Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola sedmá – Strach

Pořád jsem si v hlavě přehrával ten náš rozhovor a snažil se z toho vytáhnout nějakou informaci, ale nic. Neměl jsem ani tušení, co se jí honí v hlavě. Poslední dobou jsem byl dost skleslý, Gwen si toho všimla a snažila se mi nějak pomoct, ale já o žádnou lítost nestál…

„Chrisi, co je s tebou?“ vyzvídala, ostatně jako vždy, když jsem kolem ní prošel. A já, jako pokaždé, jsem jen zavrtěl hlavou, nechtěl jsem to s ní probírat.

„Dovol, ale o tomhle se mnou budeš mluvit. Znám sice tvou pesimistickou povahu, ale poslední dobou máš více sebevražedné sklony, než dřív.“

„Opravdu?“ Toho jsem si ani nevšiml.  Chtěl jsem jen, abych si ji dokázal vymazat z hlavy. Skličující. Myšlenek na ni se zbavím, až zmizím ze světa. Hm, dobře, že to vím…

„Chrisi… zbytečně se trápíš.“ Těšila mě.

„Zbytečně? Nemyslím, že je to zbytečné,“ vyjel jsem na ni. Poslední dobou jsem byl dost podrážděný.

„Je. Prostě se chovej jako dřív. Mimochodem, ona o tebe stejně nestojí.“ Radila    

„Stejně nechápu, to děláš. Co jí říkáš, když jdeš lovit? Jak jí vysvětluješ, že nemůžeš na slunce? Postřehla, že nikdy nejíš? Jak jsi jí odpověděla v případě, že si všimla, že tvé oči mění barvu?“ vysypal jsem ze sebe náruč otázek, které mě tížily, i když zdaleka to ještě nebyly všechny. 

„Nemyslím si, že jsem ji stoprocentně přesvědčila, ale už se na nic neptá. Každý je občas nemocný, můžu si dovolit nějakou tu absenci. Na slunce nechodíme, protože vždycky, když je hezky, jedeme na nějaký výlet. Držím specielní dietu a jsem vegetariánka. Tohle ji sice přišlo zvláštní, chvíli mě přesvědčovala, že žádnou dietu nepotřebuji, ale teď už to neřeší. A mé oči? Nevšil sis, že od té doby, co s ní trávím víc času, nosím kontaktní čočky? Tyhle změny se mi nechtějí vysvětlovat…“ objasnila mi. Měla pravdu nebylo to stoprocentní, ale zdálo se to dostatečné, Kate se už na nic neptala. Neptala se, protože jí ti nepřišlo zvláštní, nebo protože už věděla pravdu? Ale ne, další nezodpovězené otázky do mé sbírky…

Gwenino, snad úspěšné, krytí mi dodalo odvahu. Musím se posunout dál… No, sám jsem zvědavý, jak to dopadne, ale už nemusím déle čekat - teď se to rozhodne. S těmito myšlenkami jsem vjel na školní parkoviště. Zpozoroval jsem Kateino auto ,které stálo opodál, čekala na Gwen. ale ta přijde až později, dala mi náskok, abych měl dost času.  Zamířil jsem k ní, nezklamala, jako vždy nasadila ten výraz, jako by jí někdo nutil sníst kýbl červů.

„Ahoj,“ pozdravil jsem, ona jen přikývla hlavou, jakože mě zaregistrovala.

„Mám na tebe prosbu,“ začal jsem.

„Prosbu? Jakou prosbu?“ vyvalila na mě oči. Zhluboka jsem se nadechl, na její pach už jsem si zvyknul, ale stejně mě jako vždycky mocnou silou udeřil do hrdla. Ale v tuto chvíli jsem to téměř nezaznamenal, myšlenky se mi toulaly úplně někde jinde.

„Víš, říkal jsem si, jestli bys nechtěla někam zajít…“ dostal jsem ze sebe. Můj hlas rozhodně nezněl sebejistě, dokonce myslím, že se mi, neznatelně pro lidské uši, roztřásl. Vyvalila oči ještě víc, začal jsem se bát, aby jí nevypadly. Potom mírně zavrávorala. Rychle, ale opatrně jsem ji zachytil. Přes její tlustý kabát jí snad můj ledový dotek nevyděsí jako minule.    

„Pozor,“ varoval jsem ji. Opravdu můj hlas zněl něžně, nebo se mi to zdálo? Nezdálo se, že by jí bylo výrazně lépe. Asi patnáct metrů od nás si hověla malá zasněžená lavička. Ani moc jsem neváhal. Velmi jemně jsem ji vzal do náruče a přenesl ji tam. Jednou rukou jsem smetl sníh a posadil ji tam. Slyšel jsem, jak její srdce sprintuje, a radši jsem o pár kroků ustoupil.

„Jsi v pořádku?“ staral jsem se.

„Ani ne…“ zašeptala. Její hlas zněl otřeseně. To jsem ji tak vyděsil?

„Můžu nějak pomoct?“ zeptal jsem se.

„No, myslím, že bys měl jít,“ řekla nesměle. Odejít? Nechat ji tu v tomhle stavu?

„Žertuješ? Nenechám tě tu samotnou v tomhle stavu.“ Oznámil jsem. Jak jí mohlo napadnou něco tak absurdního?

„Jdi, jsem si jistá, že jakmile zmizíš, uleví se mi.“ Přemlouvala mě pořád stejně slabým hlasem. Opravdu se mě tak moc bojí? Pokud ano, měl bych zmizet a to nejen teď, měl bych odjet ze státu. Nechtěl jsem, aby kvůli mně žila ve strachu. Smutně jsem se na ni podíval. Zachvěla se. Bála se mě, doopravdy. Povzdychl jsem si.

„Jak tě tak pozoruji, odpověď na mou otázku bud ne.“ hádal jsem. Jak jsem si mohl myslet, že by chtěla? Byl jsem tak bláhový.

„Ne, já… ráda bych šla, ale…“ odmlčela se. „Ale co?“ křičel jsem v duchu. „…ale myslím, že bych dostala infarkt.“ Přiznala. Infarkt? To jsem až tak moc děsivý?

„Proč proboha?“ zděsil jsem se.

„Nevšiml sis, že jsem teď málem omdlela?“ nadhodila, teď už zněla skoro normálně. Dovolil jsem si o kro se přiblížit.

„Kdybych s tebou někam šla, myslím, že bych skončila v nemocnici,“ pokračovala. Každým slovem ryla další rýhu do mého srdce. Čím jsem ji tak vyděsil?

„Nedívej se na mě tak,“ požádala a zachvěla se.

„Jak, tak?“

„Tak zoufale, naskakuje mi husí kůže,“ řekla.

„Promiň, to jsem nechtěl,“ omluvil jsem se. Tohle nemá smysl, jen ubližuji sobě a zdržuji Kate.

„Už bych měl jít na hodinu,“ řekla jsem spěšně a zmizel v areálu školy.

�

„O čem jsi mluvil s Kate?“ zajímala se Gwen, když přišla domů.

„Nic důležitého. Měla jsi pravdu, nemá zájem.“ Odpověděl jsem a zamířilo svého pokoje, neměl jsem dobrou náladu.

„Zvláštní…“ povzdychla si. Zarazil jsem se v půli kroku a otočil se zpátky na ni.

„Zvláštní?“ tázal jsem se.

„Jo, chovala se moc divně. Našla jsem ji ráno vedle parkoviště. Když mě spatřila, utřela si rychle oči a spěchala mi naproti.“ Vysvětlovala.

„Ona plakala?“ vylekal jsem se. Přikývla. Donutil jsem ji k slzám jen? Jsem zrůda…

„Na to zapomeň!“ napomenula mě. Smutně jsem se na ni usmál.

„Bojí se mě,“ vydechl jsem, byl jsem zoufalý. Gwen se začala smát.

„Hloupost!“ podařilo se jí ze sebe dostat mezi návaly smíchu. Cože? Nerozuměl jsem.

„Ona se nebojí tebe, nejsi tak děsivý, jak si myslíš..“ pokračovala, když se trošku uklidnila. Stále jsem nechápal.

„Bojí se jen, že by se mohla zamilovat, tupče.“ Vysvětlila. Zavrtěl jsem hlavou. Tak to nebylo, viděl jsem její reakci, musela se bát.

„Ale myslím, že už je trošku pozdě..“ dodala. Dělala si ze mě legraci?

„Mýlíš se,“ řekl jsem pokořeným hlas.  

„Ty jsi neuvěřitelný! Pojedu si s ní promluvit, když mi nevěříš…“ řekla a zmizela.

�

Ještě snad mi den nepřipadal tak neutěšeně dlouhý. Měl jsem Gwen zastavit, to mi bylo jasné, ale byla pryč dřív, než jsem se stačil rozhodnout. Budu teď vypadat jako úplný pitomec. Jsem snad ale něco jiného? Proč je tam, ksakru, tak dlouho?!