Proč ona?

Autorka: Peťa

2.část - Co bude?

Přijel jsem k domu, vystoupil z auta a spěchal dovnitř. Na schodech seděla Alice. Hlavu měla složenou v rukou. Koukala se do budoucnosti, ale viděla pořád to stejné.

Zvedla hlavu a pomyslela si „Je mi to moc líto, Edwarde.“ Dělal jsem, že jí neslyším. Tak začala nahlas.

„Bella je hezká.“

„Krásná.“ opravil jsem ji.

Přikynula.

„Co budeš dělat?“

Pokrčil jsem rameny „Nevím.“

Co bych pro ni mohl udělat?

„Jedna možnost tady je.“

„Ne!“ zařval jsem na ni.

Copak si myslí, že by Bella toužila po věčnosti, když mi řekla, jak je to pro ni těžké. Natož aby měla mít věčnost před sebou.

„Jak chceš.“ odpověděla. „To s ním pak nevydržíme.“ nechápal jsem, jak to myslela.

Ani mi v pochopení nepomohla. V mysli si odříkávala španělskou abecedu. Něco tají, ale nebudu se tím zaobírat.

Ve škole se to vleklo, každá hodina byla nekonečná. Těšil jsem se, až zase uvidím Bellu.

Kolem čtvrté odpoledne jsem dorazil domů. Rychle jsem si udělal věci do školy a chtěl vyrazit za Bellou. Carlisle mě zadržel na chodbě, prý jestli bych mohl jít s ním do jídelny. Souhlasil jsem.

Vcházel jsem do jídelny, byla tam celá rodina. Seděli všichni na židlích. Alice se mi v myšlenkách omlouvala, ale prý jim musela říct o Belle. Jasper se snažil navodit dobrou atmosféru, jenže se mu to nějak nedařil. Přesto se ostatní tvářili smutně. I Rosalie, což jsem se divil.

Carlisle mi ukázal na židly, abych se taky posadil, poslechl jsem.

Začal Carlisle „Edwarde, musím ti něco říct“ říkal to tak smutně.

Něco se muselo stát.

Pokračoval „Vím, že máš Bellu rád, ale budeš se muset brzy rozhodnout, jak se zachováš.“

Esme mě pohladila po ruce.

„Rozhodnout se? Nechápu“

Oni mi to taky moc neulehčovaly, každý se snažil myslet na cokoliv jiného, abych si to nepřečetl v jejich myslích.

„Pokud se stav Belly nezlepší, nemocnice navrhne rodičům odpojit ji od přístrojů.“

„Ne. To nesmíte!“ začal jsem křičet a rychle vyletěl ze židle.

Ani ruka Esme, co mě měla uklidnit, nepomohla.

„Uklidni se synu.“ řekl Carlisle.

Pohlédl jsem na Alici „Kolik mám času?“

Její oči se začaly koukat do prázdna, po chvíli pohlédla na mě „Nevím přesně kdy. Její rodina s tím nebude souhlasit. Ale za nějaký čas se její stav zhorší natolik, že budou nuceni souhlasit.“

Můžu mít několik měsíců s ní. Taková krátká doba. Co budu dělat jestli umře? Dokážu žít bez ní?

„Já jí nepřipravím o duši!“

Strávím s ní co nejvíce času budu moci, pak se uvidí, co budu dělat.

„Je to tvoje volba, my ti do toho nebudeme zasahovat“ řekl Carlisle .

Přikývl jsem a odešel z místnosti.