Šílená touha

Autorky: Walking Smoking + Beer from Darkness

Pozorovala jsem Edwarda už delší dobu a nezdál se mi v pořádku…Měla jsem o něj čím dál větší strach. Jeho oči, které jsem tolik milovala a které byly většinou zlatavě hnědé, teď vypadaly unaveně a pod nimi byly skoro každý večer tmavé kruhy. Věděla jsem, že má starosti, ale zároveň jsem tušila, že o tom se mnou nechce mluvit, a tak jsem vyčkávala na tu správnou chvíli, abychom si mohli promluvit.

Poslední dobou jsem o něj měla víc než jen strach. Vracíval se čím dál později, dlouhou dobu pak trávil v koupelně nebo na záchodě, který obvykle vůbec nepotřeboval. Nechápala jsem, co se děje… Ano, byla jsem pořád jenom člověk. Teď zrovna vešel do dveří naší ložnice. Jeho krok ale nebyl tak jistý jako obvykle, skoro se potácel. Vyděsila jsem se, že je snad zraněný…

„Edwarde, Edwarde, miláčku, jsi v pořádku??“ slyšela jsem svůj vyděšený hlas.

„Ehm…lásko…“…zase nasadil ten svůj neodolatelný pokřivený úsměv a narazil do rámu dveří. „Nic mi není, budu u Tebe za chvil.., chvilinečku, už se nemůžu dočkat, až Tě sevřu v náručí.“

Jeho konejšivá slova mě vůbec neuklidnila. Vypadal omámeně a unaveněji než obvykle, ale nechtěla jsem se hádat. Stulila jsem se jako obvykle k němu do náručí. Bylo to zvláštní, ucítila jsem divný závan, který jako by k němu nepatřil. Kromě jeho omamující a nádherné vůně, která mi vždycky dokázala zamotat hlavu a kvůli které jsem téměř přestávala dýchat, se objevila i nová vůně, nezvyklá a neznámá, ale o to děsivější. Kdybych jej neznala, myslela bych si, že byl snad v nějaké krčmě nevalné pověsti. Bála jsem se ho na to zeptat, bála jsem se pravdy… Třeba jen slyšel nějaké myšlenky, které mu nedaly, a musel někomu pomoci a proto se zdržel, snažila jsem se přesvědčit sebe samu. Pak jsem sebrala veškerou odvahu a opatrně se zeptala: „Edwarde, kde jsi byl? Čekala jsem, že přijdeš mnohem dřív… Myslela jsem si, že jsi se mnou rád.“  Čekala jsem na jeho reakci a srdce mi tlouklo ještě hlasitěji a rychleji než obvykle. Musel to slyšet. Dlouho bylo ticho a potom jsem uslyšela zvláštní zvuk…Edward hlasitě oddechoval. On SPAL. Nechápalo jsem to. Říkal, že nikdy nespí. Nikdy nespal. Nechtěla jsem ho ale budit, byl tak krásný…Dívala jsem se na jeho zlatavě rezavé vlasy, a víčka, jak se jemně pohybují. Přemýšlela jsem, jestli se mi to nezdá. „Edwarde?“ Zašeptala jsem něžně, abych ho snad nevzbudila, „Edwarde, slyšíš mě?“

Neodpověděl, jenom stále pravidelně a nahlas oddechoval. Byla jsem fascinovaná. Vždycky to bylo naopak, to on se díval, jak já spím. A teď jsem dívala já… na jeho překrásný obličej, rovný nos, mužnou bradu… Nemohla jsem se toho pohledu nabažit. Byl neuvěřitelně nádherný. Pak jsem znovu začala přemýšlet a ptát se…Jak je to možné??? Nebo snad předstírá, že spí, aby mi nemusel odpovědět, kde byl tak dlouho? Toho jsem se bála. Ale ne, ví přece, že bych se stejně zeptala zítra, tohle by nikam nevedlo. Tak jak je tedy možné, že…? A pak jsem na něj znova podívala…Vypadal tak šťastně a tak … lidsky. Chvíli jsem se na něj dívala a potom jsem se znova stulila k němu a konečně, připadajíc si v bezpečí (v náručí upíra!) jsem konečně usnula.

Když jsem se ráno probudila, Edward už byl vzhůru. Ale nevypadal tak šťastně jako předešlou noc… Naopak, kdybych věděla, že je to možné, řekla bych, že je mu špatně.

Jeho obyčejně zářivá pleť byla najednou jakoby šedá, kruhy pod očima byly ještě výraznější než obvykle. Netušila jsem, jak funguje tělo upíra a jestli je něco takového vůbec možné.

„Dobré ráno“ pozdravila jsem nesměle a dlouze se na něho zadívala…Jeho obočí se zachmuřilo, až vytvořilo jednu úzkou čárku…Potom zvedl ruku k obličeji, jakoby mu při mých slovech nebo vůbec jakémkoli zvuku projela hlavou ostrá bolest a  zatvářil se, jako by mu bylo špatně od žaludku… „Edwarde, co je s Tebou?“, naléhala jsem. „Řekni mi, co se děje… Vidím, že nejsi v pořádku.“  Ani se na mě nepodíval. Jako by se celá jeho bytost soustředila na to, aby nezačal zvracet. Pak na chvíli zadržel dech a konečně mi skrz zuby odpověděl: „To nic, budu v pořádku, věř mi.“ A pokusil se usmát. Mě ale do smíchu nebylo. Nevím, co mě zneklidňovalo víc: jestli to, jak se v poslední době choval a jak vypadal nebo to, že mi nechtěl říct, co se děje.

„Edwarde, prosím, musíme si promluvit…“, snažila jsem se, aby můj hlas nezněl příliš starostlivě nebo vyděšeně, „miláčku, řekni mi, co se děje prosím Tě. Víš, že Tě podpořím v čemkoli budeš potřebovat, prosím věř mi…“  Smutně se usmál, ale do očí se mi nepodíval. Pak se podíval někam stranou do stropu a přehnaně veselým hlasem řekl: „Budu v pořádku, slibuju.“ Ale já jsem tomu nevěřila. Pak se rychle, ale potichu převlékl, letmo mě políbil na čelo a pak se mi konečně podíval do očí: „Bello, snaž se usnout…A buď klidná, nic se neděje.“  Jakoby se mi naučil číst myšlenky za tu dobu, co jsme byli spolu… Ale asi na každé milující ženě je vidět, když si dělá starosti.

Potom rychle odešel. Rozhodla jsem se zjistit, o co jde… I když jsem se bála, že mi to ublíží, že mě to zraní… Potřebovala jsem znát pravdu. Alice ani nikoho z rodiny jsem nemohla požádat o pomoc. V jejich myšlenkách Edward dokázal číst. Byla jsem odkázána sama na sebe. Pomalu jsem vstala a odešla do koupelny. Horká sprcha ale byla víc než příjemná a tak jsem zůstala déle, než jsem měla původně v plánu. Potom jsem se rychle oblékla, protože jsem se rozhodla vyrazit do města. Byla sobota a tak jsem naštěstí nemusela do školy. Charlieho auto už bylo také pryč, matně jsem si vzpomínala, že předešlého dne říkal, že mají v okolí Forks nějaký větší případ a že teď bude z domu víc než obvykle. To mi moc nevadilo, nikdy jsem nebyla společenský typ a ani jsem nesdílela Charlieho představu o správném způsobu trávení volného času: totiž rybařením a sledováním baseballu. Navíc jsem nechtěla, aby poznal, že mi něco dělá starosti. Zbytečně by se vyptával nebo by se o mě bál ještě víc než teď. Jenom za poslední týden mě pořád kontroloval, zakázal mi chodit ven po setmění a pokud jsem někde chtěla zůstat déle, musela jsem se mu pořád hlásit mobilem. Jednou jsem ho dokonce načapala, jak se mi přehrabuje ve školní tašce. Když mě uviděl, rozpačitě se usmál a vymlouval se, že jenom kontroluje, jestli stále nosím ten pepřový sprej, který mi dal před pár týdny. Říkal, že teď není venku bezpečno víc, než kdy jindy. Prý bylo v okolí Forks zavražděno několik lidí. Nevěnovala jsem tomu příliš pozornosti, většinu mé mysli teď zaměstnávala starost o Edwarda.

Neměla jsem ponětí, kde může být a tak jsem se utěšovala myšlenkou, že snad jen zase loví víc než obvykle. Nastartovala jsem svůj náklaďáček a opatrně odjela do města. Prošla jsem pár místních obchodů s oblečením a pak se stavila do mé oblíbené kavárny. Uvažovala jsem, že napíšu Charliemu, jestli by se mnou nezašel na oběd, ale pak jsem usoudila, že nejspíš bude mít dost důležité práce, od které bych jej neměla zdržovat. Pak jsem ale došla k novinovému stánku a tam přečetla hlavní titulek místních novin: „Další alkoholik zavražděn!“ Ten článek mě zaujal. Najednou mi bylo všechno jasné. Edward se jistě snaží dopadnout vraha. Snaží se, abychom byli všichni v bezpečí a já ho místo toho podezírám. Nechtěl mi to říct, abych si nedělala starosti. Najednou jsem si připadla strašně pošetilá. Koupila jsem si noviny, pomalu je otevřela a začala číst…

„Muž, asi pětapadesátiletý, byl včera ráno nalezen zřízenci v prostoru kontejnerů na tříděné sklo poblíž hlavního nádraží v Port Angeles. První domněnky po nalezení mrtvoly vedly k dohadům o nočním prochladnutí a následném umrznutí muže, které pramenily z nezvyklého chladu těla a promodralé kůže. Později ale lékař, který dorazil na místo, tato tvrzení vyvrátil a označil případ za vraždu, neboť tělo muže bylo na několika místech pod oblečením pobodáno ostrým předmětem. Tyto rány nebyly zprvu nálezcům těla patrné, protože se na oblečení nenacházely stopy krve. Jak lékař také podotknul, muž ležel na průduchu kanálu, což by noční umrznutí vyvracelo. Psycholožka, která si přeje zůstat v anonymitě, nám sdělila, že se podle jejího mínění jedná pravděpodobně o typ vraha, tzv. samozvaného pročisťovatele společnosti, který si své oběti vybírá mezi lidmi, které označí za zbytečné a pro okolí nepřínosné vykořisťovatele. Zřejmě právě proto si tento konkrétní vrah volí alkoholiky. Chce, aby jeho oběť před smrtí co nejvíce trpěla a kála se. Tato situace je již několikátá v řadě s podobným scénářem v poměrně krátké době. Nejprve tyto případy nebyly spojovány a nebyla jim věnována přílišná pozornost, protože alkoholici se na ulici často v opilosti navzájem zraní nebo se dokonce zabijí. Takovýto nárůst úmrtí s podobným provedením byl ovšem nápadný. Nyní jsou již zvláštní jednotky policie v plné pohotovosti. O dalším průběhu případu vás budeme informovat na stránkách našeho deníku.“

 Ano, Edward ve své nekonečné dobrotě nyní hledá odporného vraha těchto zbloudilců, věděla jsem to naprosto jistě a zastyděla jsem se za své předchozí myšlenky, ve kterých jsem onu dokonalou bytost podezřívala z toho, že dělá něco tajně za mými zády. Opět jsem si bolestně uvědomila, že nejsem vůbec hodna někoho takového. Zatímco já chodím po městě a vysedávám v kavárně, on pomáhá a chrání. Určitě si myslel, že bych byla příliš vyděšená, kdybych se dozvěděla, koho hledá, a proto mi nechtěl nic prozradit. Ale až přijde dnes večer domů, konečně si promluvíme, řeknu mu, že mě nemusí ochraňovat před poznáním, že nebudu vystrašená z toho, co mi o své činnosti řekne, že už všechno vím. Celý zbytek dne jsem se těšila, až uvidím jeho tvář a konečně mu povím o všem, co jsem dnešního dne objevila. Částečně jsem doufala, že už Edward vraha dopadl a konečně budeme zase spolu jako před tím, než ho starostlivost a obětavá péče o bezpečnost obyvatel v našem okolí změnily.

V takto veselých představách, s vidinou nadcházející budoucnosti, která bude opět bez mráčku, jsem dojela náklaďáčkem před dům. Zaparkovala jsem na příjezdové cestě a nedočkavě spěchala do svého pokoje s touhou, aby tam na mě už čekal, aby seděl v houpacím křesle, jako to někdy dělával, když jsem se vracela ze školy později než on. Ale můj pokoj byl prázdný, přesně tak, jak jsme ho ráno opustili a Edward se nakonec neukázal ani později po setmění. Čekala jsem až dlouho do noci, sama v celém domě, protože Charlie hledal ve tmě také onoho vraha, který terorizoval alkoholiky celého okolí. Po půlnoci mě čekání ukolébalo ke spánku, usnula jsem vsedě na posteli otočená k oknu, které bylo běžně Edwardovými dveřmi.

Spala jsem neklidně. Neopodstatněně mě pronásledovaly nejhorší noční můry, ve kterých se střídaly změti děsivých obrazů a výjevů. Viděla jsem Edwarda, jak se v nějakém zešeřelém baru pokouší líbat podnapilou Jessicu, pak Charlieho, kterak veze ve svém služebním voze Edwarda svázaného v poutech na policejní stanici, Edward není schopen obrany a i při své nadlidské síle se mu podrobuje a nakonec tu nejhorší ze všech věcí… Ve snu jsem viděla Edwarda, jak se bezbranně svíjí na elektrickém křesle.

S trhnutím jsem se probudila. Vzbudil mě podivný rachot za oknem. Okamžitě jsem vyskočila z postele a běžela se podívat, co se to venku děje. Doufala jsem, že je to jen zvuk motoru Edwardova Volva, ale podvědomě jsem tušila, že to bylo něco jiného, neznámého. Podívala jsem se na setmělý dvorek před domem a opravdu tam stál jen můj náklaďáček, obě zbylá parkovací místa byla dosud prázdná. A zase ten divný zvuk, který mě vytrhl ze spánku… jako by někdo převrhl naší popelnici a všechny odpadky se s řinkotem sypaly do silnice. A opravdu, venku, ozářený měsícem, který najednou vyšel zpoza mraků, stál, nebo se spíše zvedal do stoje Edward, z chumlu starých krabic od pizzy, plastových lahví a zbytků jídla z převržené popelnice. Vykřikla jsem zděšením. Vůbec nic jsem nechápala. Kde je Edwardovo auto? Proč leží na naší příjezdové cestě? A jak vůbec mohl upadnout? To se mu nikdy nestalo, kam až má paměť sahala, byly jeho pohyby vždy nadpozemsky ladné. To já dokázala upadnout a zranit se na seberovnějším nekluzkém povrchu. Znovu jsem vykřikla, vrhla se ke klice okna a trhnutím ho otevřela.

Zavolala jsem do noci Edwardovo jméno, chvíli bylo ticho, Edward se zmateně rozhlížel kolem sebe, jako by hledal zdroj, odkud hlas vychází, a pak se najednou začal přidušeně smát. Se smíchem se snažil schovat za maličký keřík angreštu u nás na dvorku, ale vešla se mu za něj pouze hlava. Pak se nekontrolovaně znovu rozesmál, upadl a keřík vytrhl i s kořeny. Podíval se na něj se zmateným výrazem, ale pak se znovu otřásl v záchvatu smíchu, angrešt si přitiskl na hruď, jakoby choval malé bezbranné dítě, svalil se do záhonku a otřásal se smíchem. Byla jsem naprosto zmatená a vyvedená z míry. „Co je tu tak směšného? Edwarde, pojď okamžitě nahoru a vysvětli mi to!“ zakřičela jsem na něj dolů do zahrady. „Zamrkal, jako by chytal utíkající myšlenky, a pak zastřeným hlasem a s potlačovaným smíchem odpověděl: „Za chvíli jsem u tebe Bells, nestrachuj se, všechno, všechno, všecičko mám pod kontrolou. Miluju Těéééééééééé!!!“

Jeho slova mě příliš neuklidnila, cítila jsem, že se děje něco divného, jeho křišťálový hlas, ten který bych vždycky neomylně poznala mezi miliony, jakoby pozbyl něco ze svého diamantového lesku. Už nebyl tak hladký, sametový, dokonale vybroušený. Měla jsem o něj opravdový strach. Že by byl tak unavený? V tu chvíli mě napadla děsivá myšlenka. Co když ten vrah, kterého hledá, není obyčejný člověk? Co když je to někdo horší, silnější? Nebo něco? To by mohlo tuto situaci vysvětlovat. Dopadnout obyčejného člověka by přece byla pro Edwarda hračka. Otřásla mnou vlna strašného strachu. Co když mu ten vrah taky ublížil, co když je zraněný???

Z mých hrozných představ, které najednou zaplnily celou mou hlavu, mě vytrhla obrovská rána, jako kdyby někdo trhal velikou silou plech na kousky. Vyklonila jsem se z okna, a tam, kousek pode mnou visel Edward na zpola utrženém okapu… „Edwarde, proboha! Není ti nic? Jsi v pořádku?“ Nával strachu mě naprosto ochromil. Ale to už Edward šplhal po okapu do mého pokoje. Nejistě balancoval na okenní římse a pak se svalil na podlahu ke mně po pokoje. Vrhla jsem se k němu a najednou mě omámila divná vůně. Nebyla to ta typická vůně, která mě zmámila vždy, kdy na mě Edward dýchl svým medovým dechem, bylo v ní ještě něco jiného, co jsem však zprvu nedokázala identifikovat. Vonělo to trochu jako poloprázdné plechovky piva, které Charlie nechával po baseballu u televize, smíchané s něčím, co matně připomínalo Billyho dýmku. Pak jsem si uvědomila, že ten vrah má na mušce alkoholiky. Pokud se s ním Edward dostal do styku a snaží se ho dopadnout v jeho prostředí, musí to být ono! Znovu jsem Edwarda oslovila, vypadal, že zatímco jsem přemítala, upadl do jakéhosi bezvědomí. Pohladila jsem ho starostlivě po jeho neodolatelné tváři, ale on se po mé ruce ohnal, jako by to byla moucha a opět přestal jevit známky života. Propadla jsem naprosté panice. Určitě se mu stalo něco hrozného, takhle vyčerpaného jsem ho nikdy dřív neviděla. Začala jsem jako v transu vykřikovat jeho jméno. „Edwarde, Edwarde, vzbuď se! Co je ti? Mluv se mnou! Edwarde, prosím!“ Hlas se mi zlomil. A najednou jako by mě uslyšel, jako bych ho přivolala z cizích světů, kde byly jeho myšlenky, vzhlédl z podlahy na mě. Místo očí měl jen malinké škvírky, skrz které však stále procházel jejich nádherný dech beroucí lesk. Když mě jeho oči našly, usmál se na mě svým překrásným úsměvem, avšak nyní pokřivenějším než obvykle. Vydechla jsem úlevou, je naživu, to mi pro tento moment stačí. Pomohla jsem Edwardovi na nohy, jak bylo ale vidět, vzpřímený postoj mu nedělal dobře, tak jsem ho radši dovedla k posteli, a on se na ní s žuchnutím povalil.

„Edwarde, řekni mi, prosím, co se stalo? Co ti udělal? A kde máš auto?“ Edward mě chvíli zmateně pozoroval, a pak odpověděl.

„Nic se mi nestalo, měl jsem menší nehodičku, ale jsem úplně v pořádku.“

„Cože? Nehodu? Ty jsi havaroval??“ vyjekla jsem naprosto zděšeně. Nedokázala jsem si představit, že by Edward, nejlepší řidič, jakého jsem kdy poznala, navíc s jeho schopnostmi předvídat terén a pohotově reagovat, mohl mít někdy v životě autonehodu. Jezdil pravda trochu rychle, což jsem mu ze začátku vyčítala, ale nakonec, když mi objasnil všechny své schopnosti, jsem uznala, že si to může dovolit a necítila jsem se s nikým druhým v autě bezpečněji. „Jak se to proboha stalo?“

„Ále přehlédl jsem zatáčku, trochu si popletl nohy a zaměnil brzdu s plynem, a ten strom, který mi stál v cestě, se tam taky zjevil nějak zčistajasna. Vůbec jsem ho z auta neviděl. Ale jak říkám, nic se nestalo, miláčku, nech mě teď prosím chviličku odpočívat, necítím se úplně ve své kůži. Promluvíme si ráno.“

S tím jsem se naprosto nemohla spokojit, nerozuměla jsem ničemu, co mi vykládal, a měla jsem o něj příšerný svíravý strach. Začala jsem s ním třást, uvědomovala jsem si svou hysterii, ale potřebovala jsem vědět, co se děje. Hned! „Edwarde, tohle do rána nepočká, musím vědět, co ti udělal, všechno vím, vím všechno o těch vraždách alkoholiků, nemusíš přede mnou nic tajit, nebudu se bát, jen se mnou prosím mluv, miluju tě a tohle mě ničí.

Najednou jakoby Edward ožil, jeho nádherné tělo vypadalo, že se probírá ze spánku. Otevřel své kouzelné oči s náhle nabytou energií a jejich zastřený svit se projasnil. Byl to ale pohled plný zděšení. „Ty to víš? Ty všechno víš, a přesto jsi tak klidná a nevadí ti to?“ Ve chvíli naprosto procitnul a díval se na mě.

„Nejsem klidná, ale samozřejmě, že mi to nevadí, měl jsi mi to říct sám, takhle jsem se o tebe jen strachovala, když jsi všechno podnikal potajmu za mými zády, ve snaze mě uchránit strachu, který bych mohla mít. Samozřejmě bych tě podpořila.“

„Bello, jak bys mě podpořila? Víš vůbec, o čem mluvíš? Tobě nevadí, že jsem monstrum?“

„O tom jsme se snad bavili už tisíckrát! Myslela jsem, že už mi to konečně přestaneš připomínat, že jsou tyhle rozhovory za námi. Je to směšné.“ Odpověděla jsem podrážděně. Vadilo mi, že mi pořád zdůrazňoval, že je upír, že je netvor, že je nebezpečný. Ubezpečila jsem ho tolikrát, že mi na tom nezáleží, že mi záleží jen na něm, ale on se k tomu stále vracel, stále se považoval za monstrum, které ohrožuje můj život.

„Ale tohle je přece úplně něco jiného!“ Upíral (celkem půvabné slovo – pozn. autoraJ) na mě své hluboké oči, ale neokázala jsem v nich vyčíst, co si myslí.

„V čem je to jiné?“ Přestávala jsem ovládat svůj hněv, bála jsem se o něj, ale odmítala jsem zase sklouznout do tolikrát omletých rozhovorů, kdy ze mě dělal jen cukrovou panenku, kterou je třeba před vším chránit a raději jí ani nic neříkat. „Možná bych se o tebe bála, když se vydáváš v noci dopadnout toho vraha, ale věděla bych, že je to pro tebe důležité, věděla bych, že to musíš udělat, že to cítíš jako svou povinnost, nebránila bych ti. Mrzí mě, že mi nevěříš…“ Najednou jsem ucítila, jak mě v očích pálí slzy a raději jsem přestala mluvit a snažila se své náhlé zoufalství skrýt.

Edward se díval zmateně. Najednou ale jako by pochopil. „Ty, ty sis myslela, že hledám toho vraha?

„No samozřejmě.“ Teď už jsem byla naprosto vyvedená z míry já. Proč se tak hloupě ptá?! Pohlédla jsem do jeho očí, měsíc zasvítil do pokoje a já v nich znenadání zahlédla temně rudý odlesk… V tu chvíli jakoby mě něco zezadu udeřilo do hlavy… „Ne!“ vykřikla jsem. „Tak to není. To nemůže být pravda!“ Pochopila jsem, ale naprosto jsem se tomu zdráhala uvěřit. Nebyla jsem schopna slova. Z hrdla se mi vydralo jen přidušené, bezhlesné „Proč?“

Edward dlouho nepromluvil. Jeho bezstarostnost způsobená (zdráhala jsem se na to jen pomyslet) alkoholovým opojením jakoby se náhle vytratila. I já jsem vystřízlivěla ze svých iluzí. Potom sebral veškerou svou odvahu a odhodlání a pevně se mi podíval do očí. Ale já jsem ty svoje sklopila. Ty medové oči, které mě dokázaly uhranout svým pohledem, a které jsem zbožňovala, byly najednou pryč. Poprvé jsem byla nucena dívat se temně rudých očí vraha. Snažila jsem se ovládnout , abych se znova nerozbrečela a  s pohledem upřeným na noční stolek na opačné straně pokoje jsem se opět zeptala: „Proč?“ Do očí jsem se mu podívat nedokázala. Ještě chvíli bylo ticho. Potom Edward promluvil.

 „Víš, Bells, já...nedělám to proto...proto, že bych chtěl ty lidi zabíjet. Já prostě jen občas miluju ten pocit, který mi alkohol způsobuje...Víš, je to jako..“ Na chvíli se odmlčel. Hledal ta správná slova. Bylo vidět, jak se snaží mluvit souvisle, klade důraz na každé slovo a soustředí se na to, aby správně zformuloval svoje myšlenky. Jenom jsem nevěděla jestli je to tím, že se snaží  vysvětlit mi to co nejlépe nebo je to proto, že je tak opilý. Zhluboka vydechl (při tom výdechu jsem znova ucítila pach piva) a pokračoval: „Je to jako bych byl na chvíli absolutně šťastný. Ten pocit je strašně inspirující. Pomáhá mi to si...odpočinout.“ Koutkem oka jsem viděla, jak se při těch slovech usmál svým nádherným, smutným úsměvem. Pak ztěžka pokračoval: „Myslel jsem si, že to dokážu zažít i s tebou, a věř mi, že ano.“ , dodal rychle, „ale takhle se navíc cítím hrozně bezstarostný, je mi jedno, že jsem upír, připadám si tak...lidsky, tak...sám sebou. Zdá se mi, že nic není problém, třeba ze ty...jsi člověk, však víš. Ale hlavně mi nevadí, že jsem monstrum. Dokážu se smát a být uvolněný... “ To snad nemohl myslet vážně. Co mi to tady vykládá?! Bože, Edwarde...co se to s tebou stalo..To byly jediné myšlenky, které mi prolétly hlavou než stihl znova promluvit. „Víš, když jsem s tebou, musím si pořád dávat pozor, abych....abych ti nějak neublížil.“ Dodal omluvně a potom znova navázal: „Vím, že teď, když to víš, se mnou asi nebudeš chtít zůstat. A asi by bylo správné, říct Charliemu, že jsem to byl já. I když moji rodinu to asi zničí, až se to dozví. Ale nemohl jsem jinak..Oni, víš, ty které jsem...“ Neřekl to slovo. Nedokázal jej říct. „...oni nic necítili, víš? Byli tak...namol, že necítili žádnou bolest. Já sám bych chtěl takhle umřít. Tedy kdybych byl člověk...“ Zase se smutně usmál. „Bello, stejně by zanedlouho umřeli, tak jako tak. Vím to. A to mnohem bolestivější smrti. Nejspíš na selhání jater. Vlastně jsem jim prokázal službu.“

Bylo ticho. Čekal, co řeknu. Šok, zmatek a hněv pomalu ustoupili jako příliv a otevřeli prostor novým pocitům. Vlastně jsem byla ráda, že mi to všechno řekl. Že se mi vyznal se svých největších chyb, nejhorších vlastností a nejstrašlivějších tužeb. Nedokonalý a chybující mi byl najednou bližší. Poprvé jsem si připadala jako někdo, kdo mu může být rovnocenným partnerem a taky jsem poprvé uvěřila tomu, že mě snad dokonce potřebuje a že mu můžu i musím pomoci. Iluze dokonalosti, díky které jsem se vedle něj stále cítila méněcenná, zmizela. Teď seděl zkroušeně na mojí posteli a čekal na můj verdikt. Ještě nikdy nevypadal tak smutně a nejistě a ještě nikdy nebyl krásnější. Jednou věcí jsem si byla naprosto jistá. Vždycky jsem si myslela, že bych nemohla jsem být s alkoholikem a vrahem, ale teď jsem věděla, že musím a chci  být s Edwardem. Měla jsem vůbec na výběr, když jsem naprosto jistě věděla, že ho pořád stejně miluju a nedokážu jej opustit? Donutila jsem se zpříma pohlédnout do jeho rudých očí. Vlastně to nebude tak těžké, zvyknout si na ně. Usmála jsem se na něj a zašeptala: „Miluju tě, Edwarde. “ Potom jsem se pokusila o šibalský úsměv a zeptala se: „ Tak kde je tady nejbližší hospoda? Myslím, že mám taky docela chuť na pár piv...

KONEC