Šílený doktor Carlislestine

Autorky: Malika + Imala

1.část – Helfněte mi někdo!

Alice Brandonová:

Nečině jsem seděla doma a věděla, že Gerard se už nevrátí. Varovala jsem ho, ale ten hlupák nedbal na moji radu a odešel na lov. Přeměnila jsem ho teprve před dvěma měsíci. Jako člověk mě velmi zaujal; ,měl blond vlasy a dokonalou tvář ještě před proměnou. Jeho vysokou svalnatou postavu upíří krev ještě zdůraznila. Byl úžasný. Dlouho jsem váhala než jsem se odvážila ho změnit. Při mém posledním takovém pokusu to s mým přítelem dopadlo hodně špatně. S Gerardem to naštěstí vyšlo, ale ovládla jsem se jen tak tak. A teď se ten kretén vypravil na lov a já zase budu sama, zuřila jsem. No, vlastně už jsem. Před očima se mi promítla další vize; Viděla jsem světlovlasého upíra, jak se narovnává od mrtvého těla na operačním stole. Gerardova těla. Všude kolem byly v policích na stěnách zkumavky, lahvičky a baňky s preparáty v láku. Bylo to nechutné a ještě nechutnější bylo, že to všechno byly kousky upírů. Zvedal se mi žaludek i když jako upír jsem zvracet nemohla. Zvedmula se ve mně vlna zlosti a nenávisti. Když už nemůžu Gerardovi pomoci, alespoň ho pomstím. Zabiju toho, kdo má tohle všechno na svědomí.

Začala jsem připravovat pomstu. Bylo mi jasné, že ho sama zabít nedokážu a tak jsem zamkla svůj maly, ale dobře zařízený byt, z jehož okna byl krásný výhled na paříž a rozběhla jsem se do Itálie. Mohla jsem si koupit auto nebo najmout dostavník, ale tento způsob dopravy byl mnohem pomalejší než rychlost jakou jsem dokázala vyvinout, a tak jsem si oblékla kalhoty a pohodlné boty a raději jsem se hned rozběhla po upírsku, protože vidět ženu v kalhotách by byla kuriozita a rozhodně by se mi nepodařilo zmizet z Paříže nenápadně.

Běh mi zabral sotva půl dne; do Itálie nebylo pro upíra daleko. Nebyla jsem ani trochu unavená, i když jsem se nezastavovala. Vlastně jednou ano – cestou jsem se v jednom malém městečku rychle najedla. Volturiovi mi musí pomoct. Donutím je k tomu, pokud snad nebudou ochotní spolupracovat. Ale velmi jsem o tom pochybovala – už stáli stranou příliš dlouho a nečině přihlíželi Pařížským masakrům. To se musí změnit.

Vstoupila jsem do jejich hlavního sídla. Na lidskou ženu, která mě oslovila zpoza recepce ve vstupní hale jsem jen zavrčela. Zjevně o nás věděla pravdu – raději se mi klidila z cesty. Dobře udělala. Byla bych ji roztrhala na kusy. Bez ohlášení jsem vtrhla k Arovi, Caiovi a Marcovi.

„Áá! Vítej Alice! Tak rád tě vidím! Co tě k nám přináší?“ zvolal Aro nadšeně. Možná doufal, že jsem si to rozmyslela a přidám se k nim. Ovládla jsem svůj hněv. Bylo v mém vlastním zájmu chovat se zdvořile.

„Aro...“pozdravila jsem a pokorně sklonila hlavu.

„Přišla jsem kvůli těm zmizením v Paříži. Jistě jse o nich slyšeli. Zmizel i můj přítel Gerard. Měla jsem vizi...musíte mi pomoct najít toho kdo má ty hrůzy na svědomí.“ vysvětlovala jsem zoufale. Arův úsměv ztuhl a po tvářích Caia a Marca přelétlo zděšení. Tak to mě dostalo. Oni se bojí? Tři nejmocnější upíří na světě a bojí se jedné mizerné, prašivé, zabijácké krysy?!

„Alice,“ Aro pečlivě volil slova. „je nám to nesmírně líto, ale do Paříže naše mc nesahá. Kdysi jsme uzavřeli dohodu s jedním klanem upírů, který tam žil, že se jim nebudeme míchat do vlády a –“

„No a co?!?“ přerušila jsem ho vztekle. Taková stupidní výmluva!

„V Paříži už žádný vládnoucí klan není! Žijí tam jen nomádi jako já! Je to město nikoho! Tak proč se pořád vymlouváte?!?“ Markuse a Caia moje drzost zjevně nakrkla, ale Aro se tvářil...zahanbeně? Myslím, že kdyby upír mohl zčervenat, Aro by teď byl rudý až za ušima.

„Ten slib pořád platí.“ zamumla rozpačitě.

„Takže vy mi nepomůžete? Vy podělaní zbabělci! Bojíte se jednoho mizernýho, mrňavýho, pitvajícího upíra! Tak já si ho zabiju sama!!!“ S těmi slovy jsem se jako tornádo vyřítila pryč z hradu. Felix mi v tom chtěl zabránit, ale Aro ho okřikl. V příštím okamžiku se Felix svíjel na zemi. Trvalo mi celou půlvteřinu než mi došlo, že to ne Jane, ale já jsem ho nakopla do rozkroku. Přesto jsem se nezastavovala a běžela jsem pryč z Volterry, pryč z Itálie. Když mi nepomůžou ti zbabělci, kteří si dovolují nazývat se vládci upírů, vyřídím si to sama.

V Paříži jsem byla za rekordní tři hodiny. V hlavě jsem celou tu dobu spřádala plán, ale k jeho realizaci budu potřebovat několik přátel.

Doma jsem prohrabala všechny šuplíky, dokud jsem nenašla adresu Petra a Charlotty. Byli to nomádi jako já a momentálně se usídlili ve městě kousek odtud. Vyrazila jsem a během pár minut jsem byla na místě a klepala na dveře jejich domku.

„Ano?“ ozvalo se a ze dveří vyšla drobná tmavovláska a vysoký, jí podobný upír.

„Ahoj Charlotto, Petře,“ pozdravila jsem staré přátele a rychle jim vysvětlila situaci, můj plán a co od nich žádám.

„No...ehm...Alice, no víš, my ti asi nepomůžeme.“ odpověděla mi Charlotta opatrně.

„Cože? Proč?“ vykřikla jsem zoufale.

„Alice, je to moc nebezpečné a my nechceme riskovat,“ omlouvala se mi rozpačitě. Mlčela jsem.

„No tak Alice...“ začala, ale já už ji neposlouchala. Zlostně jsem se rozběhla pryč a zuřila jsem. Nepomůžou mi. Vztekle jsem práskla rukou do mostu a ten se rozpadl na malinké kousíčky. Bylo mi to fuk.

Pak ke mně přišla spásná myšlenka. Přátelé mi nepomohli, tak si stvořím vlastního přítele! Postačí jeden. Ihned jsem se vydala do ulic vybrat toho pravého kandidáta na upírství. Dostavila se vize. Viděla jsem kluka s bronzovými vlasy. To byl ten pravý! Začala jsem prohledávat celou Paříž jen abych ho našla. Doufala jsem, že to bude brzo.

* * *

Pitvání toho malého skrčka mi vydrží aspoň na dva dny. Jeho slezina byla skvělá, dokonalá k jejímu tělu. Pak ještě najdu tu pravou kůži, mozek a srdce a bude hotová. Bude dokonalá, stejně jako všechno z čeho je složená.