Probuzení

Autorka: Winry

Kapitola pátá – První rozhovor

,,Ach!“ prudce jsem se nadechla a otřela si zpocené čelo. Pane bože. Vždyť to byl tak pěkný sen, jak se mohl takhle zvrtnout… Zdálo se mi o tom, jak spolu s Gwen nakupujeme a skvěle se bavíme. Po chvíli se k nám připojil její bratr a společně jsme odjeli k nim. Dívali jsme se na film, povídali si, ale jakmile se setmělo, oba se začali chovat divně. A když jsem se zeptala, co se děje, jen se na sebe ušklíbli a pak se na mě s krvelačným výrazem vrhli. No a v tomto momentu jsem se probudila… Ježiš! To bylo divny. Rozhodla jsem se, že se půjdu napít, abych se uklidnila. Odhodila jsem peřinu a sešla dolů.

,,Kdybych byla sklenička, ve které skříňce bych byla?“ přemýšlela jsem a postupně prohledávala Gweninu kuchyni. Byla to velká místnost, krásně uklizená a plná nejrůznějších věcí, moc se mi líbila. Jen kdyby tu někde byla ta sklenička.

„Hledáš tohle?“ ozvalo se najednou za mými zády. Leknutím jsem úplně zkoprněla. Ten hlas bych poznala kdykoli. Chris. Co tady dělá?

„Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit“ omlouval se. Pomalu jsem se otočila s vytřeštěnýma očima upnutýma na jeho obličej. Nějakou dobu mi trvalo, než jsem si všimla, že drží sklinku. Roztřesenými prsty jsem si ji vzala a zašeptala:,,Děkuju.“ Dávala jsem si dobrý pozor, abych se ho nedotkla. Potom jsem se obrátila a začala hledat kohoutek. Kde jen může být? Ještě před chvílí jsem ho tu někde viděla.

Musel poznat, že jsem ještě zmatená, jak ze spánku, tak z jeho náhlého, neslyšného příchodu, protože mi opatrně vzal sklenici z rukou a natočil do ní trochu vody. Potom mi ji zase vrátil. Opět jsem mu poděkovala a snažila se pozbýrat zatoulané myšlenky.

„Nemůžeš spát?“ zeptal se.

„Jen špatný sen…“ zamumlala jsem a přitom doufala, že nebude vyzvídat. Nevím, co by řekl na mou noční můru, a ani to vědět nechci. Nejspíš by se mi vysmál. Když nad tím tak přemýšlí, je to směšné.

„To mě mrzí…“ řekl a přistoupil ke mně. Vypadal, že to myslí upřímně. Hryzla jsem se do rtu, sklopila oči a ustoupila o krok dozadu. Zajímalo by mě, proč se vůbec stará, vždyť mě ani nezná a po většinu času se na mě díval přinejmenším nesouhlasně. Toto je vlastně první rozhovor, který spolu vedeme. Tak proč by se měl zajímat o to, jak spím?

„Proč?“ vylítlo ze mě, než jsem si to stihla zakázat.

„Jak to myslíš, proč?“ zajímal se. Sakra! Jak mu to mám vysvětlit?

„Už bych měla jít,“ vymlouvala jsem se.

„Ne, počkej, jak jsi to myslela?“ nedal se odbýt.

„To je jedno. Já... opravdu bych už měla jít.“ Rychle jsem zamířila ke dveřím, ale než jsem se nadála, stál přede mnou a zastupoval mi cestu. Takhle z blízka jsem ho ještě neviděla. A i když byla tma, všimla jsem si jeho jasné bílé pleti. Pomalu jsem postupovala očima vzhůru, dokud jsem se nesetkala s jeho upřeným pohledem.

„Tak povíš mi to, prosím?“ naléhal. Jemně jsem přikývla a poodešla o dva metry dál, abych mezi námi udělala větší odstup. Nemohla jsem normálně myslet, když byl tak blízko, vlastně jsem nemohla ani pořádně dýchat.

„Nechápu, proč se najednou chováš tak nějak… jinak,“ odpověděla jsem konečně na jeho otázku. Ze všech sil jsem se snažila zakrýt ten vyčítavý tón, ale moc se mi to nepodařilo. Nechtěla jsem, aby věděl, že mi jeho chování vadí. Nechtěla jsem, aby věděl, že si ho vůbec všímám.

„Jen jsem se snažil být slušný…“odvětil. Slušný? On? Cha! To určitě! Vždyť se měsíce chová jako magor a je mu fuk, co si kdo myslí.

„Proč tak najednou? Ve škole ti zřejmě hrubost nevadí.“ Tentokrát už jsem se o skrývání vyčítavého tónu ani nepokoušela.

„Chovám se hrubě?“ zajímal se. Měla jsem chuť se hystericky rozesmát. Nikdy jsem nepotkala někoho, kdo by se choval k ostatním hůř než on. Radši jsem jenom přikývla.

„Ještě jsi mi neodpověděl,“ připomněla jsem mu po chvíli ticha. Zvedl obočí a zatvářil se nechápavě.

„No, proč ten posun?“ napověděla jsem mu.

„Na tom nezáleží,“ zazněla strohá odpověď. ,,Záleží!“ chtěla jsem se hádat, ale proč? Proč by mi na tom mělo záležet? Proč by mi mělo záležet na čemkoli co se ho týká? Ale z nějakého důvodu jsem byla zklamaná.

„Jsem unavená,“ řekla jsem proto a zamířila pryč z místnosti. Pryč od něj.

„Dobrou noc,“ zarazil mě ještě jeho hlas, ale pro jistotu jsem se neohlídla a rychle mířila zpět do postele.

�

Ach jo. Nemohla jsem usnout. Už alespoň po sté jsem si přehrávala rozhovor s Chrisem. Proč se najednou začal chovat jinak? A proč na něj nemůžu přestat myslet? Vždyť se celou dobu chová divně a odtažitě. Ano, je pravda, že je to ten nejhezčí kluk, jakého jsem kdy viděla, ale to na věci nic nemění. A nejhorší je, že když se přestane chovat jako ignorant, je okouzlující. Je pak daleko těžší mu odolat. Proč nemohl zůstat u své odtažitosti?

Nakonec jsem usoudila, že nejlepším řešením bude se mu vyhýbat. Vyhnu se tak možnosti lépe ho poznat. No, možná, že kdybych ho poznala bliž, zjistila bych, že vůbec není tak super jak vypadá. Ale proč riskovat? Navíc pochybuju, že by se to stalo.

Takže se mu budu vyhýbat! Spokojená sama se sebou, že je problém vyřešen, jsem konečně usnula.

�

,,Budíííííííííček!!!“ zakřičela Gwen. Tomu říkám jemné probuzení.

,,Augh!“ zabrblala jsem a spala dál. Bohužel holky vstávat začaly.

,,No tak, Kate! Vstávej! Dole na tebe čeká chutná snídaně a čerstvá káva,“ přemlouvala stále Gwen. Byla nechutně čilá. No ale proti takovým argumentům se nedalo nic dělat, tak jsem neochotně odhodila peřinu a zamířila do koupelny.

Nějakou dobu trvalo, než jsem ze sebe udělala opět člověka. Když jsem potom sešla dolů, holky už jedly, takže jsem si taky nabrala a zapojila se do diskuze. Zrovna se řešilo, jak pojedeme do školy. Nathalie a Penny se ještě potřebovaly stavit doma, tak jsem jim navrhla, ať si půjčí moje auto a já že pojedu s Gwen. Nadšeně souhlasily.

Po snídani jsme se naskládaly do vozů a vyrazily. Snažila jsem se nemyslet, kde je Chris. Brzy jsme dorazily na parkoviště a vydaly se na první hodinu. Radši jsem se nerozhlížela.

Den proběhl docela rychle a nic zajímavého se nedělo. Jen Gwen se chovala trošku divně. Byla nějaká zamlklá.

Na obědě jsme seděly jako obvykle, ale Gwen se pořád dívala někam za mě, tak jsem se otočila a vytřeštila oči. Chris seděl s nějakým klukem, myslím, že se jmenuje Gordon, a povídal si s ním. Ježiš, on to s tou změnou myslí vážně.

 Ještě jsem byla ze všeho pořádně vyjevená, takže jsem vnímala jen okrajově, když se Gwen zvedla a zamířila k němu. Chytila ho za ruku a odvedla někam pryč. Po chvíli se vrátila celá usměvavá a zapojila se do konverzace.

Vůbec jsem nevěděla, co si tom mám myslet.