Proč ona?

Autorka: Peťa

6. Kapitola - Rozhodnutí

Bylo něco kolem osmé hodiny večer, když dorazili Carlisle a Esme. Teprve teď jsem si začínal uvědomovat, jak jsem jim musel pokazil jejich víkend v Las Vegas. Celý den jsem seděl zavřený v Carlislově kanceláři a snažil se všechno si promyslet. Došel jsem závěru. Kdyby bylo nevyhnutelné se vzdát Belly, a nechat jí v klidu umřít, udělal bych to. Sice si nejsem jistý, jestli bych to zvládnul, ale neudělám z ní to, čím jsem já. Neuvrhnu ji do věčného zatracení a té nesnesitelné touhy po lidské krvi.

Carlisle zaťukal ostýchavě na dveře své vlastní kanceláře a vešel. Pomalu přešel místnost, stoupl si vedle mě a položil mi ruku na rameno.

„Synu, měl jsem strach, abys něco neprovedl.“

Koukal jsem na stůl, kde byla položena fotka naší rodiny. Všichni se tvářili tak šťastně. V mém případě tomu už tak nikdy nebude.

„Neboj, přemýšlel jsem a nebudu zasahovat do rozhodnutí jejích rodičů.“ zvedl jsem hlavu a podíval se mu do tváře, bylo na ní vidět překvapení a také pochopení. „Nedokážu ji odsoudit k věčnému zatracení.“

Pokynul.

„Záleží pouze na tvém uvážení.“

„Jsi si jistý, že to zvládneš, bez ní?“ dodal v myšlenkách.

„Bude to těžké, ale já se pokusím.“ Při posledním slově se mi zlomil hlas.

Sklonil jsem hlavu a zase se zaměřil na fotku.

„Její matka přiletí ve čtvrtek. Jak dlouho trvá vyřídit ty papíry?“

„Bývá to do druhého dne.“

Rozezvučel se telefon. Carlisle ho vzal.

„Prosím?“

„Carlisle, tady Alice, dej mi Edwarda!“ u mého jména málem zavrčela rozčílením, odposlechl jsem Carlisla.

Carlisle natáhl ruku, aby mi podal telefon.

„Edwarde, ty ses dočista zbláznil! Jak to můžeš dopustit? Víš, co to s tebou udělá?“ mluvila tak rychle, že jsem měl problémy jí stačit.

„Nestarej se Ali-!“ nenechala mě to ani doříct a zase spustila.

„Nestarej?! Edwarde, nemyslíš, že to je věc nás všech. Kdo myslíš, že bude schopen s tebou dále žít? Nikdo! Bude nás to zraňovala všechny! Promluvíme si o tom doma. Právě s Rosalii vyrážíme . Jasperovi jsem volala a vracejí se s Emmettem taky. Dorazíme za … dvě hodiny. Čekejte na nás. “ a zavěsila telefon.

Vrátil jsem sluchátko zpět Carlisovi.

„S Esme budeme stát při tobě, synu.“ zamířil ke dveřím.

„My teď pojedeme domů, ty určitě budeš chtít být chvilku s Bellou.“ dodal v mysli a zavřel za sebou dveře.

Přemýšlel jsem, co jí řeknu, když se zeptá, kde jsem byl. Musím se nějak vymluvit.

Celou domu jsem byl s Bellou v pokoji, nechtěla nic vědět, nejspíš něco tušila. Před desátou hodinou jsem se rozloučil a vyrazil směr náš dům.

Alice už čekala na schodech před domem a nervózně poklepávala nohou. Celá rodina se shromáždila v jídelně. Kromě Alice, všichni souhlasily, s mým rozhodnutím.

Většinu času jsem trávil s Bells, buď v nemocnici, nebo na louce. Chtěl jsem si jí co nejvíce užit doku byla možnost. Dřívější Alicina vize, kde si byla jistá odmítnutím se změnila, teď bylo jisté, že i její matka už nebude chtít Bellu trápit a rozhodne se podepsat odpojení.

Dneska přiletěli Renee a Phil z Philadelphie. Jak Alice zahlédla v budoucnosti, tak se i stalo. Nemocnice sice nerada, ale navrhla rodičům sama odpojení od přístrojů. Renee s tím nesouhlasila a Charlie byl na vážkách, doktoři jim vysvětlili, že naděje na probuzení je minimální. Tak souhlasily.

Vzal jsem Bellu naposledy na naši louku. Rozhodl jsem se jí povědět pravdu o tom, kdo jsem.

Posadili jsme se pod náš strom jako vždy. Zahleděl jsem se jí do obličeje a přemítal, jestli dělám správnou věc. Povzbudivě se na mě usmála a tím mi dodala odvahu. Zhluboka jsem se nadechl a začal.

„Bells, chci ti něco důležitého říct.“

„Poslouchám.“

„Víš, na světě neexistují pouze lidi ale i některé mystické bytosti. A já jsem jedna z nich spolu s mojí rodinou.“ Sklopil jsem oči od jejího obličeje, abych nemusel vidět její reakci.

„Takže vlkodlaci a upíři existují?“

„Ano.“

„A ty jsi co?“ klidný hlasem se zeptala

Potichu jsem odpověděl „Upír“

„Aha.“

Čekal jsem na její reakci, zatím ale nepřicházela. Vzhlédl jsem k jejímu obličeji, abych odtušil, co si myslí. Čekalo mě překvapení. Ona se usmívala? Povytáhl jsem jedno obočí v nechápavosti nad její reakci.

„Já se tě nebojím.“ řekla po chvilce.

Ohromeně jsem na ni zíral „Ty nevíš, čím se živím?“

„Vím, krví.“ pokrčila ramenem „Ale neublížíš mi, to bys už dávno udělal.“ Ano to je pravda, neublížím jí, po zbytek věčnosti bych si to musel vyčítat.

Bella se z ničeho nic ke mně začala naklánět, musel jsem jí napodobit. Naše rty splynuly v jedny. Tenhle polibek byl odlišný od toho předešlého, více skutečnější a vášnivější. Z ničeho nic jako by zmizela. Otevřel jsem oči, ale nebyla tam. Chvíli jsem přemýšlel, co se mohlo stát.

„NEEEEEEEEEE!“ začal jsem křičet, když jsem si to uvědomil.

Ptáci, co seděly v korunách stromů, se rozletěly strachy pryč.

Měl jsem poslechnout Alice a přeměnit jí. Ztratil jsem jí, napořád! Zůstal jsem sám.