Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola sedmá – Pozvání

Probudila jsem se asi ve 4 hodiny ráno. Nemohla jsem spát, ale to nebyla žádná novinka, trvalo to už několik dnů. Otočila jsem se na druhý bok a snažila se zase usnout. Hlavou mi stále vířily myšlenky na rozhovor s Chrisem. Jeho chování bylo zvláštní. U Gwen už jsem si na to zvykla. Například na to, že nikdy nejedla, nebo, že když svítilo slunce, odjížděla pryč, nebo na ty její záhadné jednodenní výlety. Ale byla to kamarádka a já ji brala takovou, jaká je, se všemi zvláštnostmi. A teď si na to mám zvykat i u Chrise? To bych možná ještě zvládla, ale když k tomu připočítám ty pocity, co ve mně vyvolává, je toho na mě moc.

Naštěstí se mi podařilo opět usnout a vzbudila jsem se až kvůli budíku. Oblékla jsem se, nasnídala a vyrazila do školy. Na parkovišti jsem vystoupila a čekala na Gwen.

S Chrisem jsem od té doby nemluvila, proto mě překvapilo, že zamířil rovnou ke mně. ,,Ach néé!“ zúpěla jsem v duchu.

,,Ahoj“ pozdravil, jakoby nic. Jen jsem kývla.

„Mám na tebe prosbu,“ začal.

„Prosbu? Jakou prosbu?“ zeptala jsem se překvapeně. Co ode mě může chtít? Pozorně jsem se na něj zadívala a všimla jsem si, že je nějak … nervózní? Ne. Proč by měl být nervózní? Muselo se mi to zdát. Ale on opravdu byl nervózní. Ježiš, co to bude?

„Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěla někam zajít…“ dostal ze sebe po chvíli. Vytřeštila jsem oči a zalapala po dechu. Skutečně mě právě pozval na rande? Najednou se mi zatmělo před očima a já trochu zavrávorala. Kdyby mě včas nezachytil, odporoučela bych se k zemi.

„Pozor,“ varoval mě jemně. Pořád jsem ze všeho byla úplně omámená, takže jsem ani nevnímala, že mě vzal do náruče a přenesl na lavičku nedaleko od nás. Měla jsem pocit, že mi srdce vyletí z hrudi a zhluboka jsem dýchala.

„Jsi v pořádku?“ staral se. Jestli jsem v pořádku? To si dělá legraci… právě jsem se málem zhroutila jenom z toho, že mě někam pozval. Samozřejmě, že nejsem v pořádku.

„Ani ne…“ zazkřehotala jsem.

„Můžu nějak pomoct?“ zajímal se. Přemýšlela jsem o tom, co by mi pomohlo a došla jsem k jedinému závěru.

„No, myslím, že bys měl jít,“ zašeptala jsem nesměle.

„Žertuješ? Nenechám tě tu samotnou v tomhle stavu,“ oznámil rozhořčeně.

„Jdi, jsem si jistá, že jakmile zmizíš, uleví se mi,“ přesvědčovala jsem ho tiše. Byla jsem si naprosto jistá, že by mi to pomohlo. Dostat se z jeho vlivu. Byl hrozně blízko a moje srdce na něj reagovalo jako obvykle – bilo jako splašené. Smutně se na mě podíval, jako by ho bolelo, že ho posílám pryč. Zachvěla jsem se. Jen si povzdechl.

„Jak tě tak pozoruji, odpověď na mou otázku bude ne,“ hádal. Ach… Moc ráda bych s ním někam šla, ale bála jsem se, že bych to nezvládla. Musela jsem se hodně přesvědčovaní, abych odmítla. Přesto jsem mu nechtěla ublížit.

„Ne, já… ráda bych šla, ale…“ na chvíli jsem se odmlčela a hledala správná slova, jak mu to vysvětlit „…ale myslím, že bych dostala infarkt.“ Dokončila jsem nesměle.

„Proč proboha?“ zděsil se.

„Nevšiml sis, že jsem teď málem omdlela?“ zkoušela jsem vtipkovat, přesto byl můj hlas pořád ještě trochu roztřepaný.

„Kdybych s tebou někam šla, myslím, že bych skončila v nemocnici,“ snažila jsem se dál zlehčovat situaci. Podle toho, jak se tvářil se mi to moc nepovedlo. Troško mě to zmátlo.

„Nedívej se na mě tak,“ požádala jsem ho, když na mě opět upřel ty zbědované oči.

„Jak, tak?“ zatvářil se nechápavě.

„Tak zoufale, naskakuje mi husí kůže,“ řekla jsem. Nesnášela jsem ten pohled, působil mi až fyzickou bolest. To vědomí, že mu ubližuju. Proč na mě tak působí?

„Promiň mi, to jsem nechtěl,“ omluvil. Zatvářil se rezignovaně.

„Už bych měl jít na hodinu,“ povzdechl si a spěšně odešel.

Dívala jsem se za ním, jak odchází a najednou jsem na tváři ucítila něco mokrého. Já pláču. Proč? Vždyť se nic nestalo. Proč brečím? Okamžitě s tím přestanu! Ale slzy se řinuly dál, tak jsem se jim poddala a nechaly je téct.

Po chvíli jsem uslyšela kroky, zvedla jsem hlavu a všimla si, že ke mně míří Gwen. Rychle jsem si otřela oči a pokusila se usmát. Vzešel z toho spíš zoufalý úšklebek, a tak mě ani nepřekvapilo, že se Gwen zatvářila ustaraně.

,,Copak se stalo?“ zajímala se.

,,Ale, to nic není, jen mě přepadl nával melancholie. To se občas stává.“ Vyhýbala jsem se jejímu zkoumavému pohledu.

,,Tobě ne!“ ohradila se. ,,Nemá v tom náhodou prsty můj bratr?“ Jak ji tohle napadlo?

,,Ne! Ne! Nic takového,“ odporovala jsem jí rychle, Až příliš rychle. Pochybovačně se na mě podívala a já měla pocit, že mi vidí až do srdce. Naštěstí v tu chvíli zazvonilo a my museli na první hodinu.

,,Ještě jsme neskončili. Nechci, aby moje nejlepší kamarádka byla smutná,“ dodala ještě a já věděla, že to myslí vážně.

�

Celý den jsem se úspěšně vyhýbala dokončení našeho rozhovoru. Nechtělo se mi rozebírat s někým svoje pocity. Vždyť jsem v nich neměla jasno ani já sama, tak jak bych je měla vysvětlovat někomu jinému, i když to byla Gwen.

Ze školy jsem jela rovnou domů, kde jsem si vlezla do postele, pustila hudbu a otevřela knížku. Snažila jsem se začíst do děje a nemyslet na Chrise, ale moc se mi to nedařilo. Přesto jsem se nevzdávala.

Crrrrrr! Vylekal mě najednou zvonek, a protože jsem doma byla sama, musela jsem jít otevřít. Mezi dveřmi stála Gwen a tvářila se nějak vážně. Co se děje? Stalo se něco Chrisovi?

,,Čau, jsem tady, abychom dokončily ten náš rozhovor,“ řekla a prošla kolem mě do obýváku. Ááááá! Že jsem vůbec otvírala.

,,To vážně není nutné. Už jsem v pořádku,“ snažila jsem se ji přesvědčit.

,,Nezdá se mi. Pojď si sednout a probereme to tady. Štve mě, když dva lidi, které mám na světě nejradši, trpí,“ oznámila mi s takovou autoritou, že jsem se jen mlčky svezla vedle ní.

,,Takže, co tě trápí. Vím, že to souvisí s mým bratrem, a rády bych zjistila, co to je.“

,,To vážně nic není!“ nedala jsem se.

,,Tak dost!“ vykřikla, ale pak se na mě soucitně podívala a zeptala se: ,,Ty ses do něj zamilovala, že?“ To mi úplně vyrazilo dech.

,,Jak tě tohle napadlo?“ zajímala jsem se zajíkavě.

,,Jednoduše… vidím, jak se na něj koukáš. Jakoby byl jedinej kluk na světě. A vždycky, když někdo řekne jeho jméno, tak celá ztuhneš,“ vysvětlovala. Rozhodilo mě to tak, že jsem se nezmohla na slova protestu. Opravdu tohle dělám?

,,Tváříš se, jako kdyby tě to samotnou nenapadlo,“ odhadovala. Jen jsem zakroutila hlavou. To přece nemůže být pravda. Já se do něj nemohla zamilovat. To nejde.

,,Tak a teď když jsme si vyjasnily situaci, mi řekni, proč ti to tolik vadí,“ nenechala mě ani chvíli na pokoji Gwen.

,,A… ale já nemůžu být zamilovaná, vždyť… vždyť je mi teprve 17,“ vykoktala jsem.  

,,To s tím nejspíš nesouvisí,“ zasmála se Gwen. ,,Podívej na Gorgona a Nathalii.“

,,Ale to je něco jiného, to je jen pobláznění. Já…“ nedokončila jsem. Já co?

,,Ty ho miluješ doopravdy, viď,“ nadhodila. Miluju ho? Ale to nejde. Je mi 17, skoro ho neznám, a přesto jsem věděla, že to pravda je, že ho miluju z celého srdce.

,,Ach!“ vyrazila jsem se sebe. Gwen se jen uchechtla.

,,Tak proč ti to tolik vadí?“ bombardovala mě dál.

,,Ale já… mám příští rok jet studovat do Madridu a … navíc stejně Chris mě nemiluje, takže je to jedno,“ mlela jsem zmateně. Teď už se Gwen válela smíchy.

,,Že tě nemiluje?... Ten je teď doma celej zoufalej, že tě ráno vyděsil,“ pořád ještě se chechtala, ale pak vážně dodala: ,,Moc mu na tobě záleží. A myslím, že byste si toho měli hodně vyříkat. Co takhle, že bys to jeho pozvání na schůzku přijala a tam si to můžete všechno ujasnit.“  Chvíli jsem o tom přemýšlela. Moc se mi do toho nechtělo, ale cítila jsem, že bychom si spolu promluvit měli. Navíc jsem ho strašně chtěla vidět. ,,Třeba mě taky miluje?“ napadlo mě najednou. ,,I kdyby, tak co? Na věci to přece nic nemění. Ty odjíždíš příští rok do Anglie a on má jistě svoje plány,“ namítal druhý hlas v mé hlavě. ,,Ale jedna schůzka,už mi nijak víc neublíží a alespoň budu mít na co vzpomínat,“usoudila jsem nakonec.

,,Tak jo. Ať se mi pak ozve,“ vypravila jsem ze sebe bez dechu.

,,To jsem chtěla slyšet. Tak ahoj,“ zazpívala nadšeně. Pak mě rychle objala a vyrazila ke dveřím. Než jsem stačila vstát, abych ji vyprovodila už byla venku.

Celá zkoprnělá jsem se posadila zpátky a teprve teď mi začalo docházet, co se to tu vlastně stalo. Miluju Christophera Teara a podle Gwen on miluje mě, ale náš vztah nemá budoucnost. A navíc jsem souhlasila s tím, že spolu půjdeme na rande.