Proč ona?

Autorka: Peťa

5. Kapitola – Východ mého slunce

Zbývalo ještě jedno místo, které jsem chtěl Belle ukázat. Na louku jsme dorazili těsně před rozbřeskem. Bella byla místem nadšena.

„Proč jsme tady?“ Zeptala se a pohledem stále bloudila po okolí.

„Protože je to mé oblíbené místo a za chvíli bude vycházet slunce.“

Bella vyrazila doprostřed prostranství. Když zjistila, že ji nenásleduji, otočila se na mě s nechápavým výrazem.

„Mám tu své místo pod stromy odkud pozoruji východy slunce vždycky, když sem zavítám.“ Řekl jsem rychle.

Nesměla spatřit mou pravou tvář ve sluneční záři. Ještě ne a pokud možno tak vůbec ne. Vrátila se ke mně a já ji zavedl k jednomu z nejkošatějších stromů, kde jsme se posadili vedle sebe. Jen tak jsme tam vedle sebe mlčky seděli a pozorovali, jak se obloha postupně zesvětluje. Jakmile se první paprsky dotkly horizontu, přesměroval jsem svou pozornost na Bellinu tvář.

Pečlivě jsem si do paměti vrýval její nádherný profil. Chtěl jsem vidět její tvář ozářenou sluncem, ale to by ona zahlédla mé pravé já. Zapomněl jsem, že tu sedím pouze s Belliným duchem a natáhl ruku, abych se konečně dotkl jejích vlasů. Pomalu jsem se přibližoval svému cíly, když natočila hlavu, tak aby na mě viděla. Zarazil jsem se, ale ruku nestáhl. Těkala očima mezi mým obličejem a mými prsty ztuhlými v prostoru. Jakmile se její pohled ustálil a hleděli jsme si navzájem do očí, věděl jsem, co musí přijít. Prsty dokončily bez mého vědomí pohyb a pročísly její krásné kaštanové vlasy. Naklonila hlavu tak, že se mi její tvář opřela o dlaň. Přestože jsem měl strach, že má ruka projde skrz, nestalo se tak. Natáhl jsem krk, abych jí byl blíž, ale nějak mi to nestačilo. Má dlaň byla náhle prázdná, protože Bellin obličej byl blíž mému. A najednou mezi námi nebyl žádný přebytečný prostor. Rty jsem se jemně dotkl jejích. Stále tady byla, ale nebylo to ono. Cítil jsem, že tomu polibku něco chybí, přestože byl tak krásný. Když jsem odtáhl obličej se záměrem, pohlédnout do hloubky jejích očí, zesvětlala. Svraštil jsem obočí a podíval se líp. Zmizela. Zhrozil jsem se. Než se stačila plně rozvinout má panika, zíral jsem do vyjevených očí.

"Co se děje?" Zeptal jsem se přiškrceným hlasem.

Dostal jsem strach, že zmizí a už se nevrátí.

"Já nevím. Ale něco není v pořádku." Odpověděla a její aura se zatřepetala.

"Moje ruka." Vykřikla.

"Co je s tvojí rukou?"

"Někdo mě za ni drží. Musím zpátky ke svému tělu."

Jen jsem kývl a zvedl se.

Dojeli jsme do nemocnice v rekordním čase. Příliš jsem se nemusel držet a nohu z plynu jsem nesundal. Málem jsem z auta vystřelil upíří rychlostí, ale na poslední chvíli jsem se srovnal. S Bellou jsme vběhli do nemocnice a rovnou zamířili k jejímu pokoji. Cestou jsem se musel vyhýbat lidem, což mě zbržďovalo. Stál jsem před dveřmi a už se chystal vzít za kliku, když mě Bells zastavila.

"Počkej, nejdřív půjdu sama." Řekla a proplula zdí.

Sevřel jsem obě ruce v pěst, abych odolal nutkání otevřít ty zatracený dveře a zjistit, co se děje. Soustředil jsem se na myšlenky, které ke mě doléhaly z místnosti. Poznal jsem Bellina otce Charlieho. Jeho myšlenky se mi vůbec nezamlouvaly. Obviňoval se a chtěl to všechno skončit, aby jeho holčička už nemusela trpět. Skončit? To ne! Křičel jsem v duchu. Carlisle. Bude určitě vědět, jak Charliemu zabránit v odpojení Bells od přístrojů. Vydal jsem se tedy do jeho kanceláře nejrychlejším možným tempem. Když jsem rozrazil dveře, uvítala mě prázdná místnost. Nebyl tu. Opět jsem se soustředil na mysli kolem sebe. Nikde jsem ho ale neslyšel. V tom jsem si vzpomněl, že odjeli s Esme pryč. Zaklel jsem a vrhl se k telefonu. Po paměti jsem vytočil číslo a doufal, že to Carlisle vezme. Zrovna teď tu není. Ničilo mě pomyšlení, že až se vrátí v pondělí z romantického víkendu s Esme, bude pozdě. Konečně se ve sluchátku ozval mužský hlas místo monotónního pípání.

"Carlisle on ji chce odpojit!" Vyhrkl jsem bez pozdravu.

"Edwarde, to jsi ty? Co se děje, synu?"

"Samozřejmě, že jsem to já. Je teď u ní její otec. Slyšel jsem jeho myšlenky. Rozhodl se ji odpojit."

"Co vlastně děláš v nemocnici? Neměl jsi trávit celý víkend s Bellou u nás doma?"

"No taky jsme byli, jenže na louce...prostě z ničeho nic zmizela a pak se zase objevila a řekla, že jí někdo drží za ruku. Tak jsme se vydali zpátky."

"Dobře. Hlavně se uklidni. Nemůžou ji odpojit, dokud nedají souhlas oba její rodiče. Dokud nedorazí Bellina matka máme čas na vymyšlení plánu. S Esme zabalíme a vyrazíme zpátky do Forks. Budeme tam nejdříve odpoledne. Zůstaň v mé kanceláři. Uvidíme se za pár hodin."