Šílený doktor Carlislestine

Autorky: Malika + Imala

3.část

Edward:

Jaký má asi tak dar? Opět Alice. Zmateně jsem se na ni podíval.

„Jaký dar? Co to znamená?“ zeptal jsem se nedůvěřivě. Co to má zase znamenat? Po Alicině tváři se roztáhl nepochopitelný zářivý úsměv.

„To je zvláštní schopnost. Většina upírů ho má. Vychází z toho, v čem jsi jako člověk vynikal. Znám pár upírů se skvělými dary. A myslím, že už vím jaký dar máš ty!“ vychrlila na mě nadšeně. Tázavě jsem zvedl pravé obočí.

„Umíš číst myšlenky!“ vykřikla šťastně.

„Wow,“vydechl jsem ohromeně. „takže můžu slyšet co si kdo myslí? To je paráda!“ radoval jsem se. Po řád jsem tomu skoro nemohl uvěřit. Skoro.

„Co umíš ty?“ vyzvídal jsem. Alice se zašklebila.

„Vidím do budoucnosti. ale ne vždy je to tak báječné jak se zdá.“ To jsem moc nechápal a tak mi Alice v mysli ukázala pár obrázků. Něco jako migréna, ale mnohem silnější. Pocit, že mi brzy pukne hlava...míhající se výjevy míst, lidí a upírů...

„To my myslím stačí.“ brzdil jsem Alici a ona na to přestala myslet.

„Tak je čas, aby ses šel poprvé najíst.“sdělila mi Alice klidně. Cítil jsem nepříjemné pálení v krku – žízeň; došlo mi; a projelo mnou zděšení, když jsem jen pomyslel na to, co bude na jídelníčku. Ještě víc mě vyděsilo, když se mi při pomyšlení na krev začala v ústech tvořit hořká tekutina – jed. Alice se mě už na nic neptala a vyrazila se mnou do pařížských uliček. V momentě kdy jsme vyšli ven z domu, uhodila mě do nosu úžasná vůně dvou lidí procházejících kolem. Naprosto přirozeně jsem se přikrčil a následoval je do úzké, tmavé a slepé uličky. Alice šla těsně za mnou. Aniž bych se nad tím rozmýšlel, vrhl jsem se na jednoho z mužů a v mžiku jsem ochutnal jeho báječnou krev. Alice si mezitím vzala toho druhého. Když v našich obětích nezbyla ani kapka krve, ukázala mi Alice jak se zbavit těl. Bylo to jednoduché. Po kusech jsme je naházeli do kanálu. Další možností by podle Alice bylo hodit mrtvoly do jezera nebo řeky. Jelikož ani jedno z toho nebylo poblíž krysy si dnes zjevně pošmáknou. Jen co jsme se jich zbavili, hladově jsem pohlédl na Alici. Pálení v krku se sice zmírnilo, ale zcela neodeznělo.

„Pokračujeme?“ zeptal jsem se krvelačně. Odmítavě zavrtěla hlavou.

„Ne s takovou by v Paříži za chvilku nezbyl jediný člověk. Zklamaně a trochu vzdorovitě jsem si před ni stoupl – vypadala teď tak malinká...

„Ale já mám ještě hlad!“ protestoval jsem podrážděně.

„Alicin výraz ztvrdl a navzdory tomu jak byla na první pohled neškodná, jsem se jí skoro bál.

„Pokud máš hlad, běž si do lesa ulovit pár prašivejch zvířat. Ale upozorňuju tě, že pokud budeš vraždit bez rozmyslu nebo nás jinak prozradíš, Volturiovi – klan vládnoucích upírů – si tě podají. a jim ještě nikdy nikdo neutekl. Mají Demetriho a ten má dar stopování – dokáže tě najít ať jsi kdekoli.“ vyjela na mě. Zarazilo mě to,ale raději jsem se podřídil. V tuhle chvíli celkem pouštěla hrůzu.

* * *

Pokoušel jsem se vykoumat, kde by Isabella teď mohla být. Již celých dvěstě třicet jedna let jsem ji neviděl, a tak mohla být prakticky kdekoliv. Ale něco mi říkalo, že by mohla být v Americe. Okamžitě jsem se vypravil na cestu. svoji ...záležitost jsem chtěl mít hotovou co nejdříve, abych už konečně měl svou dokonalou družku.

Po cestě na letiště jsem se rychle nakrmil a pak jsem vyrazil do letadla. Let mi připadal nekonečný, skoro věčný – jak divně to zní od upíra, který má celou věčnost. Konečně začal stroj klesat. S trhnutím dosedl na dráhu a zvuk měkce předoucích motorů utichl. Vystoupil jsem a rozhlédl se kolem sebe. Neměl jsem žádná zavazadla, která bych si musel vyzvednout na obrovském New Yorkském terminálu.

Spontánně jsem vyrazil jedním směrem, aniž bych tušil proč. Když jsem se po poměrně delší době dostal za hranice města rozběhl jsem se upíří rychlostí. Byla to úleva moct snadno udržet ten žádoucí směr když se člověk – upír nemusel proplétat a vymotávat z toho děsného neznámého labyrintu ulic plných aut.

Netušil jsem kam běžím. Hranice států mi vůbec nic neříkaly. Běžel jsem dlouho – několik hodin, když jsem najednou ucítil Isabellin pach. Byl čerstvý. Prošla tu nejvýše před pěti minutami. Sledoval jsem ho mezi stromy až na mýtinu kde jsem ji konečně uviděl. Její kůže byla skutečně ta pravá. Skláněla se nad nějakým blonďákem a právě se krmila. Odkašlala jsem si. Zvedla hlavu a zatvářila se velmi překvapeně.

„Ahoj Bello! Dlouho jsme se neviděli.“ pozdravil jsem ji zdvořile. Rychle se vzpamatovala a s úsměvem, který odhalil její zakrvácené zuby odpověděla.

„Ráda tě vidím Carlisle. Co tě k nám přivádí? Jak ses celá ta léta měl?“ s klidem si setřela krev ze rtů, ale mladíka v bezvědomí stále nepouštěla. Oplatil jsem jí úsměv.

„Měl jsem se dobře, znáš to...“ pokračoval jsem ve zdvořilostních frázích a pak jsem se jí ledabyle zeptal na otázku, která je nejdůležitější pro to co zamýšlím.

„Nejela by ses se mnou podívat do Paříže? Už delší dobu tam žiji a rád bych ti to tam ukázal. Hodně se změnilo od doby kdy jsi tam byla naposled ve čtrnáctém století a tak mě napadlo pozvat tě.“ Všiml jsem si jak se dívá na svůj oběd a rychle jsem dodal.

„A tu svačinku si samozřejmě můžeš vzít s sebou.“ Vyčkávavě jsem ji sledoval v očekávání její reakce. Chvíli se tvářila nerozhodně, pak několikrát naklonila hlavu ze strany na stranu, než konečně po několika vteřinách přikývla.

„Dobrá, pojedu s tebou do Paříže.“

Bella zvedla toho blonďáka, jenže on sebou vzápětí začal cukat. Proměna začala.

„Do háje!“postěžovala si Isabella nahlas „A on chutnal tak dobře!“

„No třeba se nestihne přeměnit než přistaneme...“chlácholil jsem ji opatrně. Nechtěl jsem aby se rozzuřila. Ve svém hněvu byla strašlivá. Naštěstí se uklidnila.

Dál už jsme nemluvili a prostě jsme jen tiše běželi bok po boku k nejbližšímu letišti, ladně jsme přeskočili dvoumetrový plot a tak aby nás nikdo neviděl jsme nastoupili do co nejmenšího a zároveň co nejrychlejšího letadla - gripenu. Bylo prázdné a při zběžném pohledu na oblohu mi bylo jasné, že máme volnou cestu. Bella si okamžitě sedla na místo pilota a letadlo řídila jakoby to bylo auto. Zatímco ona dávala pozor, aby nám nikdo nezkřížil cestu, pozoroval jsem cukajícího se blonďáka a spřádal plány. Isabellu stáhnu a když už se tenhle přemění, mohl bych si vzít jeho mozek, nebo srdce – samozřejmě pokud se mi budou zdát dostatečně kvalitní a hodné jejího těla.

Let byl celkem krátký, Bella hnala letadlo nevyšší (dost šílenou) rychlostí. Jen co stroj dosedl na dráhu jsem popadl toho brzo-upíra a vyskočil ven. Bella zabrzdila a následovala mě. Vedl jsem ji do Paříže a ona šla za mnou, netušíc, že je toto její poslední cesta.