Šílený doktor Carlislestine

Autorky: Malika + Imala

2.část - Společník

Edward Masen:

Pomalu jsem vystoupal po těch dlouhatánských schodech vedoucích k restauraci ve spodním patře Eifelky.Na tohle jsem už téměř sílu,ale musel jsem pracovat – tedy pokud jsem chtěl přežít.A já chtěl.

Vytáhl jsem klíč od prosklených dveří restaurace a odemkl jsem.Vtáhl jsem dovnitř nejprve kýbl a čistící prostředky,potom svoji maličkost a zase jsem zamknul.Zašel jsem do kumbálku v rohu místnosti a vzal si smeták,kolem kterého jsem obmotal jakžtakž čistý hadr.

Cestou jsem se krátce zastavil u skleněné stěny,přes kterou byl výhled na celý jasně osvětlený střed Paříže.Ještě před pár týdny bych se od tohoto výjevu nedokázal odtrhnout celé hodiny,ale teď mi to přišlo docela nezajímavé.Pro mě už bylo nezajímavé skoro vše - až na mé zoufalé naděje na přežití.

Předtím bych se kochal výhledem na Paříž z téhle restaurace jako host a ne jako uklízeč.Předtím – než jsem dostal tuberkulózu musel si začít vydělávat peníze na léky uklízením tady.Ne že by v těchto letech –  rok 1920 – bylo mnoho účinných léků,ale pořád lepší něco než se jen dívat na to jak pomalu umírám.

Zametal jsem pod stoly a co chvíli jsem musel přerušit práci kvůli záchvatu kašle,který mě pokaždé málem srazil na zem,kdybych se nebyl zapřel o smeták.Prach nedělal mým zpustošeným plícím vůbec dobře.

Když jsem douklízel restauraci,vrhl jsem se na schody.No,vrhl..spíš jsem se k nim odplazil.Pomalu jsem smetal schod za schodem,přičemž jsem se pohyboval šnečí rychlostí a nadával na celý svět.

Pak přišel záchvat kašle silnější než všechny předchozí.Smeták mi s lomozem vypadl z ruky a pak následovalo ještě mnohem hlasitější zadunění – to když moje tělo dopadlo na schody.V křečích jsem se svíjel na chladné zemi a bojoval jsme o kyslík,i když mi postupně docházelo,že tuhle bitvu už nikdy nevyhraju.Umíral jsem a nebylo nic co bych s tím mohl dělat.

Náhle jsem na sobě pocítil něčí chladné ruce.Existuje snad smrtka?Pokud ano,právě mě svírá svými ledovými prsty a zvedá mě,aby mne zavedla do nebe nebo pekla.Teď se uvidí jak moc jsem za svůj uboze krátký život hřešil. Na chvilku jsme zahlédl její tvář a oněměl jsem úžasem – obrazně řečeno,protože přes záchvaty kašle jsem stejně nedokázal promluvit.Byla překrásná.

Ne smrtka,ale anděl.

Tak jsem v nebi.Samým ohromením jsme přestal kašlat,záchvat pominul – i když to spíš bylo tím,že jsem se dostal do nebe.Chtěl jsem se pohnout,ale šlo to ztuha,a další překvapení mě čekalo ,když jsme se nadechl a bolestivě mě píchlo v plicích.Málem jsem vztekle zavyl.Když už jsem mrtvý,mohlo by mě aspoň přestat všechno bolet,ne?Ale pak veškerý vztek pominul,protože jsem se začal utápět v černých očích toho anděla.Smutně se na mě usmála a promluvila nádherným zvonivým hlasem. „Omlouvám se,“řekla mi tiše.

Nechápal jsem.Pak jsem pocítil silnou bolest v krku.Oheň se mi šířil žilami do celého těla a já byl zase bezmocný.Proč mi ten anděl ještě ubližuje?Neměl jsem snad dostatečně hrozný konec?Tohle nemohlo být nebe.To byl Očistec.Copak jsem byl nějaký zloděj nebo vrah,aby mě tolik mučili pokud jsem nechtěl do pekla?Ač jsem to pokládal za nemožné,bolest se stupňovala několik hodin a potom se ustálila do vytrvalého pálení.Myslím že jsem cítil jak mě někdo a nese kamsi pryč.

Nebyl jsme schopen soustředit se na cokoliv kolem sebe.Bolest mě zcela ochromila,ale po několika dnech vytrvalého pálení jsem si uvědomil,že začínám vnímat,bolest ochabovala.Jenže v další sekundě mi došlo,že se pouze stahuje do srdce.V hrůzném očekávání neskutečné bolesti se mi udělalo zle,ale nepozvracel jsme se.Jako bych už ani nemohl… Oheň se vytrvale stahoval a bolest v srdci byla ještě horší než bych považoval za možné a stále se stupňovala.Když dosáhla svého strašlivého vrcholu,moje srdce to už nemohlo utáhnout.Už teď tlouklo v děsivém rytmu.Několikrát vynechalo a pak naráz ztichlo.Umřelo.

Jenže já ne.

Už je po všem,super! vykřikl někdo.

Otevřel jsem oči a nadechl jsem se ačkoliv mi přišlo,že už to nepotřebuji.Nemusím dýchat.Rozhlížel jsem se kolem sebe a…viděl jsem všechno.Každičký detail,každičké vlákenko dřevěného stropu.Zmateně jsem vyskočil a udivilo mě jak rychle se mi to povedlo.Takto jsem se pohybovat nedokázal ani když jsem byl ještě zdravý.Zdravý…už mě nepíchá na plicích!!Znova jsem se nadechl a překvapilo mě množství pachů.Jen podle čichu jsem dokázal určit,že v této malé tmavé místnosti je ještě jedna osoba.Opět nadlidskou rychlostí jsem se otočil za tou vůní.

U okna zataženého těžkým závěsem stála drobná černovlasá dívka s tváří elfského anděla.Anděla..to je ona!!Ta která mě našla..na schodech?Kde jsem to vlastně byl,jak jsem se tam dostal?Nebyl jsem sto si to vybavit,jen jakési matné zamlžené obrazy smetáku a schodů.Uklízel jsem…někde v Paříži?Ale proč jsem se živil jako uklízeč?

Tiché odkašlání mě vrátilo zpátky do reality.Ta dívka ke mně přistoupila a opatrně se usmála. „Ahoj Edwarde.“ Jen se nelekej a neútoč, proboha tě prosím.

„Nemám útočit?“nechápal jsem její slova.

Zatvářila se zmateně. Co to dělá?

„Jak co dělám?“Stále jsem nerozuměl.

Vždyť jsem nic neřekla!!

„Ale ano,řekla,“odporoval jsem jí.Vždyť nikdo jiný tu nebyl!Ale teď jsem si všiml že vůbec nehýbala pusou. „Co se to tady děje?“dožadoval jsem se znepokojeně vysvětlení.

„Klid,všechno ti vysvětlím,“řekla konejšivým tónem.Pak udělala pár rychlých kroků směrem ke mně,ale to neměla dělat.Její zářivě rudé duhovky mě vyděsily.Automaticky jsme se přikrčil do obranné pozice a z hrdla se mi vydralo výhružné zavrčení.Dívka anděl-elf-zrůda s krvavýma očima si toho ale jakoby nevšimla a dál pokračovala v chůzi.Ačkoli jsem jí opravdu nechtěl ublížit,instinkty nade mnou zvítězily a já ji odhodil až na protější zeď,kde její tělo otisklo do stěny pořádnou díru.Zděšeně jsem pozoroval střídavě ji a střídavě svoje ruce,nemohl jsem věřit tomu co jsem udělal.

Ona nevypadala že by ji to překvapilo.Klidně se postavila a tentokrát se ke mně nepokusila přiblížit.A pak začala nezúčastněným tónem vysvětlovat.

„Edwarde,já vím že to bude znít šíleně,ale prosím poslouchej mě až dokonce.Jmenuji se Alice Brandonová a je mi něco přes sto let.“ Chtěl jsem jí skočit do řeči,ale jediným gestem mě umlčela. „Vysvětlím ti proč tomu tak je.Jsem totiž upírka.A ty jsi teď jako já.“Odmlčela se a čekala co to se mnou udělá.

„Ha ha ha,“rozesmál jsem se. „To je dobrý vtip!“

Zamračila se. „To není žádný vtip.Copak jsi mě před chvíli nehodil přes celou místnost?Copak už nejsi zdravý?Necítíš se jinak?“

Zamotala se mi hlav když mi došlo že má pravdu. „Ale..upíři neexistují,“vymáčkl jsem ze sebe přiškrceně.

„Jak vidíš tak ano.Jen se tě chci na jedno zeptat –zlobíš se na mě moc?Že jsem tě kousla.“

Zamyslel jsem se. „Ani ne.Jsem rád že můžu žít dál.Ale z jakého důvodu jsi tak učinila?“

Alice se zatvářila velmi vážně. „Potřebuji pomoc.“A krátce mi vysvětlila o co jde.Souhlasil jsem,i když jsme věděl že to bude nebezpečné.

Jak bych mohl odmítnout pomoct téhle krásné bytosti která mě vytrhla ze spárů smrti?

* * *

Prohlížel jsem si její nádherné tělo..zatím bez kůže.Horečně jsem přemýšlel koho stáhnout,aby vypadala dokonale.V hlavě jsme si promítal všechny tváře upírů,jenž jsem na svých cestách potkal a zaujala mě jemná bílá kůže upírky,kterou jsem neviděl už několik set let.Ano,ji musím najít.Její kůže bude ta pravá…

Kůže půvabné upírky Isabelly Swanové.

Teď ji jen vlákat do Paříže.Nebude si myslet že bych jí mohl nějak ublížit,že bych za těmi všemi zmizeními mohl stát já.Neuvěří že jsem se tak moc změnil.

To ta samota mě zničila…