Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola devátá – Rande

Konečně jsem se dostala domů, z dosahu všech otázek. Uf. Šla jsem do pokoje a začala si dělat úkoly. Byla jsem do práce tak zabraná, že jsem úplně zapomněla na čas, a když jsem se po chvíli podívala na hodiny, zjistila jsem, že za 2 hodiny tu bude Chris. Rychle jsem vstala a zamířila do koupelny.  

Crrrrr! Zazvonil zvonek u dveří. Jde přesně. Zběžně jsem v zrcadle zkontrolovala svůj vzhled a otevřela dveře. Vypadal senzačně, jako obvykle.

,,Ahoj,“ usmála jsem se na něj trošku stydlivě. Najednou jsem si vedle něj připadala nepatřičně. Vždyť on je neuvěřitelně krásný a já…

„Sluší ti to,“ oplatil mi úsměv a pořádně si mě prohlídl. Řekl to velmi přesvědčivě.

,,Emm, děkuju,“ zašeptala jsem a zčervenala.

„Máš hlad?“ zeptal se.

„Ne, jedla jsem doma, ale pokud chceš, můžeme jít, nevadí mi to,“ nechtěla jsem mu kazit plány.

„Taky nemám hlad… Pojď, někam tě vezmu,“ řekl a pokynul mi, abych přistoupila až k němu. Začala jsem se rozhlížet po jeho autě.

„Jdeme pěšky?“ podivila jsem se, když jsem ho nikde neviděla.

„Můžeme si jít někam sednout, jestli chceš. Já jen myslel, že by bylo hezké chvilku se projít. Je hezky.“ navrhnul. Připadalo mi nesmírně romantické jen tak se s ním procházet.

„Ne, pojďme,“ souhlasila jsem a došla až k němu. Mile se na mě usmál a opatrně mě chytil za ruku. Jeho prsty byly ledové, přesto byl jeho dotek příjemný. Nesměle jsem mu úsměv oplatila a pomalu jsme vyrazili.

�

Ruku v ruce jsme se procházeli a povídali si o našich životech. Vyprávěl mi o době, kdy žil s rodiči v Evropě a já mu pověděla o své rodině. Potom jsme řešili, co máme a nemáme rádi. Byl úžasný posluchač, krásně se mi s ním povídalo. Moc jsem si naši schůzku užívala.

„Počkej chvilku,“ zarazil mě najednou a poodešel kousek dál, kde se pro něco sehnul.

„Zavři oči,“ požádal mě, když se opět vrátil. Řekl to tak hezky, že jsem okamžitě poslechla. Jemně mě uchopil za zápěstí a něco mi vložil do dlaně. Otevřela jsem oči a zalapala po dechu.

„Ach,“ vydechla jsem neschopná slova. V ruce mi ležel malý bílý kvítek. Musela jsem prudce zamrkat, abych zabránila návalu slz. Něco tak krásného jsem ještě nikdy nedostala. Přemáhala jsem dojetí.

Asi si mé mlčení vyložil jinak, protože řekl: „Vím, není to zrovna pugét růží…“

„Je perfektní,“ zarazila jsem ho a láskyplně si dárek prohlížela. Když jsem se na něj konečně vynadívala, zvedla jsem zrak ke Chrisovi a ten se na mě krásně usmál.

„Děkuju,“ zašeptala jsem. Pomalu se ke mně nahnul a prsty mě pohladil po tváři. Při tom mi stále zamilovaně hleděl do očí. Jeho dotek mě úplně vykolejil. Srdce mi začalo bít jako splašené a kolena se mi podlomila. Naštěstí mě včas zachytil a přitáhl k sobě.

„Už zase?“ zeptal se mírně pobaveně. Jen jsem se usmála.

„Varovala jsem tě, že se něco takového možná stane…“ připomněla jsem mu.

„Tak to bych neměl nic zanedbat, nehodlám se zodpovídat za tvé poraněné kotníky,“ prohodil a zvedl mě ze země. Polekala jsem se a na chvíli přestala dýchat, když jsem si uvědomila, jak je blízko.

„Ne, ne, ne… dej mě dolů,“ prosila jsem ho. Bylo to až příliš krásné.

„Proč?“ zeptal se a šibalsky se zašklebil.

„Neuneseš mě,“ vysvětlila jsem. Vždyť jsem hrozně těžká.

„Vážně?“ zasmál se. Nejevil žádné známky únavy a tvářil se, jako kdybych byla lehká jako peříčko. Ale já vím, že nejsem.

„Dej mě zpátky na zem, prosím,“ požádala jsem ho a prosebně se mu zadívala do očí. Povzdechl si a postavil mě na nohy.

„Děkuju,“ usmála jsem se úlevně, přesto mi jeho blízkost chyběla.

„Opravdu nejsi těžká,“ prohodil ještě. To určitě. Jen jsem se uchechtla. Dál už to nekomentoval, opět si propletl prsty s mými a pomalu jsme vyrazili zpět.

�

Stáli jsme kousek od našeho domu a ještě stále se drželi. Vůbec se mi nechtělo ho opustit a jemu nejspíš taky ne.

„Už bys měla jít. Nechci si proti sobě rozhněvat tvé rodiče, pak by mi tě už nemuseli půjčit a já bych tě musel ukrást,“ prolomil ticho. Zasmála jsem se. To znamená, že se se mnou chce ještě vidět.

Pomalu zvedl jednu ruku a něžně mi přejel po tváři. Zadržela jsem dech. Hluboce se mi zadíval do očí a začal se přibližovat, až nás dělilo jen několik centimetrů. Potom mě jemně políbil. Celý svět se se mnou náhle zatočil. Srdce se mi prudce rozbušilo a hrozilo vyskočit z hrudi. Chytil mě kolem pasu a zvolna ukončil polibek. Hryzla jsem se do rtu a bázlivě se na něj podívala.

„Wow,“ podařilo se mi ze sebe dostat, ale tohle bylo o hodně víc než jen wow. Objal mě trošku silněji a vískal mě ve vlasech. Kéž bych tam tak mohla stát navěky, myslím, že bych se ho nikdy nedokázala úplně nabažit. Ale věděla jsem, že to není možné. 

„Už bych opravdu měla jít,“ povzdechla jsem si. Vůbec se mi nechtělo. Opatrně ode mě odstoupil, ale stále ještě svíral mou dlaň. Doprovodil mě až ke schodům.

 „Tak… tak dobrou noc,“ zašeptala jsem.

„Sladké sny,“ popřál a zlehka mě políbil na čelo. Usmála jsem se a zmizela v domě. Ještě jsem ani nedošla do svého pokoje a už se mi po něm stýskalo.