Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola devátá – Rande

Nebylo moc chladno, ani pro lidi. Teploměr poskakoval okolo deseti stupňů a ani nevypadalo, že bude pršet. Doma jsem neměl stání, každou vteřinu jsem vnímal jako nechutně dlouhé údobí. Nakonec jsem se na všechno vykašlal a odběhl, abych se uklidnil. Zastavil jsem se až na pobřeží a díval se, jak se mořské vlny rozbíjejí o skaliska. Moc mi to nepomohlo, ale alespoň jsem se zabavil. Obrátil jsem se opět k domovu a za chvíli byl zpátky v Crandonu.

Stál jsem před jejím domem a čekal, až přijde. Připadal jsem si jako idiot. Ne, že bych to nikdy nezažil. Matně jsem si vzpomínal na lidskou část svého života, ale v té době bylo všechno jinak. Nikdy jsem si ještě nepřipadal hloupěji, ale ani šťastněji… konečně jsem zaslechl její kroky, za chviličku otevře dveře.

„Ahoj,“ usmála se na mě trošku stydlivě. Nevím, za co by se měla stydět, vypadala úžasně, ostatně jako vždycky.

„Sluší ti to,“ pochválil jsem ji nahlas a usmál se na ni.

„Emm, děkuju,“ šeptla a začervenala se.

„Máš hlad?“ zeptal jsem se. Trošku jsem se bál odpovědi, protože jsem věděl, že by má nechuť k jídlu vyvolala další otázky. Na druhou stranu jsem ji moc chtěl na něco pozvat.

„Ne, jedla jsem doma, ale pokud chceš, můžeme jít, nevadí mi to.“ Odpověděla. Uf! 

„Taky nemám hlad… Pojď, někam tě vezmu,“ řekl jsem a pokynul jí rukou, aby sestoupila těch pár schůdků, které nás dělily.

„Jdeme pěšky?“ divila se, když nikde neviděla moje auto.

„Můžeme si jít někam sednout, jestli chceš. Já jen myslel, že by bylo hezké chvilku se projít. Je hezky.“ navrhnul jsem.

„Ne, pojďme,“ povzbudila mne. Teď už stála na dosah ruky. Navzájem jsme si hleděli do očí. Pak jsem se na ni usmál a opatrně ji vzal za ruku. Úsměv mi trošku zdráhavě oplatila. Kate byla stydlivá… Zvláštní, ve škole působila úplně opačně. Pomalu jsme vyrazili.

�

Celou  cestu jsme si povídali. Měl jsem pocit, že se oba tak trošku snažíme vyhnout nějakému vážnějšímu tématu. Probrali jsme školu, zajímala se o dobu, kdy jsem bydlel v Evropě s rodiči, vyprávěla mi o své rodině.  Prostě jsme mluvili o všem možném i nemožném… Líbilo se mi to, opravdu moc. Najednou jsem spatřil kousek dál v trávě něco bílého.

„Počkej chvilku,“ vybídl jsem ji a šel se tam podívat. Nemýlil jsem se, byla to drobounká bílá květinka. Tady? V tomto ročním období? Sehnul jsem se, abych ji utrhnul. Najednou mi připadalo, že jsem se ocitnul zpátky ve svém století.

„Zavři oči,“ řekl jsem, když jsem se vrátil. Poslechla. Jemně jsem vzal její ruku a položil jsem na ni ten běloučký kvítek. Otevřela oči.

„Ach,“ vydechla neschopná slova.

„Vím, není to zrovna pugét růží…“

„Je perfektní,“ zašeptala a láskyplně se dárek podívala. Usmál jsem se, když vzhlédla.

„Děkuju,“ špitla. Věděl jsem, že ji můj chladný dotek vystraší, ale nemohl jsem si pomoct. Pomalu, abych ji nepolekal, jsem zvedl ruku jemně jí klouzal prsty po tváři. Cítil jsem, jak se pod mým dotykem rozpálila. Její srdce už zase sprintovalo a zrychlil se jí dech. Utápěl jsem se v jejích krásných očích… Najednou se jí podlomila kolena a padala, ale ne dost rychle, abych ji nestihl zachytit.

„Už zase?“ zeptal jsem se, když jsem ji držel obětí. Byla tak blízko. Výmluvně se usmála.

„Varovala jsem tě, že se něco takového možná stane…“ připomněla mi. Měla pravdu, teď jsem konečně chápal, proč vyhrožovala tou nemocnicí. To jsem na ni měl tak velký vliv?

„Tak to bych neměl nic zanedbat, nehodlám se zodpovídat za tvé poraněné kotníky,“ prohodil jsem a lehce ji zvedl.

„Ne, ne, ne… dej mě dolů,“ prosila.

„Proč?“ zeptal jsem se. Cítil jsem, jak se mi na tváři rýsuje šibalský úsměv.

„Neuneseš mě,“ vysvětlila.

„Vážně?“ zasmál jsem se. Tohle bylo směšné, neměl bych problém ji unést ani jako člověk.

„Dej mě zpátky na zem, prosím.“ Požádala mě a zadívala se mi do očí. Téhle její zbrani už jsem se bránit nemohl. Postavil jsem ji opatrně na nohy.

„Děkuju,“ usmála se, zjevně se jí trochu ulevilo.

„Opravdu nejsi těžká,“ odporoval jsem jí. Uchichtla se. Už bylo docela pozdě, nechtěl jsem, aby měla problémy. Propletl jsem své prsty s jejími a my se pomalu začali vracet zpátky.

�

Stáli jsme kus od jejího domu, ani jednomu se nechtělo odejít. Naše ruce byly stále stejně spojené.

„Už bys měla jít. Nechci si proti sobě rozhněvat tvé rodiče, pak by mi tě už nemuseli půjčit a já bych tě musel ukrást.“ Řekl jsem. Zasmála se.

Celý večer jsem přemýšlel, jestli si to můžu dovolit. „Nebude to příliš? Ale z mého dotyku si přece nic nedělala… A taky mám výmluvu, protože bylo docela chladno…“ přesvědčoval jsem v duchu sám sebe. Ale dál jsem se nerozmýšlel, prostě to zkusím.

Zvedl jsem jednu ruku a něžně jí přejel po tváři. Ani se při mém dotyku nezatřásla. To mi dodalo odvahy. Pomaloučku jsem se k ní přibližoval, až nás dělilo jen pár centimetrů, a hleděli jsme si do očí. A potom… jsem ji velice jemně políbil. Dával jsem si dobrý pozor, abych to nepřehnal. Její rty byly tak horké a pálilo mě hrdlo, ale nevadilo mi to. Spíš jsem to vítal. Slyšel jsem, jak její srdce peláší, skoro jsem se bál, aby jí nevyskočilo z hrudi. Chytil jsem ji kolem pasu, aby zase neupadla a zvolna se kousek odtáhl.  Jemně si skousla spodní ret a bázlivě se usmála. 

 „Wow,“ vypravila ze sebe. Zasmál jsem se a trošku více ji k sobě přitisknul a hladil jsem jí po vlasech.

„Už bych opravdu měla jít,“ pravila smutně. Uvolnil jsem ji, ale její ruku jsem stále svíral v té své. Doprovodil jsem ji ke schodům.

„Tak… tak dobrou noc,“ popřála mi. Trošku ironické…

„Sladké sny,“ řekl jsem a zlehka ji políbil na čelo. Usmála se a zmizela za domovními dveřmi.