Probuzení

Autorka: Katiusha

Kapitola šestá – Otázky a odpovědi

Už jsem asi týden pracoval na mé nové image. Ujasnil jsem si své názory ohledně Kate a došel k tomu, že opravdu chci být její kamarád. Ale jen kamarád. Gweniny přidrzlé poznámky jsem hodil za hlavu. I když mi pořádně lezla na nervy. Snažil jsem se rozhovorům s ní vyhýbat, ale úplně odříznout jsem se nemohl. Jak bych se potom dostal ke Kate?

„Á, už jsi doma…“ přivítal mě hlas mé sestry a i ona se vzápětí objevila.

„Ahoj,“ pozdravil jsem a chtěl jít nahoru.

„Ale bratříčku, na tom přece není vůbec nic špatného. Nemusíš se za to stydět..“ chlácholila mě. Myslel jsem, že jí jednu vrazím.

„Už se moc těším, až mezi nás zavítáš,“ nepřestávala. Zavrčel jsem a zmizel do svého pokoje.

�

„Dneska to udělám, konečně…“ dušoval jsem se. Kráčel  jsem  zvolna po chodbě a mířil na biologii. Najednou jsem zahlédl Gwen, Kate a ostatní. Změnil jsem směr a využil příležitosti. Věděl jsem, že mě Gwen podpoří, i když se mýlila.

„Čau, mohl bych s tebou mluvit?“ zeptal jsem se Gwen.

„Promiň, ale teď nemůžu…“ omlouvala se.

„Spěchá to, můžeme to probrat u oběda?“ poprosil jsem.

„No, tak si jednou sedni k nám a probereme to…“ uzavřela to Gwen. hrála to se mnou, musím se jí pak nějak odvděčit.

„Pokud to nebude ostatním vadit…?“ obrátil jsem se na dívky. Zavrtěly hlavou, jen Kate obrátila oči v sloup a odfrkla si.

„Něco jsem si zapomněla ve skříňce,“ vysvětlila, když se otočila a spěšně zamířila zpět odkud přišly.

„Tak se uvidíme na obědě,“ rozloučil jsem se a taky zmizel. Proč se nemohla chovat jako ostatní? Stačilo by párkrát se usmát a věděl bych, po čem jsem  prahnul. Opravdu to nebude tak jednoduché, jak jsem doufal.

�

V jídelně jsem zamířil k nim, Gordon, můj obvyklý společník, byl nemocný, takže dnešek byl naprosto ideální. Výrazy v jejich tvářích byly legrační. Gwen byla natěšená, moc si přála, abychom se s Kate sblížili, ale naštěstí tomu nechala téměř volný průběh. Byl jsem za to vděčný, nestál jsem o žádné takové drby. Já jen chtěl pár informací. Rita, Tess a Jill byly mnou ještě pořád oslněné, i když už méně. Dvojčata ve škole nebyla a Kate se tvářila velmi vzpurně. Jako malé dítě, které někdo nutí sníst něco odporného. Vesele jsem k nim zamířil. Co jsem to vlastně chtěl s Gwen probrat? Aha, už vím. Dárek pro imaginárního strýčka Reymonda, který mi ráno volal, že přijede odpoledne na návštěvu.  

„Ahoj, dobrou chuť,“ popřál jsem zdvořile a sedl si ke Gwen. začal jsem s ní řešit strejdu Reymonda. Tento rozhovor nám zabral asi pět minut a potom jsem si ostatní spolusedící pozorně měřil.

„Ty nejíš?“ osopila se na mě Kate.

„Nemám moc hlad,“ vysvětlil jsem, ale když se na mě podezřívavě dívala, vzal jsem si z tácu housku a kousl si. Chutnala odporně. Díval jsem se jí do očí a soustředil se na to, abych se nezačal šklebit. Nasoukal jsem do sebe celou housku. Gwen na mě obdivně mrkla a uchichtla se.

„Emm, Chrisi?“ odvážila se Jill.

„Ano?“ povzbudivě jsem se na ni usmál. To jí trošku dodalo odvahy.

„Víš, je mi to trošku hloupé, ale ty většinou obědváš s Gordonem, že?“ tázala se. Přikývl jsem.

„Myslíš, že byste se k nám občas mohli připojit na oběd? On se totiž Gordon líbí Natalii.“ Vysvětlila. Všiml jsem si, jak po ní Kate hodila vražedný pohled.

„Pokud to Natalie pomůže, bude mi potěšením,“ souhlasil jsem. To už Gwen nevydržela a trošku vyprskla smíchy.

„Už budu muset na hodinu, mějte se.“ rozloučil jsem se a opět se na ně usmál. Kate se tvářila, jako by mi chtěla utrhnout hlavu a narazit ji na kůl. Ale nic jsem si z toho nedělal, jakmile se Gordon uzdraví, budu jí moct být nablízku, kdykoli se mi zachce. 

 �

Gwen teď začala být ještě otravnější, ale cítil jsem, že se jí ta představa, kterou mi vyhrožovala, líbí. Občas měla zvrácený smysl pro humor…

Pravidelně jsme já a Gordon obědvali s holkama, a dokonce to vypadalo , že mezi Natalii a ním by mohlo něco být, časem. Naopak Kate ke mně byla stále stejně odměřená. Už to nebylo ani k smíchu. Nelíbila se mi představa, že jsem jí odporný, bolelo mě to. Stále jsem sám sebe ujišťoval, že toto mé trápení ještě nic neznamená. Ani jsem si nepřipouštěl, že bych k ní mohl cítit něco víc než přátelství, které je značně podpálené mou, dosud neukojenou zvědavostí. Většinu času mě zcela ignorovala.  Můj plán rozhodně nevycházel podle mých představ…

Rozhodl jsem se tohle šílenství ukončit, potřeboval jsem odpovědi, takže jsem si na ni počkal po škole, když měla Gwen kratší vyučování. Pomalu šla s Penny a Natalii na parkoviště, když jsem se k nim připojil. Jako obvykle mě zpražila pohledem.

„Ahoj, mohly byste nás na chvilku omluvit?“ požádal jsem dvojčata. Kate se na ně prosebně zadívala. Ale dokázal jsem je přimět k odchodu. To je tak strašné být se mnou chvíli o samotě? 

„Tak co chceš?“ štěkla naštvaně.

„Nejdřív se uklidni, ano?“ řekl jsem jemně. Díval jsem, jak z ní, ačkoliv nechtěla, vztek opadává. Byl jsem šťastný, že ji můžu ovlivnit aspoň trošku.

„Dobře, co chceš?“ řekla, o poznání klidněji.

„Víš, zajímalo by mě, proč jsi vůči mně taková. Tak rezervovaná, nebo jak to říct. Co ti na mně tak vadí?“ zeptal jsem se. tyhle otázky mě tížily už tak dlouho…

„Ach…“ špitla. Zpytavě jsem se na ni díval. Chtěl jsem, aby pokračovala.

„Není to tak, že bych něco měla přímo vůči tobě. Jen mi strašně vadí, jak se ostatní tebou nechají manipulovat.“ Vysvětlila.

„A ty se takhle snažíš všem dokázat, že jsi imunní?“ hádal jsem.

„Nejsem imunní,“ odporovala automaticky. Já bych teda řekl, že je… Vždycky musela stát proti mně.

„A to je všechno?“ nedal jsem se. V tom muselo být něco víc.

            „Ano, to je všechno“ řekla a podívala se na zem, abych si nevšiml, jak zrudla.

            „Opravdu?“ tahal jsem z ní. „Víš, nepůsobíš teď moc důvěryhodně…“

            „No, občas se chováš tak nějak zvláštně, mám z toho divný pocit “ přiznala. Nemýlil jsem se, všimla si toho. Smutně jsem se na ni podíval.

            „Jo, třeba teď. Vůbec nechápu, co tím sleduješ!“ obvinila mě.

            „Co dělám?“ nechápal jsem.

            „Díváš se tak… tak… smutně, ale to není úplně ten správný výraz…“  objasnila mi. Zase si toho všimla… Trápilo mě, že si o mně zrovna ona myslí, že jsem blázen. Cítil jsem, jak můj pohled na ni zněžněl. Zachvěla se.

            „Už bych asi měla jít,“ špitla omámeně. Zase chtěla utíkat. Vždycky, když jsem se k ní dostal o krůček blíž, chtěla  utéct.

            „Nechoď,“ vypadlo že mě a jemně jsem ji chytil za zápěstí. Byla tak horká, cítil jsem, běh krve v jejích cévách. Zmateně na mě pohlédla.

            „Chceš mi snad říct ještě něco?“ zeptala se. Chtěl bych toho říct tolik, ale nemohl jsem. Ne dnes. Uvolnil jsem jí ruku a ona pospíchala ke svému autu.   

            Cítil jsem se tak prázdný, když odcházela. Začínal jsem pochybovat o svém ‚dokonalém‘ plánu. Měl jsem dojem, že se rozletím na milion malých kousků, když jsem ji viděl odcházet. Tak moc jsem chtěl běžet za ní. Byla tohle láska? Měla Gwen pravdu? Doopravdy jsem byl zamilovaný do té lidské dívky? V hlavě jsem měl zase plno nových otázek…