Sama

Autorka: Alča

Nic podobného si snad už nepřečtu …  

Seděl jsem na posteli a sledoval její pokoj, jakoby se tady nic nezměnilo, stejná barva stěn, stále nezajištěné okno, stůl se spoustou knih. Postel na které můj anděl spával. V rohu ze kterého jsem ji často sledoval stála jenom lampa. Tu vůni, kterou jsem miloval přehlušila zatuchlina. Posunul jsem se k nočnímu stolku a prstem po něm přejel, vrstva prachu se na mě neúprosně nalepila.

Vstal jsem a sklonil se nad prkenicí, pod kterou jsem jí tehdy schoval zbytky naší lásky. Nevím jestli jsem chtěl, aby je našla a doufala, že jsem ji opravdu miloval a odešel jsem z jiného důvodu, než který jsem jí podstrčil. Řekl jsem jí, že ji nemiluji, jak jsem mohl? Kdo mi tuhle lež dovolil vypustit z úst? Vpálit ji milované osobě do tváře?

Doufal jsem, že zapomene, že se vdá a bude mít krásný šťastný život plný lásky. Nic z toho co jsem jí přál ji nebylo dopřáno, prožila sice život, ale sama.

Myslel jsem, že třeba bude s tím psem, neměl jsem ho rád, ale byl by pro Bells dobrý. Teď ani nevím jestli o ní můžu mluvit jako o Bells.

Sledoval jsem fotky, na kterých jsem byl s Bells, tolik jí zářily oči, byla tak nádherná a šťastná, jak jsem jí to mohl říci? Přecházel jsem po pokoji a uvažoval nad vším tím co se stalo a co se mohlo stát. To, že jsem se několik desetiletí plížil po světě jako přízrak, je jen zlomek ve srovnání s její bolestí. Já mám věčnost, ale ona jenom jeden krátký lidský život. Ona ho věnovala jenom mi a vzpomínce na mě. Nezapomněla, ale ani já nezapomněl. Bohužel tohle jí mládí nevrátí.

Zastavil jsem se s fotkou v ruce u okna a sledoval tu paní. Okopávala záhon růží, každou z nich doslova pohladila. Její zkřehlá kůže klouzala po stoncích a zadrhávala se o jejích trny. Jejich vůni jsem cítil i na tu vzdálenost.

Uvnitř v hrudníku mě neskutečně pálilo, jak jsem to mohl dopustit? Jak jsem ji mohl připravit o život? Žena se bez příčiny zastavila ve své práci a zvedla hlavu mým směrem. Mé oči se s jejími střetly i přes špinavou okenici a zataženou záclonu. Už to nebyly ty veselé hnědé oči, měly barvu holubí šedi, která překrývala původní barvu. Do výhledu jí spadl pramen šedivých vlasů.

Stočil jsem se a zoufale se sesunul podél stěny u okna na zem. Pohled stařeny mluvil za všechno, během sekundy mi připomněla mou hloupost.

„Odpustíš mi někdy?“ řekl jsem do prostoru pokoje, jako by snad on měl právo odpouštět.

Klaply domovní dveře, slyšel jsem těžké kroky stoupající do schodů. Držíc si dlaněmi hlavu jsem čekal až se otevřou poslední dveře, seděl jsem pod oknem a nedokázal se pohnout. Sledoval jsem kliku, pomalu se šinula dolu až s klapnutím povolila a dveře se s vrzáním otevíraly.

Byl jsem tváří v tvář své chybě. Omylu našeho bytí. Hleděla na mě a leskly se jí oči. Čekal jsem výčitky, nářek, cokoliv ale ona jenom řekla. „Vrátil ses?“ přikývnul jsem. Chtěla se otočit, slyšel jsem její srdce, které nabíralo na intenzitě. Byla naprosto smířená s osudem, který jsem jí přichystal.

„Zůstaň, prosím.“ Hlesl jsem k ní. Pomalu se zase natáčela mým směrem. Stařena v zástěře zmizela, zase tam stála krásná Bella, otáčením se jí zvedala sukně a hnědé vlasy tančily kolem jejího obličeje.

Zvedl jsem se a pár kroky odboural vzdálenost mezi námi. Hleděla mi hluboko do očí, vzal jsem jí za ruku a vrátil se do reality. Její křehká kůže mi připomněla skutečnost a krutou přítomnost.

Voněla pořád stejně sladce. Vedl jsem jí k posteli, kde jsme se posadili. Nic neříkala. Slyšel jsem jenom její srdce, které bilo nerovnoměrně a její zrychlený dech. Připomnělo se mi, kdy jsem to slyšel naposledy. Když jsem jí říkal, že jí nemiluji, zněla tehdy stejně.

„Lhal jsem ti. Nikdy jsem tě nepřestal milovat.“

„Já vím.“ Pohlédla na mě a po tváři ji stekla slza. Rukou jsem jí setřel. Když jsem se jí dotkl, byla tam zase Bella, kterou jsem miloval. Otřela se o mou ruku a nechala se ochlazovat mou přítomností.

Rukou jsem zajel do jejích řídkých šedivých vlasů a přitáhnul si jí k sobě. Políbil jsem nejdříve její vrásčité čelo a potom lehce ústa. Opřela si hlavu o mé rameno a já slyšel její pomalu se utlumující srdce, vynechávalo až ztichlo úplně. Celá se povolila, nevěděl jsem co dělat. Cítil jsem jak mě pálí oči. Za nepopsatelné bolesti mi jedna slza stekla po tváři.

Položil jsem její tělo na postel a stál u jeho čela. „Snad mi to odpustíš.“

„Miloval jsem tě a nikdy nepřestal.“ Po posledních slovech jsem se rozběhl, tak jako tolikrát ve svém bytí. Nikdy jsem to nedokončil, ale tentokrát mě Volterra uvidí …

KONEC