Proč ona?

Autorka: Peťa

1.Kapitola - Proč?

Zase jednou jsem šel za Carlisle do nemocnice. Věčnost je dlouhá, když ji nemáte s kým trávit.

Bylo něco kolem půlnoci. Odcházel jsem z Carlislové kanceláře. Na chodbě se procházela dívka. Jak mě zahlédla, podívala se na mě. Brunetka s kudratými vlasy a velkýma hnědýma očima v nichž byl vidět smutek. Její pokožka byla tak průhledná ale přesto krásná. Musel jsem jít k ní.

Na obličeji jsem jí viděl překvapení, když jsem ji pozdravil.

„Ty mě vidíš?“ vykoktala ze sebe.

Nechápal jsem jak to myslela.

„Samozřejmě, že tě vidím. Proč se ptáš?“

„To jsi jediný za poslední půl rok“ odmlčela se.

Něco mi uniklo?

„Teď tě nechápu.“

„Vím, že to bude znít divně, ale už celých šest měsíců bloudím po chodbách nemocnice. První měsíc pro mě byl nejhorší. Nevěděla jsem, co se děje. Lidé mi neodpovídaly na otázky, dělali, že neexistuji“ vypadala tak smutně, když mi to říkala „Jednou jsem procházela nemocnicí a našla nějakou dívku, jak leží na lůžku. Uvědomila jsem si, že to je moje tělo. Došlo mi, že já vlastně neexistuji. Jsem jen duch“ Poslední věta mě vyvedla z míry.

„Ukázala bys mi tvůj pokoj?“ chtěl jsem vidět, jak vypadá ve skutečnosti.

Přikývla. Vedla mě chodbou k pokoji. Ona prošla dveřmi, já si musel otevřít. Její tělo leželo nehybně na posteli. Vypadala jako by pouze spala. Byla tak překrásná. Dokonalá.

Musím zjistit co se jí stalo!

„Počkej tady, za chvilku se vrátím.“

Rychle jsem vyrazil z pokoje a utíkal chodbou do Carlislově pracovny.

Vletěl jsem dovnitř

„Co je jí?“ přišel jsem až k jeho židli, na které seděl, a sesunul se k zemi.

„Edwarde nevím o kom mluvíš. Co se děje?“ Carlisle na mě koukal se zmatkem v očích.

„Když jsem odcházel od tebe, potkal jsem na chodbě dívku. Pozdravil jsem ji a ona se mě zeptala, jak to, že ji vidím. Nechápal jsem, jak to myslela. Vysvětlila mi to. Prý tu leží už půl roku. Ukázala mi svůj pokoj, kde leží její tělo. Vypadala, jako kdyby spala. Ona si myslí si, že je duch, ale přeci duchové jsou duše mrtvých lidí“

„Aha. To bude Isabella Swanová.“ řekl smutným hlasem. „Měla autonehodu. Je v komatu“

„Její stav je pořád stejný, leží tady už takovou dobu a žádná změna. Není velká pravděpodobnost, že by se probudila.“ pomyslel si.

„Proč ona?“ rozvzlykal jsem se.

„Já nevím synu.“

Teď, když jsem potkal tu nejdokonalejší osobu na světě, ji mám zase ztratit!

Chvíli mě Carlisle utěšoval. Vzpomněl jsem si, že Bella na mě čeká v pokoji.

„Musím za ní.“ Přikývl.

Odcházel jsem, ale ještě jsem zaslechl Carlisle myšlenky „Chudák Edward, když konečně po celém století potká dívku, která se mu líbí, tak zrovna musí ležet v komatu a její „Duch“, jestli se to tak dá říct, se prochází po nemocnici.“

Vkročil jsem k ní do pokoje. Zůstala v místnosti, stála u svého nehybného těla a pozorovala ho. Vzhlédla, když slyšela, jak se přibližuji k jejímu spícímu tělu. Voněla tak krásně. Věděl jsem, že bych jí nedokázal ublížit. Jediné, co bylo slyšet, byl její slabý tlukot srdce a pípání přístrojů, na které byla napojena.

„Vím co se ti stalo.“ řekl jsem nakonec po dlouhé době ticha.

Koukla na mě.

„Prosím, řekni mi to.“ smutek a beznaděj se zračili v jejích očích.

„Měla jsi autonehodu,“ odmlčel jsem se a čekal, jak to příjme. Neodpověděla, tak jsem pokračoval „Jsi v komatu, tvůj stav je pořád stejný.“ promluvil jsem tiše. Věděl jsem, že mě slyšela.

Přemýšlela nahlas.

„Určitě po té autonehodě mám poškozený mozek, jinak bych se už dávno probrala. Budu muset čekat do té doby, než mé tělo nebude schopno dál žít. To jediné bude moje vysvobození.“ odmlčela se. Říkala to, jako by život pro ni nic neznamenal. Třeba se to časem zlepší, přál jsem si.

„To neříkej!“

„Ty nevíš co to pro mě je! Celý dny trávit tady zavřená a neviditelná pro ostatní!“ začala na mě křičet.

Chápal jsem jí. Vím jak jí je. Těch 90let co už jsem upírem je hrozná doba a ještě větší doba je přede mnou. Věčnost.

Bylo už skoro ráno. Uvědomil jsem si, že je skoro čas jít do školy.

„Musím odejít.“

Neodpověděla.

„Zase přijdu, večer. Slibuji.“

Dělala jako bych tu nebyl. Pořád se koukala na tu ležící Bellu. Zkoušela se jí dotknout, ale marně, vždy prošla skrz její kůži.