Proč tu není

Autorka: Dara

11.

Jeli jsme do Florencie. Opět jsme byli my v čele.

,,Edwardee.. no tak, řekni mi to‘‘žadonila jsem.

,,Počkej do zítřka. Ty jsi tak neuvěřitelně nedočkavá‘‘ zasmál se.

,,Tak mi aspoň naznač o čem to bude‘‘ nedala jsem pokoj.

,,Ne-ne..to by nebylo překvapení‘‘ řekl ,,Ale rozhodně si to užiješ‘‘.

Takže vím, že to bude stát za to. Už se opravdu nemůžu dočkat.

Dojeli jsme do Florencie.Vystoupili jsme z aut a šli do haly.

,,Pojďte si pro letenky‘‘ okřikl nás všechny Carlisle a všem rozdal letenky. Kromě nás.

,,A co my?‘‘ zeptala jsem se.

,,My tu zůstáváme, Bello. Vracíme se až za dva týdny‘‘ řekl Edward.

,,Vážně?‘‘ vykřikla jsem ,,No to je bomba!!‘‘ byla jsem opravdu nadšená a skočila Edwardovi kolem krku. ,,Tak to je to co ti má vyjít?‘‘ ptala jsem se.

,,Ne, říkám že se to dozvíš až zítra‘‘ řekl s úsměvem na rtech. Jak mi tohle může dělat?Vždyť ví, že já se nemůžu dočkat. Asi ho baví pořád mě kárat.

Opět se let do Atlanty přiblížil k horním řádkům tabule.

,,Bello, moc ti děkuji že jsi pomohla zachránit mého druha. Opravdu jsem ti vděčná‘‘ řekla mi Tanya než odešli. ,,Nemáš zač, Tanyo‘‘ řekla jsem  a obejmula jí na rozloučenou.

,,A co já? Mě tady nikdo neobejme?‘‘ Emmett.. ,,No to víš že jo, pojď  ke mně‘‘ řekla jsem a obejmula ho. Emmett ještě pronesl k Edwardovi ,,Nezáviď, brácha‘‘ a všichni se rozesmáli. Pak jsem se obejmule ještě se všemi členy rodiny a šla k Edwardovi, schovat se do jeho náruče. Ještě jsme jim zamávali když jsme je viděli nastupovat do letadla.

,,Jdeme‘‘ řekl Edward s úsměvem a táhl mě ven. Tam mě políbil.

,,Bello, moc ti děkuju, že jsi mě bránila před Jane‘‘ řekl.

,,Ne, Edwarde, ty mi odpusť že se mi vymkl Janin dar a ona tě mučila. To kvůli mě to bylo.‘‘ řekla jsem  a zavrtala mu hlavu do hrudi.

,,Bello, tím si nelámej hlavu, hlavně že jsme přežili a jsme tu spolu. Máme dva týdny jen pro sebe, pamatuješ?‘‘ řekl a usmál se na mě.

,,Ano, nebudeme se trápit těmi upíry a budeme si užívat‘‘ řekla jsem a políbila ho.

Pak už jsme viděli jen letadlo do USA jak nám přeletělo nad hlavou.

Asi kolem jedenácti hodin večer jsme přijeli do Říma. Bylo tam nádherně. Ubytovali jsme se v jednom hotelu kousek od Kolosea. Skoro celý večer jsme proseděli u okna a povídali si, jak je to tu všechno staré a jaké to tu muselo být krásné, když to nebylo poničené. Druhý den jsme šli k fontáně Di Trevi. Naprosto mě uchvátila. Škoda, že jsme s sebou nevzali foťák. Ale pro Edwarda to nebyl žádný problém. Zašli jsme do elektra a koupili jeden z nejdražších foťáků, který tam měli.

,,Ty umíš italsky?‘‘ zeptala jsem se udiveně když jsme vyšli z obchodu.

,,Ano. Taky se naučíš‘‘ řekl a usmál se na mě.

Chytil mě kolem pasu a já jeho a někam mě vedl. Nakonec to dopadlo tak, že nás dovedl k půjčovně loděk. Řekl mi abych si nasedla a že on bude pádlovat.

,,Nech to být‘‘ řekla jsem Edwardovi a dívala se na vodu. Použila jsem svůj dar. Rychle se přihnal větší proud, takže se loďka pohybovala sama a Edward mohl být vedle mě a nemusel pádlovat. Pořád jsem se těšila až mi řekne o tom, co mu mělo vyjít. Ale čekala jsem, až mi to řekne sám, nechtěla jsem ho do ničeho tlačit.

,,Bello‘‘ zeptal se po chvíli a já viděla že hledá správná slova aby mi něco řekl.

,,Ano, lásko?‘‘ řekla jsem a dívala se na něj.

,,Můžu se tě na něco zeptat?‘‘ řekl a díval se na mě s úsměvem.

,,Samozřejmě, na cokoliv‘‘ řekla jsem okamžitě. A myslela jsem si, na co by se tak mohl zeptat.

,,Nepřipadá ti to tu romantické?‘‘ usmíval se. Tak tuhle otázku jsem nemyslela.

,,Ano, je to tu nádherné‘‘ odpověděla jsem.

Po chvíli opět.

,,Bello?‘‘ tentokrát to bylo vážné.

,,Ano?‘‘

,,Vezmeš si mě?‘‘ díval se na mě těma svýma karamelovýma očima.

,,Edwarde, to myslíš vážně?‘‘ zeptala jsem se.

Poklekl. Měl co dělat, aby na loďce udržel balanc.

,,Já, Edward Anthony Masen Cullen se tě ptám, má jediná životní lásko Isabello Swan, vezmeš si mě za muže a strávíš se mnou zbytek věčnosti?‘‘ zeptal se znovu.

,,Edwarde.. To víš že jo, má lásko!‘‘ řekla jsem rychle plná dojetí a on v rychlosti vstal a já se mu vrhla kolem krku a políbili jsme se. Jediný háček. Bylo to až moc rychle. Loďka se začala nebezpečně kymácet, až se s námi převrhla a my skončili v řece. Naštěstí jsme pluli blízko mělčiny a ve vodě bylo dosáhnout na dno. Postavili jsme se ve vodě a dokončili jsme, co jsme začali. Políbili jsme se. Nebyl to obyčejný polibek. Byl to zamilovaný polibek.. Polibek snoubenců… Nás dvou…

,,Jo a abych nezapomněl‘‘ řekl a vytáhl z kapsy prstýnek.

,,Ten je pro tebe‘‘ řekl, nandal mi ho a ještě jednou mě políbil...