Proč ona?

Autorka: Peťa

7. Kapitola - Trápení

Dlouho jsem sám na louce nevydržel a začal se pomalu vracet zpět domů.

Byl jsem už skoro u domu, slyšel jsem ale pouze myšlenky Esme, takže ostatní byli ještě ve škole. Aspoň nebudu muset poslouchat jejich myšlenky.

Vešel jsem do domu. Esme seděla v obýváku a pracovala na svém notebooku.

Pohlédla na mě. „Edwarde, jak to že jsi už doma? Stalo se něco?“

Sklopil jsem oči od jejího obličej a zašeptal jsem: „Odešla. Navždy!“

Mé tělo se začalo třást pod návalem vzlyků, které pouhé ty slova vyvolaly. Vyskočila ze sedačky a objala mě.

„Ach, synu.“ Konejšila mě v náručí.

Po chvilce utěšování jsem se odtáhl.

„Promiň mami, ale půjdu k sobě.“ Rači budu trpět sám.

„Jistě. Kdybys něco potřeboval, budu tady dole.“ Přikývl jsem na souhlas a vydal se po schodišti do svého pokoje.

Jen co jsem zavřel dveře od pokoje se mi rozvibroval telefon. Neměl jsem na nikoho náladu, ale pro jistotu jsem se podíval na displej, kdo volá. Ach jo, budu to muset vzít.

„Co je Alice?“

Nejspíš neměla dobrou náladu.

„Nebudu ti říkat, že mi tě je líto, Edwarde! Můžeš si za to sám!“ Na chvíli se odmlčela a pak pokračovala „Volám kvůli jedné vizi, kterou jsem měla. Zatím jí nechápu. Něco se stalo nebo spíše stane. Týká se to naší rodiny. Vzchop se. Zatím.“ A zavěsila.

Ta je teda zase v ráži. Pomyslel jsem si.

Lehl jsem si na pohovku. Před očima jsem měl Bellin překrásný obličej. Proč si vždy uvědomím chybu, až jí provedu? Měl jsem poslechnout Alice a přeměnit ji! Ted už je pozdě si nadávat. Vydržím žít bez Belly, tedy spíše přežívat? Možná.

Napadla mě jiná možnost. Kdybych odjel do Volterry a požádal Volturiovi o smrt, tak bych ale zase ublížil své rodině. Alici by mě stejně viděla, kdybych chtěl odletět a zastavila by mě. Nesmím jim už ublížit! Smířím se se ztrátou Belly, někdy.

Začaly ke mně přicházet myšlenky mých sourozenců. Vracely se ze školy. Alice měla pořád špatnou náladu. Jasper se ji snažil rozveselit, ale nezabralo to. Emmett s Rosalii přemýšleli nad jejich další svatbou, která bude už několikátá v pořadí. Auto zastavilo před domem, všichni vystoupili a zamířily do domu.

„Kde je Edward?“ Zeptala se Alice Esme.

„U sebe.“  Odpověděla jí.

„Mohl bys laskavě přijít dolů?“ Poslala mi v mysli.

Je pěkně protivná. Rači půjdu, než si pro mě přijde.

 Neochotně jsem se zvedl z pohovky a vydal se dolů. Byli tam skoro všichni. Jediný kdo chyběl, byl Carlisle, který měl službu v nemocnici.

Alice po mě šlehla pohledem.

„No to je dost!“ Její nálada se čím dál více zhoršovala.

Pokrčil jsem rameny.

„Děje se něco?“

„To já právě nevím.“ Vyštěkla na mě.

„Ale Alice něco neví, kam to napsat?“ Už jí mám pro dnešek plné zuby. Nemusí si svojí špatnou náladu vybíjet na mě.

Alice začala na mě vrčet. Jasper k ní rychle přiskočil a snažil se jí uklidnit.

„Neprovokuj mě, Edwarde.“ Dívala se na mě a z očí jí skoro až lítaly blesky. „Já za to nemůžu, že seš takový hlupák a nechal jsi Bellu zemřít.“

„Nech mě na pokoji Alice! Udělal jsem chybu a teď za ní budu platit celou věčnosti.“

Začali jsme na sebe oba vrčet. Emmett ke mně přiběhl a dal mi ruce na ramena.

Esme nás okřikla. „Oba se uklidněte, hned!“

V tom vrazil do domu Carlisle. Ani jsem nepostřehl, že už přijel.

Rozhlédl se po pokoji a zastavil se pohledem na mě.

„Musel jsem to udělat synu.“ A zase zmizel.

Za pět vteřin byl zpět a v náručích držel Bellino tělo. Její srdce bylo strašně rychlo, díky upířímu jedu. Všichni jsme na něj koukaly s otevřenou pusou. V domě zavládlo hrobové ticho, tedy pro ostatní. Já slyšel jejich šokované myšlenky.

„Tak to je mazec“! No jo Emmett.

Alice nevěřila svým očím, Jasper a Rosalie nevěděli, co si mají myslet a Esme byla v sedmém nebi.

První prolomil ticho Carlisle.

„Esme, musíme jí někde uložit.“

Ta pouze přikývla a odběhla nahoru. Carlisle šel hned za ní.

Já jsem nebyl schopen žádného pohybu. Kdybych mohl, asi bych plakal štěstím. Není mrtvá.

Carlisle sešel se shora k nám dolu.

„Nedokázal jsem ji nechat zemřít.“

„Děkuji, tati.“ Řekl jsem mu.

„Měl bys jít za ní. Bude mít určitě bolesti. Proměna ještě pořádně nepropukla.“ Já jsem se na něj vděčně usmál a rychle utíkal za Bellou.