Skutečnost

Autorka: Anežka

Část sedmá

Když jsem ráno vstala, byla už opět hotová snídaně. Až Stephanie odjede budu si ji muset chystat zase sama.

Zítra byl den, kdy měla teta odjet. Už jenom při pomyšlení na to, že zítra touto dobou se s ní budu loučit někde na letišti, mi bylo strašně smutno. Byly to sice jenom dva dny a něco s ní strávené, ale i přesto mi po ní bude stýskat.

Po snídani jsem se šla s tetou projít a u toho jsem ji musela udělat výklad o každém členovi rodiny Cullenových..

„Takže Alice viděla, že jednoho dne se ty staneš taky…..upírkou?“ zeptala se, když jsme se dostaly k Alici.

„Ano, a já bych chtěla, aby to bylo co nejdřív“ sklopila jsem oči, nechtěla jsem vidět Stephaniin obličej. Určitě teď přijdou na řadu pokusy vše mi vymluvit.

„Takže až mi jednoho deštivého dne přijde pozvánka na tvůj pohřeb….je to znamení, že si konečně šťastná s Edwardem?“

Přikývla jsem.

Odpoledne pro nás přijel Edward. Měli jsme jet podle plánu do kina.

„Edwarde myslíš, že bychom mohli změnit plány a jet k vám domů? Ráda bych s vámi probrala tu knihu“ řekla a usmála se na něj.

„Čekal jsem, kdy se zeptáš. Alice viděla, že k nám přijedeš. Už jsou všichni na tebe připravení“ a oplatil ji úsměv.

A byla to pravda, když jsme přijeli celá rodina už hlasitě diskutovala o tetině knížce. Nejnadšenější z toho byl Emmett, který se viděl jako hrdina, který láme dívčí srdce.

 Jen Carlisle si tím nápadem nebyl zrovna dvakrát jistý. Říkal něco o Volturiových, ale v té době já absolutně vůbec nevěděla, o kom mluví a ani jsem se na to neptala.

Potom se hlasovalo.

Jediný, kdo nesouhlasil byl Carlisle a Jasper ze začátku váhal, ale Stephanie ho nakonec svým šarmem přesvědčila.

Takže se rozhodlo že kniha bude. Ale vše, až se sepíše se samozřejmě musí Carlisleovi poslat na schválení.

Stephanie z toho byla strašně nadšená a hned se pustila do práce. Volala si k sobě postupně každého člena rodiny a poslouchala příběh jak ho viděli oni upřímně svýma očima.

Nejdéle se zdržela s Rosalií a Edwardem…

Nedokázala jsem z Rosaliina pohledu vyčíst co si myslí a co tetě říká. Ale strávila s ní opravdu dlouhou dobu. Takhle se Rosalii rozpovídat jsem už dlouho neviděla.

Když jsem se pak ocitla doma (už ani nevím jak), ptala jsem se tety co si o Cullenových myslí. Z mého pohledu vyčetla že jsem se spíše ptala na to co o mě říkali.

„Všichni tě mají moc rádi, až….. až na Rosalii. Ale já ji chápu“ nechápavě jsem se na ni podívala. Ona chápe proč mě Rosalie nemá ráda? Já teda ne!

„Rosalie, ač se to nezdá je velmi citlivé děvče, ale myslím, že se časem sblížíte. Jinak o tobě opravdu všichni mluvili hezky. Akorát v Jasperovi jsem se moc nevyznala, je takový… zvláštní. A nakonec Edward… On tě Bello doopravdy moc miluje, udělal by pro tebe cokoliv na světě“.

 Cokoliv na světě? Vždyť já mám jen jedno přání a to mi splnit nechce.

„No nic Bells, já se musím jít balit, zítra mi to totiž letí už v šest hodin. Jsem opravdu strašně ráda, že jsem tady přijela“. A láskyplně mě objala.

„Já taky teto, zítra tě tam s Charliem doprovodíme“. Sice jsem se docela děsila představy, že budu muset vstávat v pět hodin, abychom aspoň ve tři čtvrtě byli na letišti. Ale co bych pro svou milovanou tetu neudělala?

Ráno jsem se rychle vyhrabala s postele, ale bylo příliš brzy. Všichni spali. Sedla jsem si na gauč a pustila telku, byla tam nějaká šílená telenovela.

Charlie se Stephanii vstali právě ve chvíli, kdy Chose Armando políbil Angeliku, ale mezitím se tam objevila Esmeralda a začala předvádět hysterickou scénu. Byla jsem strašně ráda, že už vstali, protože dívat se na to dál bych taky nemusela přežít.

Cestou na letiště bylo neobvyklé ticho. Mně a Charliemu to vyhovovalo, ale Stephanie z toho byla nervózní, proto jsem se přemohla a začala se s ní bavit o počasí.

Když jsme dojeli na letiště přišla ta smutná chvíle loučení…..Co když tetu už nikdy neuvidím??………..