Sbohem

Autorka: Anika

Tak tady je jedna určitě tuctová povídka… Ale neodolala jsem. Je to kratičký, takže když si to přečtete, nezabere to tolik času :-)

Sbohem

Věděl jsi, že když mi dáš,

budeš muset i vzít.

Vzal sis moje srdce

a bez něj se nedá žít.

Moje srdce vždycky bude

patřit jenom tobě.

Sejdeme se, budem spolu,

až už skončím v hrobě.

Říkals, že mě miluješ,

málo to bylo platný.

Přesto všechno miluju tě

a doufám, že jsi šťastný.

Já si létám, já se vznáším! Jsem tak šťastná, že jsi konečně odešel! JAK jsi mi to mohl udělat? Jak, jak, jak? Doufám, že jsi rád, že jsi spokojený – protože jestli jsi mi chtěl srdce rozcupovat na tisíce kousků, tak jsi odvedl mistrovskou práci! Ale víš co je na tom nejlepší? Já tě pořád MILUJU! Jasně, zlomil jsi mi srdce a teď je ze mě troska, chodící mrtvola… No a co? Ne,vážně, já vím, že nejsi člověk a lidským pocitům moc nerozumíš… Ale můžeš mi vysvětlit, jak je proboha možné, že tě miluju, když tě mám nenávidět?

Teď si určitě myslíte, že jsem blázen – a já jsem. Mluvím sama se sebou, vlastně mluvím s Edwardem. Jakmile jsem pomyslela na to jméno, díra v hrudi se opět ozvala. AU. Už je to pět měsíců a já se nehnula z místa – psychicky. Všichni, kdo byli mými přáteli, mě opustili – a já se jim nedivím; kdo chce kámošit s oživlou mrtvolou? A Charlie? Ten ze mě šílí. Už tolikrát řekl: „A dost! Tohle už je vážně vrchol! Potřebuješ pomoc, ODBORNOU pomoc!“ A já se na něj vždycky podívám jako by tu odbornou pomoc potřeboval on a pak se zase snažím začlenit do normálního života víc než jindy.

Ale teď, teď je to jiné… já už vážně nemám sílu žít. Ujistila jsem Charlieho, že může jet bez výčitek na ryby – dlouho nebyl. A tak teď škrábu perem o papír a vylívám si srdíčko. Jeden dopis na rozloučenou pro Charlieho a jeden pro NĚJ a zbytek Cullenů. Ne, že by hrozilo, že ten dopis někdy najdou ti praví lidé – upíři – ale co.

Nastoupím do svého náklaďáčku, dopis pro Charlieho zanechajíc na kuchyňském stole a druhý dopis položený na sedadle spolujezdce, vedle mě. Dovezu jim ho do schránky, třeba ho jednou někdo najde,třeba, jednou. Tu příjezdovou cestu jsem našla bez problémů, jala jsem po ní snad tisíckrát. Najednou jako by mi na volantu ruka zmrzla – stálo tam auto. Trochu se mi ulevilo, že to není stříbrné Volvo nebo něco podobného, ale jen stěhovák. Zastavila jsem proud slz, který mě pronásledoval už od psaní dopisů. Co má tohle sakra znamenat??? „Ehm, dobrý den slečno, potřebujete něco?“ Nadskočila jsem – byla jsem tak zabraná do vlastních myšlenek, že jsem si nevšimla té zřejmě milé osoby, co na mi ťukala na okýnko a mluvila na mě. „No, měla jsem sem doručit dopis nějakým Cullenům…“ vypadlo ze mě a znovu se přihlásila ostrá bolest v hrudníku při vyslovení jména. „Ale ti už tu nějakou dobu nebydlí. Ovšem jestli je ten dopis důležitý, mohu jim ho poslat, vím, kde teď žijí… aspoň většina rodiny…“ Většina rodiny? A tohle znamená zase co? „Většina rodiny? Co tím myslíte?“ „Jeden s nimi není…“-Vážně jsem nemusela poslouchat dál, abych věděla který. Třeba je z NĚJ taky troska. Možná lituje, že se se mnou rozešel. – „ …je teď prý někde v jižní Americe nebo co. Moc informací nemám…“ PANEBOŽE! Jak mě mohlo napadnout, že je na tom stejně jako já??? Někde si užívá.  A co jiného by měl asi tak dělat? Někdo si významně odkašlal – jasně nejsem tady sama. Vzpamatovala jsem se. „Mohl byste ten dopis tedy doručit? Moc by to pro mě znamenalo…“ Kdy už konečně začnu používat mozek? Proč by mi mělo záležet na nějakém dopisu, který mám jen doručit? Ne, tohle vážně dokážu jen já. S mírně zmateným výrazem si ode mě dopis vzal – došlo mu to. „Mockrát vám děkuju, budu vám nadosmrti vděčná“ – to nebude na dlouho – „sbohem“, dodala jsem. „Mějte se hezky“, odpověděl mi mile a zamával. Přikývla jsem a rychle jsem se rozjela pryč, aby neviděl, jak se mi do očí opět derou slzy.

Jela jsem směrem k La Push a doufala, že si mě všimne co nejméně lidí. Dojela jsem blízko k útesům a začala se škrábat na ten nejvyšší. Když vtom jsem uslyšela hlas, naléhavý, prosebný – „Prosím tě Bello, nedělej to.“ Nepřekvapilo mě to – posledních pět měsíců jsem HO slyšela často. Už jsem se dostala na vrchol, byla to pěkná výška – to přesně potřebuju – jistou smrt. Chystala jsem se ke skoku. „NE, Belo, NE!“ – najednou byl rozzlobený. „A proč ne?“, zeptala jsem se ho v duchu. „Nedělej to, miluju tě…“ – Jasně, to ti tak budu věřit, protože pokud vím, tak se lidé neopouštějí pro to, že se milují. „Promiň Charlie...“, zamumlala jsem a konečně skočila. Ten úžasný pocit, svoboda… Voda se za mnou uzavřela a obklopila mě. A já byla…šťastná. HLAS na mě pořád něco volal – nevnímala jsem co. Moje poslední myšlenky… Sbohem světe. Sbohem tati, mami, bývalí přátelé. Sbohem Edwarde…miluju tě, napořád…

KONEC