Skutečnost

Autorka: Anežka

Část čtvrtá

Stephanie se vyděšeně podívala na Edwarda.

„Bože stalo se jí něco“?

Edward ji začal automaticky uklidňovat, že se to Alici občas stává a snažil se tetu odvézt trošku dál. Stephanie se po mě nejistě dívala.

„To je v pořádku teto. Alice mívá občas takovéhle stavy, to bude zase dobré“

Teta vypadala sice ustaraně, ale otočila se směrem k Edwardovi, který vypadal trošku nervózně a kladla mu opět nějaké otázky.

Já jsem tam stála a čekala, až se Alice vzpamatuje.

„Bello, Bello! Slunce…Edward…Stephanie…Pravda“ z ničeho nic jsem uslyšela Alicin naléhavý hlas.

„Alice, co se děje? Co jsi viděla?“ zašeptala jsem aby nás teta neslyšela.

Alice zase zkoprněla, takže mi svá slova nemohla vysvětlit.

Přehrávala jsem si znova a znova všechno co řekla. Hledala jsem v tom nějakou souvislost: Slunce-Edward-Stephanie-pravda, Slunce-Edward-Stephanie-pravda….

V tom mi to došlo. Prosím ať jsem si ty slova špatně vyložila. Prosím prosím prosím…..prosila jsem v duchu jako malá holka co chce aby ji někdo koupil poníka.

„Edwarde, Stephanie počkejte“ vykřikla jsem a podívala se na zatím zamračenou oblohu. Bože jak já teď lituji, že mi Edward neumí číst myšlenky.

Utíkala jsem za nimi a Alici tam nechala jen tak samotnou stát. Edward se na mě nechápavě díval.

Nevím jak se to stalo, ale zapletly se mi do sebe nohy a já cítila jak letím k zemi. Ježiš, proč musím padat zrovna teď?. Neustále jsem se uklidňovala tou samou větou : Třeba jsem si to jenom špatně vyložila. Dopadla jsem na zem. Rychle jsem zvedla hlavu a podívala se opět na oblohu. Viděla jsem jak se zpoza černých mračen prodírá pár slunečních paprsků.

V ten okamžik jsem uslyšela tetin výkřik…….. vysvitlo slunko.

Do háje slunko tu svítí pětkrát do roka! Proč muselo vylézt zrovna teď? Podívala jsem se na Edwarda který zářil.

Bože, ten Edward je na slunci ták nádherný. Jeho bílá kůže se třpytila, jako by byla posázena diamanty….

Jsem nemožná! Stephanie teď nejspíš odhalila Edwardovo tajemství a já se tady rozplývám nad jeho krásou!

Stephanie si teď všimla, že září také Alice a zděsila se o to víc.

Edward vstoupil urychleně do stínu, který vydával strom za ním.

„Co se děje Stephanie“? Řekl medově sladkým hlasem. Měla jsem dojem, že na tetu chce sehrát divadélko, že se jí něco zdálo. Ale podle mě věděl stejně dobře jako já, že tentokrát tetu nepřesvědčíme, že je utahaná.

„Nechte mě být….všichni jste tady divní!!! Ty…ty nejsi normální Edwarde…ty…je to asi bláznivé, ale připadá mi , že….že nejsi člověk“! Vystrašeně jsem se na ni podívala.

„Stephanie, o čem to tady mluvíš“? A chtěla jsem ji chytnout kolem ramen a tím ji trochu uklidnit.

„Nedotýkej se mě Bello, nešahej na mě“ řekla s hysterickým podtónem. Nechtěla jsem ji nechat, vždyť je to moje teta, na které mi záleží. Chci ji vše vysvětlit, chci, aby  mi věřila!

Edward mě chytl za ruku, abych ji nechala být.

Opět jsem se jí podívala do očí. Viděla jsem bezmoc, strach a zděšení. Bylo také vidět, že neví co si má myslet. Podívala jsem se na Edwarda. Ten se snažil svým kouzelným pohledem Stephanii uklidnit, ale očividně to nepomáhalo.Teta se najednou otočila a dala se na útěk směrem k lesu.

„Edward, přece ji teď nenecháš jen tak utéct! Běž za ní, no tak dělej“! řekla jsem a hrubě ho postrčila kupředu.

V tom za námi doběhla Alice, která se už vzpamatovala.

„Musíme zavolat Carlislea, musíme ji chytit a uklidnit ji, jinak…..“ Alice nedokončila větu a pohlédla na Edwarda, který věděl na co myslí.

Sesypala jsem se na chodník. Co, když někomu řekne co viděla dřív než jí všechno vysvětlíme? Nebo, co když si nějak ublíží, vůbec to tady nezná!

Mezi tím slunko zase zalezlo a obloha byla opět zamračená.

Najednou jsem uslyšela rachot aut. Přijel celý zbytek Edwardovy rodiny.

„Je to moje chyba, podcenil jsem ji“ řekl sklíčeně Edward.

„Hele nic si nevyčítej, je to přece Bellina rodina. Mají v krvi přijít na všechny záhady.“ Řekl bezstarostně Emmett.

„Edwarde, na co momentálně myslí“ zeptal se Carlisle.

„Myslí na policejní stanici. Má strašně zmatené myšlenky. Myslím, že si sama pořádně neuvědomuje co viděla a co to všechno znamená“ odpověděl Edward.

Co se stephanii asi honí hlavou. Bude schopná všechno pochopit?

Edward mě vzal do náruče a utíkal se mnou za zbytkem rodiny k lesu kudy teta utekla.

                                        Stephaniiny myšlenky

Bože kam jsem se to jenom dostala? Co jsem to viděla? Je tohle všechno normální, nebo jenom obyčejně hysterčím?

 Ne, to co jsem viděla určitě nebyl pouhý výplodek mé fantazie.

On zářil, zářil jako …jako by byl posázen milióny diamanty.

A potom co jsem ho uviděla se ze mě snažil udělat blázna tím, že se mě jak blbečka ptal : Co se děje Stephanie? Vlastně stejně jako Bella tenkrát v kuchyni, když jsem ji řekla čeho jsem si u Edwarda všimla. Ona se mě snažila přesvědčit, že jsem unavená z dlouhé cesty a já si řekla, že má nejspíš pravdu.

Co jsou pro všechno na světě zač? A to milé děvče Alice, taky určitě není normální. A nebo je normální jen tak z ničeho nic padnout do transu?

A Bella…má neteř…co ona s tím vším má společného? Třeba ji nějakým způsobe ovládají! Musím na policii. Ale co jim řeknu? Hele podívejte se, kluk mé neteře a jeho sestra na slunci září? To by mě hned šoupli do blázince.

Ale co jsou sakra zač? Třeba to jsou UFONI, kteří zkoumají naší planetu a skoušeji na mé Belle nějaké pokusy… To je absurdní….tomu co říkám, snad ani sama nevěřím.

Najednou jsem si uvědomila, že nevím kam běžím a v tom lese se vůbec nevyznám.

Potřebovala jsem si na chvilinku odpočinout a vše si srovnat v hlavě. Posadila jsem se na pařez, který stál vedle mě a dala jsem se do přemýšlení.