Proč tu není

Autorka: Dara

5.

Probudila jsem se když bylo asi půl desáté dopoledne. Okny sem proudilo nádherné sluneční světlo. Takže nepršelo. Opravdu nádherný den. Sundala jsem si své nové nádherné pyžamo co mi koupila Alice a oblékla jsem si na sebe svoji oblíbenou modrou blůzku co se Edwardovi tolik líbila a starší džíny. Vlasy jsem si nechala rozpuštěné a vzala jsem si svou toaletní tašku a šla jsem si vyčistit zuby. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle a v duchu jsem si říkala něco v tom stylu jako ,,Za tři dny budu k nepoznání‘‘ atd.

Sešla jsem schody kde už na mě čekal zbytek rodiny.

,,Dobré ráno, Bello‘‘ řekli všichni sborově.

,,Ahoj‘‘ řekla jsem a usmála se na ně.

V tu ránu u mě byl Edward a vedl mě za ruku do kuchyně kde na mě čekala snídaně.

,,Nevěděl jsem co máš ráda, tak jsem ti sem dal od něčeho trochu.‘‘ řekl a posadil se vedle mě aby viděl, jestli mi chutná.

,,Je to výborné, děkuji ti‘‘ řekla jsem a vtiskla mu polibek.

,,Já se taky za chvíli najím‘‘ řekl a zasmál se.

Já se zasmála s ním. Potom přišel opět Emmett.

,,Edwarde, copak nevíš, že od srandy jsem tu já?‘‘ řekl a všichni tři jsme se zase zasmáli.

,,Bello, volala jsem Charliemu‘‘ řekla Esme když vešla do kuchyně.

,,Ano? A co říkal?‘‘ zeptala jsem se.

,,Řekla jsem mu, že jste od nás s Edwardem dostali dárek na uvítanou. Že všichni pojedeme na měsíc do Itálie.‘‘ řekla. ,,Charlie byl udivený, ale nakonec říkal, že tě mám pozdravovat a že si to máme užít‘‘ řekla a usmála se na mě.

,,Už máš snědeno?‘‘ zeptal se Edward.

,,Ano, jsem připravená‘‘ řekla jsem a usmála se na ně všechny co byli s námi v kuchyni.

Když jsem vstávala od stolu a odnášela jsem talíř a hrnek do dřezu zavolala na mě Rose.

,,Bello počkej. Musím ti něco říct‘‘ a přišla ke mně.

Všichni ostatní vyklidili prostor.

,,Ano, Rosalie?‘‘

,,Bello, prosím odpusť mi že jsem na tebe byla tak hrozná. Teď, když se staneš mou ,sestrou‘ se to určitě změní. Pro mě už sestra jsi, ale neodvážila jsem se ti to říct. Můžeš mi odpustit prosím tě?‘‘

To mi vyrazilo dech.. ,,No jistě Rose,vše je zapomenuto.‘‘

Usmála se a obejmula mě. ,,Drž se‘‘ řekla a odváděla mě do obývacího pokoje kde už na mně čekal Edward a zbytek rodiny.

Sedla jsem si na sedačku vedle Edwarda a zhluboka se nadechla. Všichni kromě Edwarda a Carlislea pro jistotu nedýchali.

,,Připraveni?‘‘ zeptal se nás Carlisle.

Oba dva najednou jsme kývli.

,,Edwarde, budu ti radit, kdy máš přestat a tak, ano?‘‘ Edward kývl.

,,Bello, těším se na tebe až budeš má právoplatná dcera‘‘ řekl a usmál se.

Všichni mě obejmuli a pak se šlo na věc.

Edward si mě posadil na klín a naposledy mě políbil. No.. tedy jako člověka. Zašeptala jsem mu do ucha

,,Veřím ti. Miluji tě‘‘ na oplátku mi zašeptal.

,,Nezklamu tě. Taky tě miluju. Sbohem moje lidská Bello.‘‘ řekl a odhrnul mi límeček halenky a vlasy z ramen a krku.

Poté už jsem cítila jen ostrou bolest, která se postupně stupňovala. Poslední co jsem slyšela jako člověk bylo, jak Carlisle říká Edwardovi ,,Dost Edwarde,to stačí‘‘.

Cítila jsem velmi ukrutnou bolest. Nemohla jsem myslet, nemohla jsem ji zastavit. Jen jsem se tam tak svíjela na pohovce. Ten oheň byl hrozný. Edward ke mně mluvil, ale já ho neslyšela. Jediné čeho jsem si všimla bylo, že už se tu tak svíjím druhý den. Zítra by to mělo přestat.

Cítila jsem jen,jak bolest odpadá. Už mě bolel jen krk, už jsem mohla slyšet, vnímat, mluvit..

,,Za chvíli to bude‘‘ slyšela jsem jak říká  Carlisle. ,,Za chvíli bude přeměna dokončena‘‘.

Bylo přesně jedenáct hodin dopoledne. Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněli všichni Cullenovi. Má nová rodina.

,,Bello?‘‘ promluvil na mě Carlisle.

,,Ano?‘‘ řekla jsem a usmála se.

,,Je to v pořádku. Je z ní upírka.‘‘řekl Carlisle ostatním.

Kdo myslíte že mě vzal jako první do náruče než to stihl udělat někdo jiný?

Emmett.

,,Bello!! No teda z tebe je kočka!‘‘ řekl a začal se smát.

Pak ke mně přistoupila Alice. ,,Bello! Jsem tak šťastná‘‘… ,,Já taky Alice, já taky‘‘

Pak přišli Esme, Carlisle, Rose, Jasper a nakonec ke mně přistoupil Edward.

Chvíli tam tak stál a prohlížel si mě. A pak mě v mžiku držel v náručí. Svíjel mě. Už jsem nemohla omdlít, nemusela jsem dýchat. Pak.. mě políbil. Tím nejhezčím polibkem, který mi kdy dal.

,,Bello.. Miluju tě. Už budeme navždy spolu. Neopustím tě.. Jo.. A vážně ti moc moc moc sluší‘‘ řekl a ještě jednou mě políbil.

,,Děkuju lásko. Miluju tě.‘‘ řekla jsem.

,,Bello?‘‘ promluvil na mě Carlisle.

,,Ano?‘‘ řekla jsem a obrátila se k němu.

,,Jsi.. v pořádku? Nemáš hlad? Není ti něco.. divné?‘‘ začal vyzvídat.

,,No.. v pořádku jsem, hlad ani nemám, divné mi zatím nic není‘‘

,,Počkat.. Jak to.. že nemáš hlad?‘‘ zeptal se Jasper.

,,To je podle mě Bellina schopnost.‘‘ řekl Carlisle ,,Může v sobě blokovat hlad, může si přiřadit jakoukoliv schopnost, možná může blokovat schopnosti ostatních‘‘ řekl  Carlisle.

Všichni na mě dočista zírali.

,,Půjdeme to zkusit‘‘ řekl Edward a táhl mě upíří rychlostí ven.

,,Dáme si závody?‘‘ řekl a oči mu plály vzrušením.