty její pocity prozrazovali.

Zamračil jsem se. Erica si povzdechla. „ Neboj vše ti detailně řekneme.“

Erica:

Povzdechla jsem se. „ Neboj vše ti detailně řekneme.“

Nevěděla jsem jak začít…možná mým útěkem před osmi lety? Měla jsem říci, vše co se stalo? To co nám Leon udělal…to že mě roztrhali na kusy, ale jen díky dobrému načasování našich rodičů, je nespálili.

Byla jsem moment doopravdy mrtvá. Bylo jen prázdno. Pak jsem se znovu probrala a mí rodiče se skláněli nade mnou…

„ Hm….jak začít….“ přemýšlela jsem nahlas a opřela se o zeď.

„ Řekni mi vše…“ objasnil mi bratr.

Povzdechla jsem si, nadechla se a začala s vypravováním.

* * *

„ Takže ty jsi ty roky byla u Leona?“ vydechl šokovaně.

Usmála jsem se. „ Převážně ano, párkrát jsme i cestovali. Například do Francie nebo do Rakousko- Uherska…“ řekla jsem. „ Ale moc ne…“

Chvíli bylo ticho. Bratr si vše urovnával v hlavě…byla jsem ráda, že se nezeptal, co jsem dělala na mých „ výletech“. Moc by ho to nepotěšilo – většinou to byly vraždy, či loupeže. Jen špatné věci, kterými jsem se nechtěla chlubit.

„ Je to takové zvláštní.“ promluvil do ticha.

Nepochopila jsem, co přesně myslel. „ Co je zvláštní?“

„ To že jsi byla pryč tak dlouho s někým, kdo ti tolik ublížil…ten Leon je teda bastard!“ vykřikl podrážděně poslední slova.

Uchechtla jsem se. „ Hm…to je většina upírů.“

„ Erico, mám dotaz.“ oznámil mi.

„ Jaký, Filipe?“

Nadechl se a zatvářil se váhavě. „ Přeměníš mě?“

To mě zaskočilo. Ten kluk teda neztrácí čas!

Otočila jsem se na matku. „ No, my mu to slíbili.“ řekla omluvně jako by ho nebo sebe obhajovala.

„ Úžasný…“ protočila jsem oči. „ To chceš hned, abych tě kousla?“ znělo to trochu komicky. Stále jsem doufala, že si to možná rozmyslí.

Nervózně se usmál. „ Bylo by to nejlepší…“

„ Všichni to berete na lehkou váhu! Sice vím, pár upírů jsem již stvořila, ale i tak tu je celkem stále velké riziko, že se neovládnu, chápete? Prý kousni mě….kéž by to bylo tak jednoduché jak to zní.“ zakroutila jsem hlavou.

„ No, tak…Erico…čekal jsem dost dlouho. Jsme rodina…a budeme jí navěky.“ přemlouval mě.

Matka s otcem mě také začali přemlouvat. Nechtěla jsem to udělat, ale nemohla jsem vzpírat.

„ Dobře, tak ať je po vašem…ale pamatujte jednoho dne, si za toto rozhodnutí budete nadávat a budete se nenávidět.“ popošla jsem k Filipově posteli. „ Kdybych nedokázala přestat, budete mě muset odtrhnout, víte to?“ ujišťovala jsem se.

Oba dva souhlasně kývli. „ Pevně věřím, že to nebude potřeba.“ řekl otec.

Nadechla jsem se a obrátila se k bratrovi. V jeho očích jsem viděla strach, radost, nervozitu – mnoho emocí.

Na chvíli jsem zaváhala a uvědomila si své priority – nezabít ho.

Chytla jsem jeho paži a dala si je před ústa. „ Promiň…“ řekla jsem naposledy a pak se mé ostré zuby zakousli do jeho měkké teplé a lidské pokožky.

V ten moment jsem chtěla jedinou věc – více krve.