Kapitola osmá – Ano…

Uslyšel jsem povědomý řev motorky. Už je zpátky? Tohoto okamžiku jsem se tak moc nemohl dočkat, ale teď jsem měl sto chutí utéct. Nakonec jsem zvolil kompromis – nikam jsem neběžel, ani jí naproti, ani pryč… Zkameněl jsem a čekal, až přijde a oznámí mi verdikt. Věděl jsem, že teď už to bude definitivní. Buď a nebo…

„No, tak… usměj se trochu!“ povzbuzoval mě veselý hlas mé sestřičky. Otočil jsem se k ní a vyčkával.

„Myslím to vážně, dokud se budeš tvářit jako Boží umučení, nic ti neřeknu.“ Vyhrožovala. Měl jsem chuť prohodit ji oknem, ale myslela to dobře, vždycky to myslela dobře… Zkusil jsem se usmát, ale cítil jsem, že mi to moc nejde. Soucitně se na mě zadívala.

„Mám ti vyřídit, ať se s ní zítra nějak domluvíš… Na to rande s tebou půjde.“ Vypověděla. Cítil jsem, jak se mi po tváři roztáhl šťastný, ale zmatený úsměv.

„Jak jsi to…?“ vypravil jsem ze sebe.

„Jen jsem se jí zeptala. Byla moc smutná, když jsem tam přišla. Myslím, že si budete mít co vysvětlovat…“ pokračovala.

„Žádné slíbené bohatství? Žádné vyhrožování?“ odlehčoval jsem situaci. Teď, když  jsem si konečně začínal uvědomovat své štěstí, jsem byl ve velmi povznesené náladě.

„Opravdu moc chce jít,“ přisvědčila. Napadlo mě, jestli se ještě někdy budu cítit takhle šťastný. Našel jsem smysl své existence.

�

Měl bych být nervózní, ale nebyl jsem. Splnilo se mi vše, po čem jsem toužil. Jen jsem se trochu bál, aby nevzala své slovo zpátky. Ráno jsem na ni čekal na parkovišti. Když konečně přijela, vystoupila z auta a nesměle se na mě usmála. Ale byl to úsměv a patřil jen mně. „Nebuď tak majetnický!“ napomenul jsem se a zamířil k ní.

„Ahoj,“ pozdravil jsem. I když jsem si před chvílí připadal vyrovnaný, všechen můj duševní klid byl pryč… Oplatila mi pozdrav a zase se na mě usmála. Chvíli bylo ticho, jen jsme se na sebe dívali, ale teď jsme mluvit nepotřebovali, teda já alespoň ne. Skenoval jsem si do paměti každý detail jejího obličeje. Došlo mi, že ji teď možná nudím, tak jsem honem začal v hlavě skládat slova do vět.

„Nechtěla bys sis se mnou vyjít?“ zeptal jsem se a pak jsem dodal: „možná budu mít dnes větší štěstí…“  Zhluboka se nadechla, přikývla a podívala se na své boty, jakoby si dodávala odvahy.

„Ano,“ souhlasila, hlavu zvedla a zhluboka se mi zadívala do očí. Vnořil jsem se do těch jejích. Nezasloužil jsem si její ano, věděl jsem to. A i přesto jsem ho nadšeně vítal. Z transu mě probudila až Gwen, která na mě neslyšně zavolala a upozornila mě, že bude za chvilku zvonit.

„Už bychom měli jít, vyzvednu si tě v sedm, vyhovuje ti to?“ řekl jsem smutně. Omámeně zamrkala, ale přikývla a s lehkým úsměvem vyrazila směrem ke škole. Následoval jsem ji.

�

Nedokázal jsem se věnovat výkladu. Ať jsem měl oči otevřené, nebo zavřené, viděl jsem tu stejnou tvář – její tvář. Pořád jsem si v hlavě projížděl plán na tu dnešní schůzku. Celou noc jsem strávil lovem, po těch letech mi nedělá až takový problém ignorovat lidskou vůni, ale nechtěl jsem nic podcenit.

Nedočkavě jsem se těšil na oběd, až ji znovu uvidím. Pořád jsem trnul v nejistotě – co když jí to ostatní holky rozmluví? Všechny mé pochybnosti se rozplynuly, když jsem vstoupil do jídelny. Pořád se rozhlížela, jako by někoho hledala. Ale pak si mě konečně všimla a její pohled se zastavil. Zrychlil jsem krok.

„Ahoj všichni,“ pozdravil jsem holky a Gordona, ale oči jsem měl jen pro Kate. Z mého snění mě vytrhl až Gordon, když se mě ptal na nějaký úkol. I když jsem s ním pak mluvil, pořád jsem pohledem těkal k ní. nemohl jsem si pomoct. Gwen se spěšně podívala na hodinky a zvedla se.

„Už musíme jít,“ připomněla. Kate ji neochotně následovala a za ní se zvedly i další, až jsem tam zůstal jen já a Gordon. Zaslechl jsem, jak se na Kate všechny za rohem vrhly, musel jsem se smát. Ale to jsem musel dneska pořád, všechno bylo  najednou krásné…