Requiem for a dream

Autorka: Minnie

Tato povídka je z pohledu Charlieho a vypráví o životě Belly po odchodu Edwarda a jeho rodiny…..Charlie vzpomíná na osudný den,který se mu nesmazatelně zaryl do srdce….smrt jeho jediné dcery Isabelly….ale co je sen a co skutečnost?

Charlie

Nacházím se na tom neveselém místě,místě kde nechce skončit nikdo z nás,ale přeci se tam jednou každý z nás dostane. Hřbitov. Místo,které je posledním odpočinkem pro ty co hledají útěchu v sametově černé náruči anděla.Anděla,kterého lidé nazývají smrt.Bojí se ho,nikdo nechce,aby se jednoho dne objevil po jeho boku s napřaženou náručí a zval je do svého království.

Jen pro jednu jedinou lidskou bytost byla jeho náruč vysvobozením-Isabellu mojí dceru,světlo mého osamoceného života,které zhaslo tak rychle.Byl jsem hlupák,nutil jsem ji vrátit se zpět do života,dával ji ultimátum,vyhrožoval a jak to vše skončilo?Předtím jsem ji nechápal,nedovedl jsem si představit proč se pro něj tak trápí,ale teď…teď vím proč to udělala….je těžké žít bez někoho koho milujete celou svou duší…vědět,že se nikdy nevrátí,nevidět ten úsměv,tvář….chápu,že raději zvolila smrt….

Chladná noc mi ovanula tvář ledovým větrem a z nebe se pomalu spustily sněhové vločky.Nevím jak dlouho tu sedím u jejího hrobu,ale je mi to jedno má mysl je zcela ponořená do vzpomínek,které vyplouvají na povrch jako spuštěná lavina.Nemá smysl se jim bránit jenom by se to zhoršilo.Zrak mi padl na náhrobní desku z bílého mramoru….Isabella Marie Swan….Forever in our hearts….čtyři slova,která vystihují vše co jsem ji  kdy chtěl říci….

Bolestné vzpomínky mě dostihly právě včas….

……..

Konečně po práci pomyslím si když se svým novým autem mířím domu ze služby.Netoužím po ničem jiném než padnout do postele a spát až do rána.Vím ale že takový luxus mi nebude dopřán,ne když se Bells každou noc probouzí se srdceryvným křikem opakující pořád ty samá slova….slova která mi vhánějí slzy

do očí…ona prosí aby se k ní vrátil....ale oba víme,že šance aby se rodina Cullenova vrátila zpět do Forks je téměř nulová.

Věděl jsem že zapomenout na něj bude pro Bellu velmi těžké,ale ani v těch nejhorších představách jsem netušil,že se z mé holčičky stane lidská troska připomínající oživlou mrtvolu.

Alabastrová pleť v kontrastu s tmavými kruhy pod očima jen dokazuje to že spánek je pro ni naprosto vzdálený pojem…a když se ji přeci jen podaří usnout jsou ve hře ještě děsivé noční můry opakující se stále dokola…Šaty dříve těsně obepínající její postavu na ní visí jako na dřevěné figuríně,které oblékly o tři čísla větší velikosti.Nejhorší jsou její oči-bez výrazu,pořád sklopené,nepřítomné…

Takhle to jde už půl roku,přestala komunikovat se všemi svými kamarády,spolužáky dokonce ani s Jacobem nepromluví ani slovo.Ve škole se její prospěch zhoršil ze dvojek na čtyřky.Nemá žádné zájmy jen leží nebo pláče. Nepomáhá křik,přemlouvání ani sliby.Bella byla naživu,ale její srdce zemřelo v okamžiku kdy ji Edward opustil.

Automaticky otevřu dveře od domu a potichu se vkradu do kuchyně přichystat si něco k jídlu.Jsem jako zloděj ve vlastním domě,ale nechci riskovat že bych mohl zbudit Bellu.Jaké překvapení když ji najdu sedět za kuchyňským stolem.Hlavu si podpírá rukama,oči upřené do neznáma,před sebou nedotčený talíř s večeří,kterou jsem ji odpoledne nachystal.

„Takhle to dál nejde“ zamumlám si pro sebe šeptem,ale i kdybych křičel ona by mě stejně neslyšela byla ve svém světě…

„Bello“ zvýším o oktávu hlas,“slyšíš? Podívej se na mě,takhle to dál nemůže pokračovat já…já nevím jak ti mám pomoct a ty mi to taky rozhodně neusnadňuješ,vím že je to pro tebe těžké,ale snaž se s tím vyrovnat,zkus zase normálně žít panebože je ti osmnáct a ty sedíš doma jak jeptiška!!! Koukej se sebou něco udělat jinak tě budu muset dovýst na léčení je ti to jasné?Nenuť mě k tomu já to nechci udělat,ale ty mi nedáváš jinou možnost.“

Teď už jsem se opravdu rozčílil já chápu že to nejde z ničeho nic,ale půl roku? To jsi myslela že spolu budou navždy? Musím jí donutit vrátit se zpět do reality a to hned jinak nás oba zavřou do léčebny pro duševně choré…..Leknutím jsem málem upustil dosud svírající klíče protože Bella po dlouhé době promluvila její hlas je tak cizí…

„Ano Charlie už se semnou nebudeš muset trápit to ti slibuju,budeš mít zpátky svůj život bez neustálého křiku a pláče…já se pokusím na něj zapomenout ne já na něj zapomenu a vše bude jako kdyby nikdy žádný Edward Cullen neexistoval.“

Došla mi slova,způsob jakým to řekla mě vyděsil….nebudeš muset trápit….ale opravdu to zvládne?

Obezřetně si ji prohlížím,ale odhodlaný výraz  v její tváři mě přesvědčil..panebože děkuju za tu náhlou změnu tolik jsem doufal,že jednou přijde k rozumu a teď nastala ta chvíle….Radostí jsem se  začal pohupovat jak malé děcko…

„Oh Bells holčičko,ani nevíš jako mám obrovskou radost z toho co jsi mi teď řekla nedoufám že se to změní ze dne na den,ale my to zvládneme neboj se…“

„Děkuju tati strašně moc pro mě znamenáš,miluju tě.Dobrou noc dnes již bez nočních probuzení.“

„Dobrou Bellinko,sladké sny od zítřka začíná náš nový život.“

S úsměvem,který jsem na její tváři neviděl tak dlouho se rozloučila a  odešla do svého pokoje já jsem ještě dlouho potom přešlapoval v kuchyni  a napnutě poslouchal jestli se ze shora neozve tak důvěrně známý křik,ale nic ticho…nevím proč ale znervózňuje mě to….

Do postele jsem se dostal až něco málo po půlnoci.Hned jak jsem dopadl na měkký péřový polštář usnul jsem jak zabitý.Zdál se mi zvláštní sen-byl jsem v kostele celý v černém,díval jsem se před sebe a uviděl otevřenou rakev neviděl jsem kdo v ní je protože ta osoba byla zahalena do husté mlhy…v ruce jsem držel kytice rudých růží ty co má tak ráda Bella a potom sen skončil jen černo…Nevěděl jsem že tohle je ta osudová noc…noc po které přijde den na který budu dokonce života vzpomínat.

........

Jak jsem byl pošetilý,myslel jsem si že všechno zvládnu sám na nikoho jsem se neohlížel.Prioritou číslo jedna pro mě bylo že Bella se rozhodla zapomenout na Edwarda a bylo mi jedno jak to udělá hlavně že bude zase jako dřív.Nezabýval jsem se tím co se skrývá za jejím náhlým obratem,byl jsem prostě šťastný a to mi stačilo.

Sněhové vločky mi pomalu dopadají na prochladlé tělo,ale já nechci odejít ne když jsem ještě nedovyprávěl svůj příběh vlastně komu ho vyprávím leda tak sám sobě,ale je pro mě životně důležité připomínat si jak hluboce jsem selhal.

Kolem mě se rozhostila hluboká noc.Kolik může být hodin? Billy po mě již jistě vyhlásil pátrání,ale kam jinam než za svou Bells bych tak mohl jít?

Vzpomínky mě zasáhly jako rána kladivem…je čas platit za své činy…

…….

Sluneční paprsky dopadají do mé ložnice,která se celá rozzářila jako mávnutím motýlích křídel.Neochotně otevřu spánkem odpočinuté oči a kouknu na budík-půl dvanácté,sakra pomyslím si jak jsem mohl takhle zaspat? Vždyť dnes je náš velký den,nový začátek nového života.Doufám že Bells taky ještě spí,protože bych si připadal jak starý lenoch,který vyspává do oběda,ale ta klidná noc bez křiku a pláče tu již nebyla dlouho a já si  konečně mohl vychutnat ničím nerušený spánek.

Rychle se obléknu do pohodlných kalhot a trička,v koupelně jsem se snažím udělat něco s tím hrozným vrabčím hnízdem,ale marně nejspíše je mi souzeno vypadat jako osel. Ušklíbnu se na sebe do zrcadla a už utíkám dolů po schodech obhlídnout situaci.V kuchyni ani jinde v domě Bellu nenajdu takže je to dobré ještě spí.V klidu nám jdu nachystat velmi pozdní snídani,toasty,vajíčka a také moje oblíbené sendviče.Perfektní musím se pochválit a s  hlasitým žuchnutím se posadím ke stolu čekající na ni.

Půl jedné,druhé…snídaně je už studená takže na ni jen znechuceně zírám.Ta Bells si dává pěkně na čas,ale co má na to právo našeptává mi hlásek v mé hlavě.Konečně se jednou může dosytnosti vyspat tak jí v tom nebudu bránit.Jen se na ní zajdu podívat abych byl klidný.

Potichounku otevřu dveře její ložnice a nakouknu dovnitř.Místnost se utápí ve tmě.Má zatažené závěsy,to je divné proč by je zatahovala když je venku tak nádherně? Rozhodnu že do místnosti vpustím ty žlutavé paprsky a tak opatrně dojdu k oknu a záclony odhrnu.Hlava se mi otočila směrem k posteli abych viděl její reakci,ale k mému zděšení je prázdná…

Rychlostí blesku přejdu těsně k okraji postele a odhodím přikrývku…nic…prohledal jsem celý pokoj i koupelnu ale Bellu nikde nenajdu.Začínám propadat panice,ale vždyť včera mi slíbila,že zase začne žít.V hlavě mi zní její slova….už se  semnou nebudeš muset trápit to ti slibuju,budeš mít zpátky svůj život bez neustálého křiku a pláče… panebože doufám že ji nenapadla žádná hloupost!! Ne to by mi neudělala ví jak by mi ublížila,nedokážu si představit jaký by byl můj život bez ní….

Vrhnul jsem se k telefonu a obvolával všechny její známé a spolužáky.Nic,nikdo o Belle neslyšel ani ji neviděl.Teď už je to zlé,bezmocně rozhodím rukama,jak zoufalé gesto.Znovu jdu k ní do pokoje doufajíc že bych mohl najít nějakou stopu toho kde by mohla být.

Noční stolek jasně že mě to nenapadlo dřív,Charlie si idiot,vždyť kde jinde než v nočním stolku má Bella všechny své osobní věci.Otevřu první šuplík,jen pár starých fotek a školní učebnice.

Na druhý pokus jsem úspěšnější,na hromadě časopisů leží bělostná obálka nadepsaná mým jménem…Charliemu od Belly…nevěřícně na ni hledím a už teď je mi jasné že to co v ní najdu mi navždy změní život…roztřesenými prsty obálku otevřu,skoro nedýchám,ale přesto mé srdce buši jako zběsilé…dopisní papír je celý popsán jejím kostrbatým písmem…nevědomky se mi spustily slzy…

Začal jsem číst….

Charlie,tati,

Původně jsem Ti nechtěla napsat tenhle dopis,ale bylo by bezohledné odejít a nerozloučit se s tebou.Chtěla bych Ti toho tolik vysvětlit,ale nejde to dala jsem slib a můj čas se krátí.

Vím že to co jsem se rozhodla udělat mi nikdy neodpustíš,ale já nemůžu jinak,nejde to strašně bych chtěla aby to vše dopadlo jinak,ale to by mě nesměl opustit.Já bez něj nemůžu žít,vím zní to bláznivě,ale je to tak.On byl mým světlem,mou láskou a poté co odešel tu již nezbyl ani jeden paprsek světla.Jen nekonečně dlouhá temnota do které jsem se propadla…nevyčítej si to stejně by jsi mi nedokázal pomoct,to by nedokázal nikdo jen ten který mě přestal milovat.

Zkoušela jsem na Edwarda zapomenout,ale bylo to jako kdybych učila téct vodu pozpátku.Nemožné a to v obou případech.Teď jsem však našla vysvobození pro nás oba,tati.Tam kam se chystám mě již nic nebude trápit,žádná bolest,vzpomínky ani slzy.Jen ticho,ticho které pro mě bude tou nejkrásnější hudbou.

Vím že mě neposlechneš,ale prosím tě nehledej mě stejně mě nezachráníš.Ušetři si tak pohled na můj tragický konec a netrap se kvůli tomu,já budu šťastná věř mi.Když nemůžu být s ním tak na něj alespoň budu dohlížet tak jako na tebe tati.Prosím odpust mi ani nevíš jak je pro mě těžké vědět,že už tě nikdy nespatřím,ale jednou se setkáme. Jednou.Budu na Tebe čekat.Slibuji.

S láskou Tvá Bella

Na dopis dopadaly slané kapky slz.Inkoust se pomalu měnil v jednu velkou kaluž.Nedokážu logicky uvažovat,jen sedím na její posteli a sleduji ty poslední řádky.Tělo se svíjí v bolestných křečích.Jak mi to moje holčička mohla udělat copak nechápe,že mi ubližuje?

Musím jí najít a zabránit ji v tom hrůzném činu,ale kde ji mám hledat?

„Kam by šla?“ vyřknu otázku do ticha.Jediné místo které mě napadá je ta jejich louka o které mi Bella před velmi dlouhou dobou vyprávěla.Ale jak se tam dostanu vím jenom že leží poblíž jejich domu,musím ji najít prostě musím neodpustil bych si kdybych přišel pozdě.Neváhám ani minutu a běžím ven z domu do svého auta.Nastartuji hned na první pokus,předpisy ne předpisy  uháním po silnici jako sebevrah.Křečovité svíraní volantu mi přivodilo ztuhlost prstů ale tím se nezabývám.

S hlasitým skřípěním brzd zastavím auto před jejich domem nyní musím pěšky.S trhnutím za sebou zavřu dveře a chystám se rozběhnout směrem k lesu.

Něco mě však donutilo zastavit.

V zadní části domu je rozbité okno na kterém se usadily červené krůpěje krve a tě střepů všude spousta střepů,pohled mi sklouzne na trávník kde leží bezvládné tělo.Nedokážu na tu dálku poznat o koho se jedná,ale někde v hloubi duše tuším,že je to ona.“Bello!!!“ zakřičím,nic žádná odpověď.Je mi jasné že ten kdo tam leží musí být mrtvý.Malátnou chůzí jdu blíž té hrůze a čím více se přibližuji tím jasnější je že se má teorie potvrdila.Došel jsem k cíli….a padl na zem vedle té,kterou jsem nikdy nechtěl ztratit….

„Neee“….hlas se mi zlomil při pohledu na tu hrůzu.Je to ona moje Bella. Bella…

„Bello zlatíčko,prober se no tak,prosím nevzdávej se,slyšíš musíš probudit,všechno bude v pořádku jen otevři oči…“ pevně svírám její tělo a marnými pokusy ji snažím vrátit zpět mezi živé…pozdě na vše …je mrtvá..bezmocně si ji tisknu k náruči a kolébavými pohyby uklidňuji nás oba.

Nedokážu od ni odtrhnout pohled zdá se být tak klidná,vyrovnaná ….na rtech se jí usídlil jemný úsměv,který prozrazuje že na konci svého trápení dosáhla štěstí…její pleť bělejší než kdy předtím nenese žádné známky poranění pouze pokožka na pravém zápěstí je svědkem jejího konce…v levé ruce pevně drží ostrý kus střepu…střepu,který ukončil její mladý život.Nyní snila svůj sen,ale jakou za to zaplatila cenu?

……..

Konec…. s úlevným povzdechnutím se opřu o náhrobní desku abych jí byl co nejblíže.Teď vím,že vzpomínky na ten hrozný den jsou u konce již není na co vzpomínat ani co vyprávět.Oči se mi únavou a vyčerpáním zavírají,ale já si nezasloužím odpočívat,budu trpět až do konce svého života.V prokřehlých rukou nemám žádný cit,celé mé tělo je jako z ledu.Hrozně se ochladilo a sněhové vločky přidaly na intenzitě.Nic mě,ale nedokáže odtrhnout od mé dcery.Zůstanu s ní.

Poslední co vnímám je strašná únava.Oči se mi i přes mou snahu zavírají,snad se již nikdy neotevřou.

Tma…

……..

S bolestným nádechem otevřu oči.Vše kolem mě je bílé,dokonce i povlečení je bílé barvy,to je divné doma ho nemáme. Těsně nad hlavou slyším pípavý zvuk,nevím co ho vydává ale ta hlasitost mi rve uši.Pokouším se protáhnout si ruce,ale brání mi v tom hadičky zavedené do žil.Jsem snad v nemocnici? Na nic si nepamatuji jenom na ten zvláštní sen,nebo to byla realita? Ne počkat musí to být skutečnost,nejspíše mě Billy našel prochladlého na hřbitově a tak jsem skončil tady.Ale stejně nemůžu si pomoci co když to přeci jen byl sen a ona žije musím to zkusit…

„Bello“ šeptl jsem,hlas mám ochraptělý a plný smutku…

„Ach tati,konečně jsi se vzbudil už jsem ani nedoufala“ slyšel jsem ji plakat…ale neměla by být mrtvá? Vždyť jsem viděl na vlastní oči její mrtvé tělo..a ty střepy…nerozumím tomu jak to že je naživu navíc vypadá mnohem lépe,samozřejmě má červené oči od pláče,ale celkově se zdá jiná,šťastná….

Něco je jinak a já to musím zjistit…

„Bells prosím tě řekni mi co se stalo? Nic si nepamatuju všechno mám pomotané dohromady nevím co je skutečnost a co sen“…to co jsem jí řekl je pravda nedokážu si vzpomenout,ale to co mě trápí ještě více je to jestli od ní Edward opravdu odešel…

Dívá se na mě soucitně,musím vypadat jak starý blázen,kterému se to v hlavě pomotalo…není se čemu divit když si jí prohlížím jako kdybych jí viděl po dlouhé době což je vlastně pravda vždyť ona zemřela!!!

Déle to nevydržím…“Bello prosím  mluv co se stalo? A je tu s tebou Edward? Napětím jsem zatínal prsty do kůže…

„Tati klid,všechno Ti vysvětlím, jsi v nemocnici protože jsi měl vážnou autonehodu,na mokré silnici jsi dostal smyk a sjel dolů ze svahu,auto narazilo do stromu a ty jsi upadl do komatu ze kterého jsi se probral po dvou měsících.

„Cože? Ale to,to nemůže být pravda já vždyť si pamatuji jak jsem jel domů a pak zaparkoval před domem nemohl jsem mít nehodu.“

 Zvláštní i když si nic nepamatuju sem moc rád že to co jsem považoval za skutečnost byl jen sen.Pamatuju si jak sem trpěl když odešla.Nechci to zažít znova.Mírně jsem se na Bellu usmál aby nebyla tak ustrašená. Vypadala rozhozená mým chováním.

„Tati je možné že si to nevybavuješ,Carlisle říkal že je pravděpodobné že si s takového šoku nebudeš nic pamatovat.Ale trápí mě jedna věc,proč si myslíš že tu se mnou není Edward?  Je tady šel mi jenom pro kafe a něco k jídlu.Zůstával tady celou dobu i když jsem ho přemlouvala aby si šel domu odpočinout odmítl.“

„Děje se něco? Pověz mi to Charlie“

Jak sem jí jen mohl říct že jsem jí viděl na dně zoufalou a zničenou,láska jejího života Edward jí opustil a ona spáchala sebevraždu…ne to jí nemohu říct příliš by jí to rozrušilo nebo by mě považovala za blázna…můj sen je určen pro někoho jiného….

„Neboj se Bells nic mi není jenom jsem trochu zmatený a unavený to je vše nemusíš se o mě bát teď už sem v pořádku a vše zas bude jako dřív…“

„Dobře tati tak jen hezky odpočívej kdybys něco potřeboval budu tady“ s tím se pomalu zvedla z rohu postele a chystala se odejít na chodbu…já ale musím ještě něco vyřešit…

„Bell počkej,můžeš mi zavolat Edwarda? Potřebuju s ním mluvit…

Tvářila se sice překvapeně ale mému přání vyhověla…

Za pár minut vešel do místnosti Edward

„Ahoj Edwarde vím si asi překvapený že s tebou chci mluvit ale je to velmi naléhavé…pojď sem a posaď se něco od tebe potřebuju…

„Dobrý den Charlie máte pravdu že jsem překvapený,ale ať je to cokoliv budu se snažit vám vyhovět“

Jeho slova jsou upřímná o tom nepochybuji.Začal jsem tedy se svojí prosbou…

„Víš Edwarde když jsem byl v komatu zdál se mi hrozný sen,sen o tobě a Belle.Ty jsi jí z neznámých důvodů opustil a odjel s celou svojí rodinou pryč z Forks.Bella na tom byla opravdu mizerně,pořád jen plakala a s nikým se nebavila…a pak jednoho dne“…hlas se mi zadrhl při vyslovení toho slova…“jednoho dne spáchala sebevraždu“

„Prosím tě slib mi že ji nikdy neopustíš,ona by to nepřežila a já jí už jednou ztratil nechci to zažít znovu“…

„Charlie přísahám Vám že bych Bellu nikdy nedokázal opustit na to jí příliš miluji…máte mé slovo

že od ní nikdy neodejdu pokud to nebude chtít ona sama“

Jsem dojatý Edwardovou láskou k mé dceři a pevně mu věřím že jí neopustí.Oni jsou pro sebe stvořeni teď to chápu i já.Vím jaké by to bylo zakázat jí stýkat se s ním.Pro Bellu by to byla smrt a to já  nedovolím.

„Děkuju Edwarde moc si toho vážím“

Potichu odešel z pokoje se slovy že nemám za co děkovat a abych se brzy uzdravil.

Ano teď můžu spokojeně usnout a nebát se otevřít oči,všechno je tak jak má být.

Usínám se vzpomínko na Bells a Edwarda po jejím boku.Navždy…