Sladká vůně krve: Kronika nesmrtelných

Autorka: Teridarkness

1. KAPITOLA - POČÁTEK

Pozn. na úvod : Už dlouho přemýšlím nad stvořením mé vlastní upíří rodiny, nevím zda-li toto budete číst, neboť je mnoho nových a zajímavých povídek, mezi kterými se tato má možná ztratí... Ale každý chce stvořit své upíry, buď jako rodiny nebo jako páry… já vám ale chci představit mou vlastní rodinu, tak doufám, že se vám bude líbit.

Rok 1798 – Severní Irsko

Déšť. Zima. Tma. Ani jednu z těch věcí zrovna nemiluji, ale jsem na ni zvyklá. Mám ráda noc, ale poklidnou a teplou – takovou kterou tady v Irsku moc často nemáme.

Ozvalo se tiché zaklepání. „ Smím?“ uslyšela jsem hlas mé matky.

„ Ano.“ řekla jsem klidně a neobtěžovala jsem se otočit, abych na ni viděla.

„ Erico.“ vyslovila matka mé jméno. „ Už tady trucuješ několik dní.“

Nevzrušeně jsem jí odpověděla. „ A?“

„ A? To tady chceš umřít? Vylez ven…běž se projít.“ začala.

Pozvedla jsem jedno obočí. „ Projít? V dešti? Pokud jste si toho mamá nevšimla venku silně prší a k tomu fouká silný severský vítr- pravda. Nejlepší podnebí pro takovou menší vycházku.“

„ Nemluv se mnou tímto tónem Erico Mary Wildová. Jsem tvá matka!“ okřikla mě.

Na chvíli jsem utichla a poslouchala jak dešťové kapky narážejí do okna.

„ Je mi líto, jak se tvůj otec zachoval, ale je jasné, že se tak zachoval jen v tvém dobru.“ pokračovala mírněji.

Uraženě jsem se otočila. „ V dobru? Mamá vzpamatuj se! On mě chce prodat jako nějaké zboží! Dá mě tomu kdo dá nejvíce!“

„ Tak hrozné to není! On jen chce, abys měla dobrého a bohatého manžela, který by se o tebe starat a ctil tě.“

„ Ctil?“ postavila jsem se. „ Sama tomu nevěříš.“ zakroutila jsem nevěřícně hlavou.

Nasupeně jsem odkráčela z místnosti.

„ Kam jdeš?“ zakřičela na mě starostlivě matka.

„ Jdu se projít!“ zakřičela jsem a vzala si plášť. „ Měla jsi pravdu, musím se jít nadýchat čerstvého vzduchu!“

Vyběhla jsem z teplého domu do nepříznivého irského počasí. Kapky mě štípaly na tváři a mísily se s mými hořkými slzami.

Bouřka posilovala a já začala trochu litovat, že jsem tady.

Měla jsem v hlavě jasnou myšlenku: Musím se schovat.

Vešla jsem do prvního domu, který jsem uviděla. Projelo mnou zděšení, když jsem uviděla, kde se nacházím.

Hospoda. Špinavá plná otrapů.

Sedla jsem si do stolu v rohu. V místnosti bylo málo lidí…teda jen mužů. Tak pět a všichni na mě hleděli svým slizkým pohledem.

„ Co si dáte slečno?“ zeptal se mě obtloustlý a potem zapáchající hostinský.

„ Ehm…no já nic…hledala jsem spíš jen útočiště před tím deštěm.“ řekla jsem, poněvadž jsem neměla u sebe ani jednu minci.

„ Aha, to nevadí…tak kdyby jste si to rozmyslela, tak mi dejte vědět.“ a odkráčel zpátky k pultu, kde nalil další pivo nějakému tulákovi.

Potichu jsem polkla a zaháněla všechny obavy, co by se mi mohlo stát.

V hlavě se mi ozývali poplašné zvonky, jenže já nevěděla co dělat. A pak se to stalo. Nějaký vousatý starší muž si ke mně sedl a začal oplzlým tónem. „ A není vám zima? Mohl bych vás nějak zahřát…“

Projelo mnou zděšení. Panenko Marie to je můj konec!

„ Ne…děkuji…já radši půjdu…“ vydala jsem ze sebe po velké námaze.

Chtěla jsem ho obejít, ale do cesty se mi postavil další nějaký pobuda.

„ To nebyla žádost.“ řekl ten první, už nepřátelsky.

Chytl mě kolem pasu a hodil mě na stůl. Ucítila jsem bolestnou ránu na mé hlavě, ale to bylo to poslední čeho jsem se teď bála.

Věděla jsem, co mi udělá- udělají a chtěla jsem zemřít.

Cítila jsem jak ze mě strhává věci a já se mu beznadějně bránila, křičela jsem, ať mě pustí…prosila jsem..ale on nereagoval.

Něco se však změnilo a ten muž přestal, slyšela jsem jeho křik. Ne můj. Celá dezorientovaná jsem nad sebou spatřila nejkrásnějšího muže, kterého jsem kdy viděla.

Slyšela jsem v dáli sametový hlas. „ Budeš v pořádku….“  a padala jsem do tmy, kterou vzápětí vyměnila šílená pálivá bolest…