Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola šestá – Nový plán

Už je to týden, co se Chris začal chovat jinak. Denně obědval s Gordonem a zdálo se, že si spolu rozumí. Přestal se na všechny mračit a místo toho působil přístupněji.

 Ze všech sil jsem se snažila si ho nevšímat. Vyhýbala jsem se i pohledu na něj. Přesto jsem byla zvědavá. Co je za tou jeho změnou?

Už už jsem se chtěla zeptat Gwen, ale vždycky jsem si to na poslední chvíli rozmyslela. Co je mi do toho? Vždyť jsem se rozhodla, že se o něj nebudu starat. A to taky udělám! Nebudu se starat!!!

�

,,Tak co? Jede se dneska nakupovat?“ ptala se zrovna Jill, když jsem zahlídla, jak k nám míří Chris. Co chce?

„Čau, mohl bych s tebou mluvit?“ postavil se před Gwen.

„Promiň, ale teď nemůžu…“ omlouvala se.

„Spěchá to, můžeme to probrat u oběda?“ poprosil.

„No, tak si jednou sedni k nám a probereme to…“ usmála se Gwen. Jenom to ne! Už několik dnů se mu úspěšně vyhýbám a teď je všechno v tahu. Sakra!

„Pokud to nebude ostatním vadit…?“ obrátil se na nás. Holky začaly rychle přikyvovat. Bylo mi z toho špatně. Jen jsem obrátila oči v sloup a snažila se najít rychlou únikovou cestu. Napadla mě spásná myšlenka.

„Něco jsem si zapomněla ve skříňce,“ zamumlala jsem a rychle odběhla.

„Tak se uvidíme na obědě,“ slyšela jsem ještě za sebou. Co se to s ním děje? To nemohl zůstat u svého samotářských způsobů? Je těžké mu odolávat, když je tak okouzlující.

Protože to s tou skříňkou byla výmluva, zamířila jsem na záchod. Musím se trochu zchladit. Opláchla jsem si obličej studenou vodou, zhluboka se nadechla a zamířila zpátky. ,,Tohle zvládnu!“ ujišťovala jsem se šeptem.

�

Celý den jsem byla jako na trní a čím víc se blížil čas oběda, tím to bylo horší. Snažila jsem se vymyslet nějakou výmluvu, proč dnes nejíst, ale nic mě nenapadlo. Nechtěla jsem působit, jako zbabělec. Gwen by si toho jistě všimla a vyptávala by se. Navíc už jsem měla opravdu hlad. Tak jsem jen zatnula zuby a připravila se čelit mu. Nebo spíš své touze po něm.

V jídelně vše probíhalo, jako obvykle. Koupili jsme si jídlo a posedaly k našemu stolu. Pořád jsem byla trošku nervózní, ale když se Chris stále neukazoval, usoudila jsem, že už to s Gwen probral jinde, nebo to zas tak důležité nebylo. Už jsem se pomalu uklidňovala, když jsem ho zahlédla s odhodlaným výrazem mířit k nám. Takže je tu. Celá jsem se napjala a čekala, co bude.

Pomalým, ležérním krokem došel až k nám. „Ahoj, dobrou chuť,“ popřál a posadil se vedle Gwen. Začali se spolu bavit. Moc jsem nevnímala o čem. Pochytila jsem pouze, že se jejich rozhovor týká dárku na narozeniny pro nějakého strýčka.

Snažila jsem se soustředit na to co jím, když jsem na sobě ucítila něčí pohled. Zvedla jsem hlavu a všimla si, jak se na mě upřeně dívá. Ani se nedotknul svého jídle. Co je?

„Ty nejíš?“ zeptala jsem se trochu prudčeji, než jsem zamýšlela, ale naštvalo mě, že na mě tak civí. No popravdě mě víc naštvalo, že se při tom pohledu začínám červenat. 

„Nemám moc hlad,“ vysvětlil. Co je to za blbost? Když nemá hled, proč si nabral plnej tác? A proč tady teda ještě furt je? Když nechce jíst, tak by se mohl zvednout a odejít. Jako kdyby mi četl myšlenky, vzal si housku a s pohledem upřeným do mých očí ji celou snědl.

„Emm, Chrisi?“ ozvala se najednou, nejistě Jill.

„Ano?“ povzbudivě se na ni usmál dobře si vědom, jak na lidi působí. Ten úsměv mi rozechvěl kolena, ale zdálo se, že Jill přidal odvahu.

„Víš, je mi to trošku hloupé, ale ty většinou obědváš s Gordnem, že?“ pokračovala. Kam tím míří? Přepadl mě neblahý pocit. Chris jen přikývl.

„Myslíš, že byste se k nám občas přidali na oběd? On se totiž Gordon líbí Natalii,“ vysvětlovala. Nééééééé! Střelila jsem po ní vražedným pohledem. ,,No tak, Jill. Proč mi tohle děláš?“ zaúpěla jsem v duchu.

„Pokud to Natalii pomůže, bude mi potěšením,“ souhlasil. Chtělo se mi křičet. Tak teď s ním mám každý den obědvat. To snad ne. Vždyť jsem se mu chtěla vyhýbat, soptila jsem.

„Už budu muset na hodinu, mějte se,“ rozloučil se a odkráčel. Měla jsem chuť do něčeho praštit. Nejlépe do něj. 

�

Od toho dne už uběhly dva týdny a Chris i Gordon s námi pravidelně obědvali. Takže můj plán vyhýbat se mu ztroskotal. Proto jsem vymyslela nový – budu ho ignorovat. Absolutně jsem si nehodlala připouštět jeho přítomnost. Nereagovala jsem na něj a když se mě na něco zeptal, odpovídala jsem většinou jednoslovně. Vím, je to ode mě hnusné, že se k němu takto chovám, on nemůže za to, jak na mě působí, ale viděla jsem to jako jediné řešení.

Když všechno půjde dobře, přestane si mě všímat a pro mě pak bude lehčí nevšímat si jeho. Protože ať jsem se snažila sebevíc, všemi smyly jsem vnímala jeho blízkost. Cítila jsem jeho vůni, pořád jsem před sebou viděla ty jantarové oči a prsty mě svrběly touhou pohladit tu sametově bílou pokožku. Ach jo! Musím být silná, umínila jsem si.

�

Jednou odpoledne, když jsem kráčela s Penny a Nathalií k autu, se zničehonic objevil vedle nás. ,,Co tu zase chce?“ uvažovala jsem nakvašeně.

„Ahoj, mohly byste nás na chvilku omluvit?“ obrátil se na holky. Cože? To sním mám být o samotě? Ne. Vyslala jsem k nim úpěnlivý pohled, ale jako obvykle bylo po jeho.

„Tak co chceš?“ vyštěkla jsem na něj.

„Nejdřív se uklidni, ano?“ utěšoval mě jemně. Cítila jsem, jak ze mě vztek pomalu opadává. Jak jen to dělá, že na mě má takový vliv?

„Dobře, co chceš?“ zopakovala jsem trochu klidněji.

„Víš, zajímalo by mě, proč jsi vůči mně taková. Tak rezervovaná, nebo jak to říct. Co ti na mně tak vadí?“ zeptal se pomalu.

,,Ach…“ vyklouzlo mi. Všiml si toho. Co teď? Pravdu jsem mu říct rozhodně nemohla, ale lhát se mi taky nechtělo, nezasloužil si to.

 „Není to tak, že bych něco měla přímo vůči tobě. Jen mi strašně vadí, jak se ostatní tebou nechají manipulovat,“ začala jsem vysvětlovat. To nebyla lež, vážně mi to vadilo, pouze to nebyl ten hlavní důvod. Jenom doufám, že mu to bude stačit.

„A ty se takhle snažíš všem dokázat, že jsi imunní?“ zkoušel to dál.

„Nejsem imunní,“ odporovala jsem. Byla to pravda, nikdo na mě nepůsobil tolik jako on. A to je taky jeden z důvodů, proč bych se od něj měla držet dál.

„A to je všechno?“ nedal se. Nestačila mu to. Ach jo.

„Ano, to je všechno“ ujistila jsem ho a radši se zadívala do země, abych se vyhla jeho pohledu. Cítila jsem jak mi rudnou tváře.

„Opravdu?“ tahal ze mě. „Víš, nepůsobíš teď moc důvěryhodně…“ Jemu prostě lhát nejde, tak jsem přidala další důvod.

„No, občas se chováš tak nějak zvláštně, mám z toho divný pocit “ přiznala jsem. Jen se na mě smutně podíval a nijak to nekomentoval. Měla jsem chuť ho obejmout a ujistit, že všechno bude dobré. Zase na mě působí.

„Jo, třeba teď. Vůbec nechápu, co tím sleduješ!“ obvinila jsem ho proto.

„Co dělám?“ nechápal.

„Díváš se tak… tak… smutně, ale to není správný výraz…“ vysvětlila jsem mu a přála si, aby se na mě začal dívat nějak jinak. A najednou se jeho výraz změnil… zněžněl. Zachvěla jsem se. Proč se na mě tak dívá?

„Už bych asi měla jít,“ špitla jsem. Vůbec se mi od něj nechtělo, ale byla jsem si jistá, že bych jít měla. Dřív než podlehnu jeho kouzlu.

„Nechoď,“ zašeptal a chytil mě za zápěstí. Jeho dotek byl ledový, přesto jsem cítila, jak mi ruka hoří. Zmateně jsem se na něj otočila.

„Chceš mi snad říct ještě něco?“ vypravila jsem ze sebe po chvíli. Několik vteřin se na mě smutně koukal, pak mou ruku pustil a já se spěšně vydala ke svému autu. Byla jsem zmatená.